Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen - Prokletí či Osud? 16.Kapitola

05.11.2009 (21:15) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1540×

Byl jsem ve svém pokoji a hleděl do prázdna. Zabil jsem nevinnou dívku, která za nic nemohla. Připadal jsem si jako skutečný vrah, který si nezaslouží nic jiného než smrt. Bolestnou a krutou smrt za své činy. Jsem jen obyčejný zvrhlík, který čeká ve stínu na svou křehkou oběť. Přesně tohle jsem byl. Nejsem ani upír, ani člověk, jsem vrah.

Ozvalo se zaklepání, neodpovídal jsem. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Chtěl jsem být sám, sám se svým svědomím. Dveře se otevřely a v nich stáli oba mí nynější rodiče s ustaranými tvářemi. Věděl jsem, že za to všechno mohu já.

„Edwarde, budeme se muset přestěhovat, aby nikdo nepojal žádné podezření.“

„Chápu to a moc se vám omlouvám. Kam se budeme stěhovat?“

„Pojedeme na pár let na Aljašku, mohli bysme navštívit Carmen, Charlese a ostatní.“ Usmála se na mě Esmé.

„To je dobrý nápad,“ odpověděl jsem potichu, pokývali hlavou a odešli. Nechali mě tam samotného.

Nechtěl jsem nad ničím přemýšlet, protože bych se z těch myšlenek asi zbláznil, tak jsem si šel balit věci. Netrvalo mi to bohužel dost dlouho a tak jsem zase skončil na sedačce, sám, bezmocný, připadal jsem si jako v cele, ale tady jsem mohl dělat cokoli, ale přesto nic.

Nevěděl jsem co mám dělat a nechtěl jsem na to už víc myslet. Tak jsem si šel lehnout, večer stejně spát nebudu kvůli stěhování, za které můžu já. Lehl jsem a během pár chvil jsem usnul. Zdál se mi zvláštní sen.

Šel jsem na louku, kde jsem měl domluvený sraz s Bellou. Šel jsem pomalou lidskou chůzí a už jsem byl skoro na místě, když v tom jsem uslyšel srdceryvný výkřik, který by mi jistě zastavil srdce, kdyby bilo. Doběhl jsem na místo, odkud ten výkřik vycházel a spatřil strašný výjev. Nad Belliným bezvládným tělem se skláněla nějaká upírka. Když zaregistrovala, že jsem tam, tak se rychlostí blesku přesunula přímo přede mě a já viděl to, co bych nikdy nedovolil. Bellu jako upírku.

Najednou jsem se z toho snu probudil. Přece tohle nebylo skutečné. Jak by mohla být upírka, když ji zrovna vysála. Jak by mohla vysát sama sebe? Nedával mi ten sen smysl. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli náhodou neuvidím Alice, ale nikde se neobjevila. Trochu mě to mrzelo, protože přece říkala, že když se mi zdá o Belle, tak se objeví a teď nic. Tak kde je? Udělal jsem snad něco, čím bych změnil budoucnost?

Chvíli jsem zmateně seděl na posteli a hleděl do tmy. Ozvalo se zaklepání, kolikáté už dnes? Nikdo nevešel, jen se za nimi ozval hlas.

„Je čas, budeme muset vyrazit. Jak budeš hotov, tak přijď za námi dolů.“ A tak jsem se oblékl, sebral těch pár krabic, které jsem měl a sešel dolů, kde už na mě čekali. A tak jsme nasedli a vyjeli na cestu. Znovu jsem v autě usnul, ale tentokrát se mi nic nezdálo. Takhle mi cesta utekla rychle.

Přijeli jsme k domu, tam na nás čekaly. Charles stál vedle Tanyi a držel jí okolo pasu. Díval jsem se na ty dva a pocítil jsem závist. Možná jsem si zničil budoucnost, která mohla být šťastná, zapudil jsem tyto chmurné myšlenky, trochu jsem se pousmál a vyrazil za svým bratrem.

„Edwarde,“ zavolal na mě, objal mě.

„Už jsem si říkal, že si na mě zapomněl,“ usmál se a pak se zarazil, díval se mi do očí. Do rudých očí, které jsou jasným důkazem o mé vinně. Sklopil jsem hlavu, styděl jsem se.

„Bráško, co se stalo?“ Ptal se smutkem v hlase. Nechtěl jsem, aby mě litoval, nechtěl jsem, aby mě kdokoli litoval, nezasloužím si jejich lítost, nezaslozžím si vůbec nic.

„Myslím, že bysme měli jít dovnitř.“ Řekla Carmen, která se seznamovala s Esmé, ty dvě si hned padly do oka.

Usadili jsme se v obývacím pokoji, Carlisle se ujal slova, vyprávěl jim co se stalo, já jsem jen zahanbeně seděl a opět prožíval ten odporný zločin. Nedokázal jsem se nikomu podívat do očí, jejich myšlenky byli soucitné, ale já si zasluhuji znechucení, odpor a hlavně smrt.

„Edwarde, podívej se na mě,“ poslal mi myšlenku Charles, zvedl jsem hlavu a podíval se na něj, musel jsem se hodně přemáhat, abych to udělal a abych nesklopil znovu hlavu.

V jeho pohledu bylo porozumění, jeho teď již zlaté oči, přetékaly bratrskou láskou.

„V životě se stane ještě hodně věcí, ne všechny jsou příjemné, ty jsi neodolal volání krve, pro náš druh je to přirozené,“ řekl pomalu, každé slovo pečlivě vážil. To co mi řekl je pravda, ale i tak to nezmenší ten pocit vinny, který cítím, ten odpor k sobě samému.

„Bratře, vím, že je to přirozené, ale i tak to nezmenšuje mou vinnu, byla to jen nevinná dívka a já jsem ji zabil,“ vykřikl jsem rozhořčeně a až moc nahlas. Odešel jsem do lesa, potřeboval jsem být sám, ne potřeboval jsem mluvit s Alice. Tolik jsem toužil s ním mluvit, potřeboval jsem vědět, zda jsem neudělal nějakou chybu.

Dlouho jsem tam seděl v mechu opřený o kmen stromu, když jsem pomalu upadal do spánku.Už jsem si myslel, že se mi nic zdát nebude, ale pak jsem uviděl Bellu v nádherných šatech, já na ni čekla pod schody v obleku, už byla skoro u mě, když v tom jsem uslyšel volání, které mě donutilo tento sen s ní opustit.

Párkrát jsem zamrkal, abych se pořádně probral a myslel, že dotyčné osobě zakroutím krkem, byla to Tanya a něco mi říkala, ale já nevnímal její slova, až když mi dala facku, to jsem vystartoval na nohy.

„Promiň, ale nějak jsem tě probrat musela. Edwarde, neměl bys tady být sám, není to tady moc bezpečné.“

„Jasně, jakoby se mi mohlo stát něco horšího než se mi stalo.“

„Je mi to líto, ale teď už s tím nic neuděláš. Minulost nezměníš.“

„To je pravda, jenže co když tím co udělám změním budoucnost?“

„Budoucnost si každý tvoříme sám, nebo nám je možná už předem dána. To nikdo neví.“

„Možná máš pravdu, ale možná ne.“

Rozešli jsme se do domu. Do domu, kde jsme spolu s mou rodinou prožili všichni pár let. Já se tak trochu smířil s tím, co jsem udělal. V rámci svých možností samozřejmě. Smířil jsem se s tím, že jsem nejspíš zabil svou jedinou příležitost k tomu, abych byl někdy ve svém nesmrtelném životě šťastný. Zkazil jsem to, ale už s tím nic nezmůžu, tak asi nemá cenu se tím dále zabívat. Tak takovými řečmi jsem se snažil oblbovat, když to bylo nejhorší, ale většinou to moc nepomáhalo, ale snažil jsem se aspoň na venek vypadat trochu vyrovnaněji. Nechtěl jsem jim přidělávat starosti, hlavně jsem měl co dělat, abych vypadal klidněji před Esme, ta to na mě vždycky poznala, sice nic neříkala, ale její myšlenky mluvily za vše, i když si je snažila hlídat. Přede mnou nikdo moc věcí neutají, i když bych si občas přál, aby to šlo. Za celou tu doby, co jsme byli na Aljašce, tak se mi už nezdálo o Belle a ani Alice se naukázala. Ztrácel jsem každým dnem svou naději v to, že by se to vše dalo nějak napravit, proč mi Alice nedala nějak vědět, nějaké znamení nebo prostě jen pár slov?!

Je to už deset let co jsme se přestěhovaly na Aljašku rozhodli jsme se, že se přestěhujeme do Rochestru, tam jsi najdeme domek a budeme tam chvíli žít jako rodina. Docela jsem se těšil, ne, že bych nebyl rád, že jsem tu s bratrem ale chtěl jsem být víc o samotě a tady to moc nejde.

Bratr místo toho, aby mě nechal vydechnout, tak pro mě vymýšlel všelijaká rozptýlení a když říkám rozptýlení, tak vyzkoušel všechno, ale s některými nápady neuspěl, jako s ženami. S jinými mě zabavil jen na chvíli.

Poslední noc, kterou jsme trávili na Aljašce se mi zdál po deseti letech první sen a doufal jsem, že nebude poslední…

<< SHRNUTÍ (Reni21)     SHRNUTÍ (Ejdriana)  >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen - Prokletí či Osud? 16.Kapitola: