Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 10.Kapitola

15.10.2009 (18:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1325×

Seděl jsem ve své lavici a pozoroval Bellu, zkoumavě jsem si jí měřil. První šok z toho, že tu sedí opadl. Nevěřil jsem svým očím, nerozuměl jsem tomu. Byl jsem naprosto zmatený. Tohle přece nemůže být pravda. Jak by se sem dostala? Ona má být v budoucnosti a ne sedět tady kousek ode mě.

„Co na mě pořád kouká? To mám něco ve vlasech nebo jsem něco udělala?“ uslyšel jsem její myšlenky, to přece není možné. V hlavě jsem si přejížděl sny co se mi zdály o Belle. Určitě jsem její myšlenky nikdy neslyšel, a v mých vzpomínkách nebo spíš snech mi její vůně přišla tak neodolatelná, zhluboka jsem se nadechl. Soustředil jsem se, ale žádný žár v krku jsem necítil. Možná to je tím, že nejsem plnohodnotný upír? Nebo její vůně není tak silná?To jsem nevěděl. Nebo co když to přece jen není ona, ale ta podoba je prostě neskutečná, že se nedá popřít, že to je ona. Musí to být ona.

Celou hodinu jsem jí pozoroval, nevěděl jsem vlastně ani jak se jmenuje. Ale já jí v duchu stejně říkal Bella. Teď bych potřeboval, aby se mi zjevila Alice. Aby mi řekla co se tu vlastně děje. Vysvětlit všechno co se děje za poslední dobu a hlavně také co se dít teprve bude nebo aspoň by mělo.

Hodina skončila překvapivě brzo, díval jsem se na to jak odchází, nedokázal jsem se přinutit vstát a jít na další hodinu. Další zvonění mě upozornilo, že jsem měl být na další hodině a to Angličtině. Vyběhl jsem pomalu ze třídy a šel rovnou domů. Neměl jsem sílu na další vyučování. Kdo ví, jestli bych neprovedl nějakou hloupost. Potřeboval jsem si s někým promluvit a s kým jiným než s mými “rodiči”. Doma byla jen Esmé, ale aspoň že ona.

„Ahoj“ pozdravil jsem, když jsem vešel do domu.
„Edwarde, nemáš být ve škole? Stalo se něco?“ ptala se mne. Smutně jsem pokýval hlavou. Nevěděl jsem jak začít nebo co jí mám říct, Esmé nevěděla nic o mých snech a o Alice, ale já se potřeboval svěřit. 
„Esmé, jak víš, jsem jen poloupír. Nedávno jsem se probudil a poslední vzpomínku, kterou jsem si pamatoval byla na seznamovací večeři co se odehrála o dva roky dřív,“ začal jsem jí vyprávět, její soustředěný pohled mi naznačil abych pokračoval. Vypověděl jsem jí vše co se událo, jak jsem poznal Carlisle, jak jsem narazil na svého bratra, o kterém jsem si myslel, že je mrtvý. A o Alice a mých snech o Belle. Celou dobu mi naslouchala, její myšlenky byla čisté stejně jako sklo. Chce mi pomoc, a to pro mě znamená opravdu hodně. Víc než si dokáže představit. Vyprávěl jsem jí jak jsem potkal tu neznámou, která je až neuvěřitelně podobná Belle. A vypadala ještě překvapeněji než jsem musel vypadat já.

„Edwarde, to bude asi její předek,“ řekla svou domněnku na hlas.
„Ano je to možné“ uznal jsem, ale přece jen…ta podoba.
„Edwarde, myslím, že bys mohl zkusit zjistit víc,třeba by něco mohla vědět,” pokračovala.
„Třeba bys nemusel čekat tak dlouho,“ poslala mi myšlenku a usmála se na mně. Její slova mně rozechvěli, možná má pravdu, třeba je možné abych mohl být šťastný dřív než se všichni setkáme. Podíval jsem se na Esmé a ve tváři měla naději. Byla ráda, že mám tu možnost, možnost být šťastný s mou Bellou. Už teď ji miluji, ale je tohle ta pravá Bella? Třeba budu muset nakonec čekat, abych mohl být s tou pravou, ale co když ne? Co když pro mě osud přichystal jinou šanci? Šanci, kterou nesmím propásnout.
„Děkuji, mami,“ řekl jsem spontánně, po mém oslovení se rozzářila jako slunce na obloze. 
„Děkuji,“ zašeptala dojatě a objala mne. 

Šel jsem do svého pokoje a přemýšlel, jak jí být nablízku a sblížit se s ní. Nemusel bych pro ní být hrozba jako by tomu bylo v budoucnosti, její krev ve mně nevzbuzuje žízeň a vše mám pod kontrolou. Ani jsem si to neuvědomil, ale setmělo se a Carlisle se vrátil z práce, slyšel jsem jak se zavřely dveře. Šel jsem dolů, chvíli mi to trvalo, protože jsem chtěl těm dvěma nechat soukromí.

„Ahoj“ pozdravil jsem jakmile jsem se objevil v obýváku.
„Ahoj Edwarde,“ usmál se na mně Carlisle. Esmé mi uvařila večeři, a musím uznat, že to bylo vynikající. Pochválil jsem jí to a její tvář se ozdobila dalším úsměvem. Byl jsem spokojený a unavený. Nechápal jsem důvod, ale byl jsem rád, třeba budu mít další sen, napadlo mne. Esmé a Carlisle šli na lov, no to byla jen výmluva, ale taktně jsem o tom pomlčel.

Lehl jsem si do postele a během okamžiku usnul. 
„Stál jsem v lese, Bella byla naproti mně a její obličej byl ztrápený. Bolest, kterou jsem pocítil, když jsem jí takhle viděl byla neskutečná, trpěl jsem s ní.
„Bello, odjíždíme.“ Řekl jsem jí
„Ale proč, vždyť za rok..“ začala ale její slova zanikla.
„Ty mně nechceš?“ ptala se vyděšeně, moje srdce se právě zlomilo na tisíc kousků.
„Nechci,“ řekl jsem tvrdě. Její oči se zaplnili slzami, chtěl jsem k ní jít a říct, že jí lžu. Že jí miluji, že je to pro její dobro, zaslouží si život který já jí dát nemohu…“

Zděšeně jsem se posadil na postel a snažil si utřídit myšlenky, nechápal jsem tento sen, nechtěl jsem na něj ani pomyslet, ta bolest byla strhující.Jako by mi někdo trhal srdce z hrudi. Tak hrozná to byla bolest a ztráta a já si za tuto bolest mohl sám, ale proč bych to dělal? Lapal jsem po dechu a instinktivně jsem vzpomínku na sen zatlačil hluboko do sebe. 
„Edwarde,“ slyšel jsem duševní hlas Alice, podíval jsem se na ní, měla ve tváři neurčitý výraz. Jako by smutný…
„Alice, co se to děje, proč je tu Bella?“ ptal jsem se jí
„To není Bella, jen její předek. Měl by jsi se velmi rozmyslet co budeš dělat dál,“ poslala mi na zpět. Překvapeně jsem se na ní díval, poslala mi svou vizi, byla to koláž, jen neurčité tvary a tma.
„Co to znamená?“ ptal jsem se jí, obdařila mne smutným úsměvem.
„Tvoje budoucnost se rychle mění, nechápu to.“ Poslala mi myšlenku s nádechem smutku. I ona netušila co se může ještě stát.
„Alice, proč se mi zjevuješ když se mi zdá o Belle?“ ptal jsem se jí, i to mně zajímalo.
„Sám si mě tím přivoláš, kdykoliv se ti o ní zdá vím to, a přijdu. Nevím proč tomu tak je,“ poslala mi a opět se rozplynula. 

Do rána jsem nezamhouřil oči, bál jsem se opět usnout. Nechtěl jsem, aby se mi opět zjevila Bellina tvář plná bolesti. Jen ta vzpomínka mně ničila. Nechtěl jsem nic takového zažít. Už nikdy. Tohle se nikdy nestane. Tohle neudělám. Proč bych ji opouštěl, když na ni tak dlouho čekám. 
Ráno jsem se oblékl a šel do školy, na chvíli jsem přestal přemýšlet o snu a očima jsem hledal jí. Našel jsem jí jak si povídá s několika spolužáky.
„Ten nový je moc hezký,“ říkala nějaká blondýna
„Jessico, na něj nemáš. Viděla jsi ho? To je ten nejkrásnější kluk co chodil po světě“ odpověděla jí ona v mysli dodala.
„A bude můj“ její mysl byla podivně zvrácená, její sebedůvěra byla ohromující. Tohle mi na Bellu moc nesedělo, ani jako na jejího předka. Asi bych si měl dávat pozor, blesklo mi hlavou. Najednou se otočila a dívala se mi do očí. Topil jsem se v nich, nedokázal jsem si vzpomenout ani jak se dýchá natož na co jsem před chvíli myslel. Byl jsem naprosto ztracen a omámen, jakoby mi viděla do duše a dokázala ji ovládat.

<< SHRNUTÍ (Reni21) SHRNUTÍ (Ejdriana) >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 10.Kapitola: