Další díl mojí povídky, děkuji za komentáře, jsem ráda, že se vám líbí. Edward jse za Carlislem... Poté na hřibotov kde na něj čeká překvapení. a jaké? to se dozvíte tak přéjemné počtení a zanechte komentáře děkuji
19.09.2009 (18:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1841×
Vyšel jsem ven, do města. Spěchal jsem do nemocnice, doufal jsem, že Carlisle ještě zastihnu, nevěděl jsem kde bych ho hledal. Možná mám někde napsanou jeho adresu, přemýšlel jsem. Vešel jsem do nemocnice a zeptal jsem se na vrátnici.
Carlisle byl ve své ordinaci. Zaklepal jsem
„Pojď dál“ vyzval mě, nepodivoval jsem se, že ví kdo stojí před dveřmi.
„Co tě přivádí?“ ptal se jakmile jsem vešel. Řekl jsem mu vše co se stalo, o Samantě, o podivném rozhovoru co jsem měl podle Patrika a obrázku co jsem našel v sekretáři. Poslouchal a nepřerušoval mě. Když jsem mu to vše řekl jen se na mě podíval.
„Nevím co to znamená, jistě o Samantě vím. Jste zasnoubený, krátce. Je to týden co jsi jí požádal o ruku. Semnou jsi se chtěl odstěhovat, jen na krátkou chvíli. Chtěly jsme jet do Itálie za Vollturiovy. To jsou královská rodina našeho světa, mají nepřeberné množství informací. Sami jsme na nic nepřišly a nakonec jsi souhlasil, že pojedeš. Dlouho jsi váhal, Aro jeden z bratří má velmi neobvyklí koníček a to je sbírání talentů a ty ač nejsi plnohodnotný upír talent máš a velmi zajímavý. Samantě jsi to měl oznámit dnes.“ Řekl Carlisle klidně.
„Co ta Alice? Ví š kdo by to mohl být“ ptal jsem se
„To nevím, to jméno mi nic neříká“ odpověděl mi
„To je divné, nechápu to. Ten obrázek je další záhada, vůbec nevím jak se tam ocitl, Carlisle vše mi připadá jako sen“ řekl jsem a sklonil hlavu do dlaní. Hlava mě třeštila z usilovného vzpomínání. Nic mi nedávalo smysl. Proč se mi to stalo, co to znamená?
„Je mi to líto Edwarde, potřebuješ čas. Můj čas tady ale vypršel, musím jít dál. Jsem mu již dlouho a lidé jsou všímavý“ prohlásil Carlisle. Nechtěl jsem aby odjížděl a zároveň jsem to chápal. Teda něco ve mně to chápalo. To, na co jsem se snažil vzpomenout.
„Pojedu s tebou“ řekl jsem pevně. Podíval se na mě s otázkou v očích
„Pokud jsem pochopil, vše je zařízené, nic mi nebrání odjed. Samantha je pro mě už cizí osoba, a momentálně je naštvaná.“ Řekl jsem a věděl jsem, že mi ani nic jiného nezbývá.
„Dobře Edwarde, odjíždíme zítra ve tři odpoledne z nádraží, pojedeme nejprve na Aljašku k mým známým. Po té se vydáme do Volltery“ řekl Carlisle
„Máš to těžké, pomohu ti pokud jsi to přeješ“ uslyšel jsem jeho vnitřní hlas. Usmál jsem se
„Děkuji, uvidíme se zítra, brzy na viděnou“ rozloučil jsem se s ním.
Procházel jsem se Chicagem, nechal jsem nohy abys dělaly co chtěli, nepřemýšlel jsem nad tím kam jdu. Ale nad tím co budu dělat. Prozatímní plán byl držet se Carlisle, věřil jsem mu. Ač jsem ho znal krátce, no možná déle ale na to jsi nepamatuji, přišel mi jako čestný muž, on se o svůj osud jistě neprosil. Přemýšlel jsem nad informacemi co mi dal a nebyl jsem z toho moudřejší. Potřebuju toho tolik zjistit.
Došel jsem na hřbitov. Poptal jsem se kde bych našel hroby mých rodičů. Došel jsem na místo jejich odpočinku. Bílá mramorová hrobka s jejich iniciále a fotografie. Pohladil jsem náhrobek a tiše tu stál. Přemýšlel jsem co se stalo, jak je možné, že jsme se nakazily. Proč oni zemřely a já přežil? Co jsem vlastně zač, ani člověk ani upír. Jen podivná karikatura, nepovedená hříčka. Co semnou osud zamýšlí? Napadaly mě otázky a já neměl odpověď
Měl jsem pocit jako kdyby mě někdo pozoroval. Cítil jsem něčí pohled ale nikoho jsem neviděl. Rozhlížel jsem se ale nikde nikdo. Soustředil jsem se na myšlenky
„Edwarde, mrzí mě to, nebyl jsem tu když jsi mě potřeboval“ slyšel jsem mužské myšlenky Soustředil jsem se ještě víc, pořád jsem byl otočený ke kameni a doufal jsem, že moje lepší smysly mi dají nějakou nápovědu kdo mě zde pozoruje. Zafoukal vítr ucítil jsem jeho pach, byl podobný Carlisle, takže upír. Ale kdo?
„Nespustím tě z očí, bratře“ pomyslel jsi dotyčný a já byl omráčený, je možné, že by to byl můj bratr? Pomyslel jsem si
„Charlesi?“ zašeptal jsem potichu
„Jsi to ty?“ ptal jsem se, otočil jsem se a hledal ho očima.
„Edwarde?“ řekl potichu, stál za mnou. Otočil jsem se a uviděl ho. Byl to opravdu on, krásnější a hrozivější. Díval jsem se do jeho rudých očí. Vypadal nebezpečně pocítil jsem strach. Tohle už nebyl můj bratr ale monstrum. To byla moje první myšlenka když jsem ho viděl.
„Co se ti stalo, nevoníš jako člověk“ ptal se zaraženě
„Jsem to co ty ale jen na půl, nevím co jsem“ odpověděl jsem roztřeseným hlasem. Díval se na mě a jeho rty se usmály. Obličej se vyjasnil, bylo na něm vidět, že je rád, že je šťastný. Úplně mě tím ozbrojil, bylo mi jedno, že je upír. Stach pominul a já byl šťasten. Můj bratr je na živu. Objaly jsme se trochu víc mě zmáčkl
„Charlie to bolí“ řekl jsem mu se smíchem.
„Promiň bráško“ odpověděl tím samým tonem
Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Edward Anthony Masen Prokletí či Osud? 4.Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!