Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen Prokletí či Osud? 1.Kapitola

15.09.2009 (11:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2019×

„Edwarde“ křikla na mě má máma ze zdola, otráveně jsem se zvedl a šel za ní

„Ano,máti?“ ptal jsem se jí

„Nezapomeň, že jsou dnes k nám pozváni Blackovy na večeři“ informovala mně, jako kdybych mohl zapomenou když o tom mluví už týden.

„Jistě máti“ odpověděl jsem a šel jsem do svého pokoje, Snít o vojenské kariéře. Můj brat byl ve válce a já jsem ho chtěl následovat. Bohužel mi ještě nebylo osmnáct, ale nezbývá už mnoho. V létě se přihlásím do armády. Rodiče nechtěly abych i já šel do boje, chtěli aby alespoň jeden syn byl toho pekla ušetřen. Můj bratr byl zabit a jeho tělo se nikdy nenašlo, chtěl jsem pomstít jeho smrt.

Bylo to již půl roku. A já od té doby toužil po pomstě. Máma pořádala večeře a seznamovala mě s dívkami. V duchu toužila abych se zamiloval a oženil se. Trpěl jsem jí to a pořád jsem byl pevně rozhodnut, že mi nic nezabrání v tom abych se přihlásil do armády. Právě zuřila světová válka.

Dnes má přijít nějaké rodina se sedmnáctiletou dcerou jsem v životě neviděl. Kolik jich tuž bylo? Deset či dvacet? Nevím přestal jsem ti počítat, všechny dívky které jsem viděl ve mně nevzbudily lásku vlastně ani přitažlivost. Měl jsem jedno tajemství o kterém věděl pouze můj bratr. Nějak jsem vycítil na co člověk se kterým vedu konverzaci právě myslí. A ono je potom těžké jsi vybrat někoho když jediné na co myslí je jak jsem krásný. Ano pro dívky i ženy jsem byl přitažlivý. Moje bronzové vlasy s kombinací zelených očí je nevýslovně přitahovaly.

„Mladý pane, je čas“ oznámila mi služebná. Kývl jsem na ni, že rozumím a šel se převléknout k večeři. Duševně jsem se připravoval na hodiny nudy a utrpení. Sešel jsem dolů do haly abych jako správný gentleman přivítal hosty.

„Edwarde, usmívej se trochu“ zkritizovala mě matka. Poslušně jsem zvlnil rty do úsměvu. Majordomus oznamoval příchod doktora Jamese Black s chotí a jejich dětí. Do haly vešel asi 4O-letý muž tmavší pleti se širokým úsměvem na rtech. Jeho manželka Alisha byla také tmavší pleti, asi indiáni , napadlo mě. Pozdravil jsem e s Blackovy a na řady přišli jejich děti Leah a její bratr Seth. Seth byl o pár měsíců starší s chystal se na odvod který ho měl odvést na bitevní pole. Záviděl jsem mu, matce se to moc nelíbilo. Při večeři jsme konverzovaly o všem možném, Leah byla velmi plachá a tichá dívka. Nenutila mně do nesmyslného rozhovoru. Seth oproti ní byl velmi výřečný. Po večeři jsme se přesunuli do salonku kde mě matka nutila abych jim zahrál na klavír. Hudbu jsem miloval a rád jsem skládal i vlastní. Zahrál jsem Bacha a Smetanu. Nakonec jsme se rozloučili. Podle mě to byla zbytečná ztráta času. Leah mi nic neřekla a ani se mi nelíbila.

„Edwarde, co říkáš Leah?“ ptala se mně matka

„Nic, není to můj typ“ odpověděl jsem jako jindy

„Omluvte mne, jsem unavený“ omluvil jsem se ze společnosti a šel k sobě do pokoje. Natáhl jsem se na postel. Se svlíkáním jsem se neobtěžoval. Ležel jsem v posteli a chtěl posunout čas o rok dopředu. Ať je mi již osmnáct a já mohu být odveden. Tyhle seznamovací večeře mě unavují, k čemu to je, stejně nakonec pojedu a nikdo mi v tom nezabrání. Je to moje povinnost a chci odplatu za smrt svého bratra.

Ráno jsem s probudil až okolo desáté hodiny. Překvapeně jsem zamrkal, jak to, že je venku sníh? Včera bylo léto. Zmateně jsem sešel do kuchyně

„Dobré ráno, Pane“ pozdravila mě služebná

„Jsou již rodiče vzhůru?“ ptal jsem se

„Promiňte ale vaši rodiče zemřeli před rokem“ řekla služebná a zkoumala mne pohledem.

„Ach jistě, jsem rozespalí a zdál se mi o nich sen“ zamumlal jsem a šel do pracovny. Tam jsem se zhroutil. Jak je to možné? Včera byli v pořádku nemohou být mrtvý. Vždyť jak se noc mohla změniv v rok? Kolikátého vlastně je? Hledal jsem kalendář či tisk ve kterém je datum.

Noviny leželi na pracovní desce spolu s korespondencí. Podíval jsem se na datum. 23.11.1920 tomu jsem nemohl uvěřit, kam se poděli ty dva roky mého života? Co se semnou stalo, proč jsi na nic nepamatuji? Díval jsem se na noviny a nechápal. To není možné. Byl jsem naprosto zmeten, někdo zaklepal na dveře

„Dále“ vyzval jsem nově příchozího. Do dveří vešel muž, okolo 25 let, s blonďatou hřívou a zlatými očima? Díval jsem se na něj

„Dobré dopoledne, Edwarde“ pozdravil mě jako kdybychom byli staří známí

„Promiňte my se známe?“ ptal jsem se ho zmateně. Jen se na mě podíval

„Ano už dva roky, od té španělské chřipky“ řekl obezřetně. Dívala jsem se na něj a připadal jsi jako hlupák, jak to že jsi nepamatuji dva roky života?

Zmateně jsem hleděl na toho cizince a snažil se rozpomenout. Jen jsem zakroutil hlavou.

„Edwarde jste zmaten, myslím, že máte amnézii“ pravil

„Dobře ale jak se mi to mohlo stát?“ ptal jsem se

„To netuším, nejprve se vám představím. Jmenuji se Carlisle Cullen, jsem lékař. Poprvé jsme se setkaly, když jste byl nemocný. Vy a vaši rodiče jste se nakazili španělskou chřipkou. Vaši rodiče bohužel podlehli, Vy jste měl na mále ale nakonec se vám podařilo se uzdravit.“ Řekl mi a sledoval mou reakci. Zamrkal jsem a nedal jsem na sobě šok který jsem právě měl

„Myslím, že by bylo dobré aby jste mně doprovodil do nemocnice, udělá vyšetření a pokusím se zjistit co se Vám stalo“ řekl a šel ke dveřím. Následoval jsem ho.