Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Édo kai Tóra 4. kapitola

31.12.2012 (12:15) • Deni1996, Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1524×

4. kapitola

Percy

Večer, okolo osmé hodiny, se Bella probrala, protáhla se a chvíli na to na mě upřela svoje modré, mírně naštvané, snad i smířené oči. Možná doufala, že to byl všechno sen nebo že jsem přinejmenším vypadl za jízdy z vlaku.

„To je dost,“ rýpl jsem si.

„Kdybys nespal v posteli už několik měsíců, taky bys vyspával tak dlouho,“ odsekla naštvaně a slezla z postele. Potom pomalu vyrazila ke mně a sedla si naproti mně, trhnutím hlavy mi naznačila, abych šel spát.

„Nejsem ospalý,“ zakroutil jsem hlavou.

„Ale spát bys měl!“ ozvala se z koutu Thys. „Já tady s Bellou zůstanu na stráži.“

Netrvalo dlouho a Thys k nám přiběhla a lehla si vedle Belly.

„Já se nebojím toho, že se něco stane nebo že byste si nedovedli poradit,“ zabručel jsem. „Prostě jenom nechci spát.“

„Zase ty noční můry?“ optala se opatrně Thys, najednou už zase milá. Místo odpovědi jsem přikývl.

„To je normální? Chci říct… taky je mám,“ ozvala se Bella bez toho obvyklého sarkasmu v hlase.

„Většina polobohů je má,“ přitakal jsem zachmuřeně. Byla to jedna z věcí, o které jsem doufal, že se ztratí, až se stanu tím, čím jsem teď.

„Zdálo se to něco konkrétního? Občas jsou to vize z budoucnosti, mohlo by nám to pomoct,“ vysvětlovala Thys Belle a ta sebou mírně trhla.

„Ne, nic konkrétního,“ zavrtěla hlavou a zadívala se do lesa, kterým jsme právě projížděli.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se po chvíli ticha.

„Vystupujeme v New Yorku,“ řekl jsem.

„Proč zrovna tam?“ divila se. Thys se ušklíbla a já ji varoval pohledem.

„Nevěřila bys, kolik tam je nestvůr. Navíc tam nezůstaneme moc dlouho,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak fajn, ale teď už jdi spát. Kdybys sebou moc mlel, tak tě vzbudím,“ slíbila mi.

„To asi nebude třeba,“ povzdechl jsem si a hodil sebou na postel. Ve vteřině jsem usnul.

Jako zázrakem jsem měl bezesnou noc. Když mě ráno Bella budila, nebylo to kvůli tomu, že bych křičel ze spaní, ale proto, že už jsme byli v New Yorku a vlak pomalu zastavoval.

„Co teď?“ chtěla vědět.

„Když nás na nádraží nachytají jako černé pasažéry, budeme mít nepříjemnosti. O ty nestojíme. Musíme skočit,“ konstatoval jsem. Alef něco zakrákal Belle a vyletěl ven.

„Počká na nás,“ přetlumočila Bella, sledujíc Thys, jak skáče ze zpomalujícího vlaku. I tak bylo ovšem přistání trošku tvrdší.

„Tak jdem,“ zamumlal jsem a skočil. Rukama jsem si instinktivně chránil hlavu. Dopad nebyl zrovna příjemný, budou z toho pěkné modřiny, ale lepší než se nechat chytit.

Bella skočila asi vteřinu po mně, ovšem poněkud nešikovně. Dopadlo kousek ode mě a vyjekla, i když se pokusila vstát. Rychle jsem k ní přiběhl, Alef s Thys už byli u ní.

„Co je ti?“ ptal jsem se hned, ale pak jsem si všimla, že se zdrží za kotník.

„Vymkla jsem si ho,“ zaskučela a doprovodila to přívalem nadávek.

„Sakra… To trošku komplikuje situaci,“ zamyslel jsem se, když jsem jí pomohl vstát. Bella se mě chytla kolem ramen a sykla bolestí, ale brzy už pajdala vedle mě. Ovšem ironickou poznámku si neodpustila.

„Vážně? Já myslela, že to takhle bude lepší,“ zavrčela.

„No, to fakt nebude,“ zahučel jsem, když jsem ji táhl kolem nádraží do jedné ze zapadlejších uliček New Yorku.

„Co teď? Nemůže tě takhle doprovázet. Ne dokud se neuzdravím, nehledě na to, že ani nevím, kam vlastně jdeme,“ začala trochu vyšilovat.

„Neboj, mám náhradní plán,“ ujistil jsem ji a pustil ji, když se opřela o zeď domu. Potom jsem z kapsy u kalhoty vylovil zlatou drachmu.

„To je zlato?“ podivila se.

„Jo.“

„Co s tím chceš dělat?“ nechápala.

„Vezmeme si taxi,“ usmál jsem se na ni a s řeckým výkřikem: „Stůj, Voze zatracení!“ vyhodil minci do vzduchu.

Bella

Percy vyhodil zlatou minci do vzduchu a řecky vykřikl: „Sêthi! Ô hárma diabolês!”

Jelikož můj mozek posledních pár let funguje jako Google překladač na řečtinu, přeložila jsem si to celkem snadno. Znamenalo to: Stůj! Voze zatracení.

„Voze zatracení? Vážně?“ zeptala jsem se a podívala se na tu zlatou minci na silnici. „To pojedeme do podsvětí? Jo, a tu minci bych raději sebrala, jestli teda nechceš, aby ti ji někdo ukradl,“ ušklíbla jsem se. Thys nervózně zaskučela a Alef si mi na rameni poposedl.

„To je drachma,“ řekl Percy, aniž by mi věnoval jediný pohled. „A ne, do podsvětí nejedeme,“ usmál se na silnici.

Drachma totiž zničehonic zmizela a asfalt se proměnil v krvavou kaluž o velikosti auta. Zírala jsem na to místo jako uhranutá. Ta rudá kapalina bublala, jako by ji někdo vařil. Za okamžik se z auta vynořilo auto. No… auto je možná silné slovo. Byl to spíš kouř, který se náhodou zformoval do tvaru auta a připomínal newyorkské taxi v šedém provedení. Pochybuju, že to auto bude držet pohromadě. Pak jsem si všimla, že na dveřích byl nějaký nápis, ale díky své dyslexii mi přišlo, že je tam napsáno něco na způsob ÉDEŠ ERSYTS. Takže vlastně nevím nic.

Ze staženého okénka vykoukla nějaká žena staršího věku. Přes oči měla rozcuchané šedé vlasy, takže jí nebylo vidět do obličeje. „Kam to bude? Kam to bude?“ huhlala takovým způsobem, že jí nebylo skoro vůbec rozumět. Chvíli jsem dokonce uvažovala, jestli nemám i problémy s ušima.

„Dvě osoby do Tábora polokrevných,“ řekl Percy, otevřel mi dveře a naznačil mi, ať nastoupím.

„Si děláš srandu, ne? Tímhletím nejedu!“ vyhrkla jsem. To auto opravdu vypadalo jako z kouře a já ještě neviděla jakoukoliv věc z kouře, která by si udržela tvar víc jak pár centimetrů.

Percy - jako by mi viděl až do hlavy - se ušklíbl. „Neboj, je to bezpečný, ale jestli se bojíš…“ Odmlčel se.

Sakra! Jo, trochu jsem se bála, ale přece to před ním nedám najevo. Zvlášť když on se pořád chová tak nadutě. V tuhle chvíli bych nasedla i do taxíku z deště, kdyby to znamenalo, že před ním neukážu svůj strach.

Zvedla jsem vzpurně bradu a neochotně nastoupila do taxíku. Vevnitř to působilo docela bytelně. Docela…

Pořád to bylo kouřově šedé, ale vnitřek vypadal tak jako většina taxíků, rozpraskaná sedadla, která byla samá boule. Chyběla akorát přepážka z plexiskla, která obyčejně odděluje zákazníky od řidiče nebo, jako v tomhle případě, od řidiček. Moment! Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem si všimla, že na sedadle neseděla jedna žena, ale tři. Můj mozek nemohl pobrat, jak se na jedno sedadlo nacpaly tři ženy, natož jak mohly řídit. Všechny měly šedé vlasy jako hřebíky, které jim padaly do obličeje. Byly kost a kůže, takže na nich černé pytlovité šaty doslova visely.

Žena, která měla momentálně ruce na volantu, zakřičela: „Long Island! Příplatek k jízdnému mimo pásmo! Ha!“

Dupla na pedál a my vyrazili takovou rychlostí, že jsem zapadla do sedadla. Alespoň že bylo měkké, takže jsem se do něj jenom zabořila.

Nazdar, tady Ganymédes, Diův číšník! Když se vypravím na nákup vína pro Vládce nebes, vždycky se připoutám! ozvalo se to z nějakého reproduktoru a já leknutím nadskočila. Ne, tohle rozhodně není normální taxík.

U boku se mi objevil černý řetěz, z celého taxíku právě tohle vypadalo, že je jediné pravé. Podle jejich jízdy jsem se rozhodla, že se zatím nepřipoutám.

„Být tebou, tak se připoutám. Jestli to teda chceš přežít ve zdraví,“ poradil mi Percy. Thys si u jeho nohou přikryla hlavu packami. Alef si dal hlavu pod křídlo a přitiskl se k ní. Jak jsem si všimla, sám Percy se raději připoutal.

Taxi prudce zahnulo a já jsem přepadla na Percyho. Hlavou jsem mu spadla přímo do klína. Když jsem se trochu vzpamatovala, dívala jsem se do jeho mořsky zelených očí.

„Já ti to říkal,“ vítězně se usmál.

„Hmm,“ zabručela jsem a zvedla jsem se z něj dřív, než se zase stihnu zatvářit nějak divně. Ty jeho oči mě prostě fascinovaly.

„Pozor! Jedeš na chodník!“ zavřískala jedna z řidiček.

„Nejela bych tam, kdybych měla oko! Vichřice!“ zavrčela ta napravo od ní.

Oko!? Než jsem stihla cokoliv říct, řidička se prudce vyhnula protijedoucímu autu, to už jsem se stihla naštěstí připoutat.

Všimla jsem si, že se Percy směje. Mně osobně teda do smíchu moc nebylo.

„Vzteklice! Dej mi zub! Chci si kousnout do mince toho fešáčka,“ zavřískala ta třetí na řidičku. Ta se teda jmenovala Vzteklice.

„To teda ne! Tys kousala posledně, Zlostnice!“ odsekla jí Vzteklice.

„Oni nemají zuby ani oči?“ vyhrkla jsem na Percyho, který měl momentálně takový nostalgický výraz.

Prudce zamrkal a vrátil se do reality. „Ne, mají od každého jedno,“ trhl rameny.

„Jako každá má od každého jedno?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Tak jak?“ vyhrkla jsem, i když jsem už začínala tušit a litovala jsem čím dál tím víc, že jsem to toho taxíku kdy nasedala.

„Mají jedno oko a jeden zub dohromady,“ usmál se na mě zářivě Percy.

„Coooože!?“ vykřikla jsem, ale trošku se to protáhlo, protože jsme zase vybrali zatáčku jen tak tak.

„Dej mi ten zub!“ vykřikla Zlostnice a začala chňapat Vzteklici po puse, ta ji ale plácla po ruce.

„Jenom jestli dostanu od Vichřice oko!“ zahučela Vzteklice.

„Ne! Oko je moje, dneska je na mně řada!“ stěžovala si Vichřice.

„Ale já řídím! Ty jsi slepá i s tím okem, babizno!“ oponovala jí Vzteklice.

Začala jsem se modlit. Jestli tohle přežiju, tak už přežiju všecko…

„Žádné výmluvy! Červená!“ vykřikla Vichřice.

„Dojely vůbec někdy bezpečně do cíle?“ zeptala jsem se zoufale.

„Z devadesáti procent ano!“ vykřikla Zlostnice.

„Vozily jsme i slavné osobnosti!“ dodala Vichřice. „Třeba Iasona! Pamatuješ na něj?“

„Ani mi ho nepřipomínej! Tenkrát jsme měly ještě vozík! Je to už tři tisíce let!“ zakvílela Vzteklice.

„Tři tisíce? Neměly byste být už v důchodu? Myslím, že to je docela slušný věk,“ usmála jsem se na ně.

To už mi ale ani jedna nevěnovala pozornost, protože Vichřice, která měla oko, vykřikla: „Zelená! Jeď!“ A Vzteklice sešlápla pedál až na zem.

Po Williamburském mostě jsme se řítili rychlostí přes sto kilometrů v hodině a navíc se tři sestry řidičky začaly opravdu prát. Vzteklice se pokusila ukrást oko Vichřici a Zlostnice zase zub Vzteklici. Ani jedna se ale nevěnovala řízení, takže jsme na mostě jezdili jako na serpentinách. A já střídavě padala na Percyho a na dveře. Když jsem spadla na Percyho, tak to ale aspoň nebolelo. Taky jsem si teprve teď všimla, jak vypadají. Všechny měly otevřené pusy, které působily jako černé díry, akorát Vzteklici tam doslova svítil jeden osamocený žlutý špičák. Tam, kde měly být oči, měly jenom zavřená, zapadlá víčka, kromě Vichřice, ta měla jedno oko. Bylo zelené, podlité krví a mělo takový hladový pohled. Otřásla jsem se.

Vzteklici se podařilo sestře Vichřici ukradnout oko. Vichřice ji ale přes tu ruku pleskla, takže jí oko vyletělo z ruky. A přistálo mi na nohou.

„Vrať to! Vrať to!“ zaječela Vichřice a hledala oko. Bohužel ani jedna neviděla, takže neviděly, kde to oko je.

„Jsme mrtví,“ zahučela jsem, protože jsme prudce narazili na okraj mostu. Naštěstí to jenom auto škráblo a jeli jsme dál, stále nebezpečně…

„Šedé ví, co dělají. Jsou hodně moudré,“ řekl Percy, ale vypadal, že si tím není stoprocentně jistý.

„Myslíš?“ zavrčela jsem, když auto dostalo menší smyk.

„Aspoň mi to tak jednou někdo říkal,“ trhl Percy rameny na znamení, že je mu to jedno, ale v očích se mu mihl takový zvláštní záblesk. Nedokázala jsem to identifikovat.

„Oni jsou opravdu moudré. Ten někdo měl pravdu!“ přisvědčila Percymu Thys. Měla jsem pocit, že tím jak Thys zdůraznila slovo někdo, myslela někoho určitého z Percyho minulosti, koho neměla moc ráda.

„Jasně, moudré! My známe věci!“ vyhrkla Zlostnice, která se stále pokoušela ukořistit zub.

„Známe každou ulici na Manhattanu!“ chlubila se Vzteklice, hledajíc oko, které mi pořád leželo na nohou.

„I ty, které hledáte!“ dodala Vichřice, která mlátila sestru Vzteklici.

Zbylé dvě sestry se okamžitě začaly chovat, jako by je posedl amok. Navíc mi přišlo, že jsme pořád zrychlovali. „Buď zticha! Ještě se na to ani nezeptali!“

„My někoho hledáme?“ otázala jsem se zmateně.

„O nic nejde,“ přerušila mě Zlostnice. „Sestra zase blábolí.“

„Řekněte mi to, nebo vám nedám to oko,“ řekla jsem a zvedla ho v papírovém kapesníku.

„Když jsme to naposledy řekly, byla to hrůza!“ vypískla Vichřice.

„Oko nám hodil do jezera!“ dodala Vzteklice.

„Roky nám to trvalo, než jsme ho našly! A teď nám ho vrať!“ vykřikla Zlostnice.

„Vrať jim to oko! Nebo se rozpadneme!“ vykřikl Percy, teď se i on tvářil vyděšeně. Já ale byla odhodlána zjistit pravdu.

„Ne! Dokud mi neřeknete, koho hledáme!“ vykřikla jsem.

„Na to není čas! Zrychlujeme!“ vykřikla Vzteklice.

To byla pravda. Jeli jsme několikanásobnou rychlostí než ostatní lidská auta. Krajina kolem nás působila jako šedá rozmazaná skvrna. Už jsme nebyli na mostě, ale někde na pevnině. Typuji na Long Islandu.

„Ne! Chci to vědět!“ křikla jsem na ně.

„Nedělej to! Byl jsem stejně umanutý jako ty a málem nás to stálo život!“ varoval mě Percy, ale já ho nebrala na vědomí. Hlavou se mi honily docela jiné myšlenky. Vzpomněla jsem si, jak říkaly, že jim někdo hodil oko do jezera.

„Řekněte mi to, nebo vaše oko skončí v oceánu!“ vyhrožovala jsem.

„Ne! To je příliš nebezpečné!“ naříkaly šedé sestry.

„Tak to vyzkoušíme, ne?“ usmála jsem se na ně. Divila jsem se, že ten úsměv na tváři vůbec vykouzlím. Z auta se začalo nebezpečně kouřit a já se div sama neklepala strachy.

„Zadrž!“ vyhrkly najednou.

Povytáhla jsem obočí.

„Tu, již hledáš, nehledej. Ona sama najde si tě, až nesnáze pohltí tě!“ vysypala ze sebe Zlostnice.

„Na domácí půdě musíš pátrat, ale předsudky nenech se zmáhat!“ vychrlila ze sebe Vichřice.

„A teď nám vrať to oko!“ vykřikla Vzteklice.

Nehádala jsem se. Rychle jsem jí ho hodila na klín. Vzteklice po něm chňapla a nasadila si ho do prázdné oční dírky. Okamžitě dupla na brzdu a auto s trhnutím zastavilo.

„Konečná,“ zahučela.

„Fajn, tak teď mi můžete říct, co to všechno znamená,“ založila jsem si ruce v bok.

„Dělej, musíme vypadnout,“ zahučel Percy, který už byl venku z taxíku.

„Bello, rychle vylez z toho auta!“ vykřikl Alef.

Když už mě nabádal i Alef, raději jsem vylezla. Muselo to být totiž opodstatněné. Šedé sestry nepočkaly ani na příplatek za jízdu mimo pásmo a vyrazily zpátky do New Yorku.

„Co to má znamenat? Co je Tábor polokrevných?“ chrlila jsem na Percyho jednu otázku za druhou.

„Tábor polokrevných je místo, kam se musíme probojovat,“ zamračil se Percy a vytáhl propisku.

Podívala jsem se směrem, kam směřoval jeho pohled, a zděsila jsem se. Na kopci stálo několik příšer a sledovalo nás. Ani s jednou z nich nikdo nebojoval, což mi přišlo trošku divné. Příšery tam prostě jenom tak postávaly, polehávaly a tábořily. Ano, dokonce i táborák si rozdělaly. Tolik příšer dohromady jsem snad ještě neviděla.

„Propiskou?“ povytáhla jsem obočí.

„Je to pero,“ opravil mě.

„To je putna. Tím se bojovat nedá!“ namítla jsem.

„Myslíš?“ zeptal se a povýšenecky se usmál. V jeho očích ale hrály pobavené jiskřičky.

„To vím! Co chceš dělat, podepsat se jim na čelo?“ Povytáhla jsem obočí.

„Mám za to, že zrovna můj podpis by neuvítaly, i když… Pojďme to zkusit,“ zvážněl a otevřel pero. Místo pera držel najednou v ruce meč. Byl celý bronzový a nepatrně zářil.

„Anaklusmos,“ usmál se Percy.

„Bouřlivý příval,“ přeložila jsem automaticky.

„Co máš ty?“ povytáhl zvědavě obočí.

„Tohle,“ řekla jsem a natáhla ruku před sebe. V ruce se mi objevil luk, jeho zlatý kov mě zahřál do ruky. Normálně by měl být asi tak stokrát těžší, než mi přišel. Na zádech se mi objevil toulec se zlatými šípy, které měly hroty z božského bronzu. Šípy, které se neustále doplňují, takže mi nikdy nedojdou.

„Slušný. Umíš s tím vůbec zacházet?“ řekl výsměšně Percy.

„Líp než ty,“ usmála jsem se. Když Percy spal, byla jsem chvíli s Thys vzhůru a něco jsem se dozvěděla, jako třeba to, že Percy to s luky a šípy vůbec neumí. Je to s ním hotová katastrofa.

Percy se na Thys zamračil, ale nijak to nekomentoval. Místo toho bez řečí vyrazil do boje.

Autor: Deni1996 (Shrnutí povídek), Jane006, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Édo kai Tóra 4. kapitola: