Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 17. Kapitola

27.11.2009 (18:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2182×

Poslední noc, kterou jsme trávili na Aljašce se mi zdál po deseti letech první sen a doufal jsem, že nebude poslední…

Byl jsem s Bells v restauraci, její obličej byl zabarven do rumělce, na sobě měla tmavě modrou blůzu.

„Sluší ti to,“ vysekl jsem jí poklonu, rumělec ještě potemněl a mně to na tváři vykouzlilo úsměv.

„Děkuji,“ špitla

„Houbové ravioli, opravdu jste si to nerozmyslel? Nemůžu vám opravdu nic nabídnout?“ Ptala se mě koketně servírka když přinesla Belle večeři

„Ne děkuji,“ odpověděl jsem a snažil ignorovat její myšlenky, které byli velmi necudné.

„Jak jsi věděl kde jsem?“ Ptala se mě Bella,

„Nevěděl,“ odpověděl jsem a díval jsem se na ubrus, tak nerad jí lžu.

„Aha…“ řekla a začala vstávat ze židle, zastavil jsem jí

„Prosím, neodcházej,“ řekl jsem potichu, opět se posadila

„Sledoval jsi mě?“ Ptala se dál a já věděl, že dnešní nocí se vše změní, že dnes se o mě dozví pravdu.

„Ano, byl jsem nablízku kdybys potřebovala mojí pomoc. Držel jsem odstup, ale pak jsem uslyšel co si myslí a…“ přiznával jsem jí,

„Počkej, jak uslyšel co si myslí? Ty umíš číst myšlenky?“ Ptala se mě a já si povzdechl, s ní je tak těžké nebýt sám sebou.

V tu chvíli jsem se probudil. Byl jsem naprosto omámený, jako bych ještě pořád cítil její vůni na sobě. Její přítomnost se zdála být tak skutečná, že jsem se musel párkrát rozhlédnout, jestli to byl skutečně jenom sen. Po tak dlouhé době se mi o ní opět zdálo, proč zrovna teď?

„Opravdu to byl jen sen,“ uslyšel jsem těsně od sebe hlásek. Leknutím jsem nadskočil a málem jsem dostal infarkt. Otočil jsem se na druhou stranu, abych viděl původce toho všeho a tam seděla Alice s rošťáckým úsměvem.

„Tohle mi už nedělej.“

„Já jen, že jsi pořád vypadal jako ve snu.“ Zasmála se.

„Proč jsi se neobjevila dřív?“ Její tvář se trochu zachmuřila.

„Nebyl důvod. Až teď. Bude potřeba, abyste s Carlislem zachránili Rose.“ Pověděla potichu, chvíli jsem se na ní a díval. Její oči byli smutné

„Alice co je ti?“ Zeptal jsem se, ta si povzdychla,

„Edwarde, až se probudí nebo spíš než se probere, buď k ní milý, je to důležité.“ Řekla a zmizela, chvíli jsem se díval na místo, kde ještě před chvíli byla Alice a pak si povzdechl. Nechápal jsem co to mělo znamenat.

Za měsíc po mém snu se Carlisle vrátil s Rose Hale v náručí, její tělo bylo zkrvavené, a očividně jí znásilnili. Její myšlenky byli zmatené a já jasně viděl co jí provedli. Byl jsem znechucený jednáním jejího snoubence Royce Kinga, jak někdo může něco takového udělat?!

Tři dny Rose trpěla, a její tělo se mezitím měnilo, jen jsem doufal, že jejímu utrpení bude již brzy konec. Sice jsem sám nevěděl jak strašná přeměna musí být, ale z jejich myšlenek jsem měl dost jasnou představu. Nepřál bych takové utrpení nikomu.

Její srdce začínalo vynechávat, blížil se konec její přeměny.

„Carlisle, Esme!“ Zavolal jsem je, bude lepší když tu budeme všichni kdyby se náhodou něco zvrtlo. Byli tu během okamžiku a Rose přicházela k sobě. Zprvu párkrát zamrkla a pak vytřeštila oči.

*Kde to jsem? Co se tady děje?* Měla jasné myšlenky se zmatenými otázkami. Posadila se tam rychle, že málem udělala kotrmelec, ale stihl jsem ji zachytit. Podívala se na mě a jestli měla předtím vykulené oči, tak těď ji téměř vylézaly a její pusa padala na zem.

*Ten je nádherný, naprosto dokonalý, prostě boží! Takovýho mít.* Ustoupil jsem od ní a podíval se na své rodiče.

„Kde to jsem?“ Zeptala se, ale jakmile uslyšela svůj hlas její ruka vystřelila hrdlu, zmateně se na nás podívala.

„Rose, byla jsi těžce raněná a já jsem tě přeměnil, abys nezemřela,“ začal pomalu Carlisle.

„V co přeměnil?“ Zeptala se potichu.

„V upíra, je mi to líto, ale nemohl jsem dovolit, aby byl zmařen lidský život. Já a má rodina,“ ukázal na mě a na Esmé, „se živíme zvířaty,“ vysvětloval Rose v co se změnila, celou dobu bedlivě poslouchala a věřila nám.

„Rose, ještě jedna věc, já dokážu číst myšlenky,“ řekl jsem potichu. Vytřeštila své oči.

„Ale… to přece není možný,“ zalapala po dechu překvapeně,

„Někteří upíři mají další schopnosti, ty jsi velice krásná i na upírku, Esmé je milující, já mám soucit a Edward dokáže číst myšlenky. Každý z nás má své dary,“ usmál se na ní Carlisle

„Pojď drahoušku, převlékneš se a poté půjdeme na lov.“ Cestou mě míjela a já se na ní mile usmál, pořád jsem slyšel Alice hlas, že musím být na Rose milý, sice jsem nechápal důvod, ale je lepší Alice poslechnout.

„Jsem ještě krásnější, než když jsem byla člověk,“ slyšel jsem její myšlenky a potlačil jsem povzdych, který se dral na povrh. Ano Rose Hale, byla nádherná ale neuvěřitelně povrchní.

Poté co se převlékla, přicupitala zpět do místnosti, kde jsem já a Carlisle diskutoval o tom co bude dál. Seděl jsem na gauči a sledoval co bude dělat. Jen co vešla a všimla si zrcadla, tak se před něj postavila a nakrucovala se. Neměla v hlavě nic jiného než sebe a svou krásu. Možná ještě tak pyliny. Zasekla se na svých očích, pak se prudce otočila a rychlostí blesku přeběhla ke mně, povalila mě a chytla mě rukama za hlavu, sledovala mé oči.

„Jaktože máš zelené?“ Kdybych tak věděl já.

„Nejsem úplný upír, jen na půl, ale neboj za nějakou dobu budeš mít stejnou barvu jako Carlisle s Esmé. Je to tím, že jsi novorozená.“ Tentokrát přeběhla k těm dvoum a prohlížela si jejich oči.

„To už budu napořád tak rychlá a silná?“

„Takhle silná budeš jen první rok, pak se to srovná a s rychlostí jsou na tom většinou všichni tak nějak stejně.“ Trpělivě jsem ji odpovídal.

„To si dáme pak závody. A proč nebudu pořád tak silná?“ byla strašně zvědavá, ale nedivil jsem se ji a navíc to vzala vcelku klidně.

„To protože jsi novorozená a máš v sobě lidskou krev, jsi teď silnější než kdokoli z nás.“

„Než kdokoli?“ Poťouchle se usmála a snažila se schovat si své myšlenky, ale marně. Už se viděla jak mě někam násilím zatáhne.

<< SHRNUTÍ (Reni21)   SHRNUTÍ (Ejdriana) >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 17. Kapitola: