Toužily jste po tom, aby ji zakousl, tak si přečtěte, jak to dopadlo...další díl bude podle toho jaký o něj bude zájem. Vaše Reni21 a Ejdriana
29.10.2009 (21:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1435×
Díval jsem se na kapku krve, která jí stékala z koutku. Moje žízeň byla probuzená, chtěl jsem jí ochutnat, jen trochu zakusit tu sladkou životodárnou tekutinu. Aspoň na chvíli si připadat opět jako člověk před tím než se dostaví výčitky svědomí.
Pomalu jsem se sklonil a jemně se zakousl do jejího hrdla. Projela mnou vlna extáze, její krev chutnala jako to nesladší víno. Nikdy jsem neochutnal nic lahodnějšího, rozum šel stranou a nahradila ho touha po krvi, po lidské krvi. Byl jsem lovec a ona moje oběť. Cítil jsem jak z ní vyprchává život a její krev se ochlazovala s každým dalším hltem. Už jsem nechtěl jen ochutnat, ale mít ji celou do poslední kapičky.
Zhrozil jsem se, můj rozum na mě celou dobu křičel, ale já jakoby ho neslyšel, jako bych byl v tranzu, posedlý loveckým pudem. Ovládalo mě monstrum, které se ve mně skrývalo.
Vyděšeně jsem se odtrhl od jejího hrdla a pohodil ji na zem jako kus masa. Otočil jsem se a utíkal co nejdál to šlo. Co nejdál od toho co jsem právě teď udělal. Zničil jsem nevinný lidský život. Jsem ta nejhorší zrůda.
Běžel jsem ani nevím kam, bylo mi to jedno, v hlavě mě ta vzpomínka mučila. Jak jsem to mohl udělat? Ptal jsem se sám sebe, jak můžu být takový netvor? Byl jsem tak zděšený, že jsem se zhroutil uprostřed lesa do klubíčka a plakal. Plakal nad zmařeným lidským životem, nad jejím životem. Měla vše před sebou, byla to jen obyčejná lidská dívka a přece jen jsem jí zabil, nezasloužila si takovou smrt, nezasloužila si žádnou smrt, byla tak mladá. Nikdo si nezaslouží zemřít rukou bájného monstra jako jsem já. Nezasloužím si žít, měl bych ušetřit další životy co mohou být ztraceny mou vinnou.
Vstal jsem se rozběhl se směrem k útesu, jsem přece pořád na půl smrtelník. Mohl bych skočit z útesu. Rozeběhl jsem se k moři, nebude to trvat dlouho a budu na místě. Již za pár okamžiků nebudu na tom to světě mezi živými.
Zavřel jsem oči a naposledy si vybavil Bellu, mojí Bellu, kterou jsem právě ztratil. Dnešním dnem jsem zahodil svoji šanci. I kdyby Gina nebyla ta pravá a měla to být Bella, tak jak bych teď mohl dostat šanci, když je její předek mrtvý? To jsem to všechno tak podělal.
„Edwarde,“ uslyšel jsem známý hlas, zvedl jsem hlavu a díval se na Bellu. Na do jejích očí plných lásky a oddanosti. Její obličej byl tak blízko, usmála se na mě tím jejím dokonalým úsměvem až jsem se zapomněl nadechnou. Její ústa se přiblížila na několik centimetrů od těch mých.
„Miluji tě,“ zašeptala a zmizela. Moje odhodlání zničit sám sebe se zbortilo jako domeček z karet. Jen její přelud mě nutil žít dál, kvůli ní. Již teď jsem do ní zamilovaný, naprosto jsem propadl jejímu kouzlu.
Stál jsem na útesu, díval jsem se na oceán a přál jsi popohnat čas dopředu. Už abych byl s Bellou, ale co když jsem doopravdy všechno zničil? Stál jsem tam jako socha snad několik hodin nebo to byly minuty? Připadalo mi to jako celá věčnost. Pořád dokola se mi před očima promítala scéna, ve které jsem ji zabil, bylo to jako ve špatném filmu. Díval jsem se na oceán, do jeho hlubin a snažil se zapomenout tu hroznou věc co jsem udělal.
Rozednívalo se a já si uvědomil, že bych měl jít domů. Byl to domov, který jsem si už nezasloužil. Domov, kde na mě čeká Esmé a Carlisle. Musím jim říct co se stalo, co jsem to udělal a říct jim, jakou to zrůdu mají doma.
Rozběhl jsem se a podivil se nad rychlostí, jakou jsem vyvinul. Ano byl jsem rychlejší než normální člověk, ale tentokrát to bylo i na mě příliš. Překvapilo mě jak rychle jsem byl před naším domem, aniž bych se zadýchal. Vešel jsem do domu a tam na mě čekala má rodina. Esmé a Carlisle vypadali překvapeně a šokovaně. Jejich mysl byla zmatená a nevěřícná.
„Edwarde, tvoje oči!“ Vyhrkl ze sebe Carlisle, podíval jsem se bolestně na svého stvořitele.
„Zabil jsem jí, byla zraněná a já jsem jí vysál. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se ovládnout. Byl jsem příliš slabý odolat. Jsem vrah.“ Přiznal jsem se jim. Nedokázal jsem se jim ani podívat do očí a tak jsem sklopil hlavu a zavřel oči, aby se nemuseli dívat do duše vraha. Říká se přece, že oči jsou oknem do duše a já věděl, že je to v tuto chvíli neprostá pravda. A nevíc jsem se nechtěl dívat do těch jejich, bál jsem se, že v nich uvidím jen odpor, přesně ten stejný, který teď cítím k sobě.
Edwarde, podívej se na mě“ poručil mi Carlisle zvedl jsem hlavu a podíval jsem s do jeho očí.
„Synu to se může stát každému z našeho druhu, je to naše přirozenost, nic ti nevyčítáme“ pronesl vážně a Esmé ke mě přišla, pohladila mě po ruce
„Edwarde, pořád jsi naším milovaným synem. Jediné co musíš udělat je smířit se sám se sebou.“ konejšila mě má matka.
Nemohl jsem se dívat, jak mě litují, zvlášť když jsem si jejich lítost ani trochu nezasloužil. Zasloužil bych si tak jedině smrt. Ale ani to možná ne, protože by to bylo vysvobození a já byl odsouzen trpět. Pykat za své chyby a činy.
<< SHRNUTI (Reni21) SHRNUTÍ (Ejdriana) >>
Nový obrázek
Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Edward Anthony Masen- Prokletí či Osud? 15. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!