Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 9.Kapitola

13.10.2009 (21:30) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1385×

Po lovu jsme se domluvili, že je lepší kdybychom se přestěhovali, jelikož tohle město je malé, mohlo by se stát, že by někdo poznal Esmé. Za další tři dny jsme se přestěhovali na Olympijský poloostrov, do malého městečka jménem Forks. 

Carlisle a Esmé se vzali. Byl to malý obřad, oddal je kněz a já jim šel za svědka. Oba vypadali tak šťastně. Záviděl jsem jim jejich štěstí. Ve Forks jsme si našli nádherný domek, Esmé si ho zamilovala hned jakmile ho spatřila. V její hlavě se vyrojilo tolik nápadů na vylepšení až jsem byl překvapený. Carlisle zářil štěstím, já mu jen tiše záviděl. Moje štěstí má přijít až později, podle Alice. 

Přestěhovali jsme se do domu a já se vydával za bratra Esmé. Následující den za mnou přišel Carlisle i s Esmé s vážnými tvářemi. Aniž bych jim musel číst myšlenky, tak jsem věděl, že to bude něco vážnějšího, ale co nebylo poslední dobou vážné?

“Edwarde, chtěli bychom se s te bou na něčem domluvit. Myslím si, že by bylo dobré kdyby jsi nastoupil do školy“ řekl Carlisle
Moc se mi ten jejich nápad nelíbil, ale zase bych si mohl ukrátit čas. Přece jenom by to bylo divné, kdybych nebyl ve škole a ještě k tomu nic nedělal.
“Dobře, souhlasím s vámi. Kdy bych měl nastoupit?”
“No tak trochu jsme s tím počítali, tak jsme se tam zastavili a…no zítra už začínáš.” Trochu jsem se zamračil nad tím, jak jsem snadno čitelný. Nelíbil se mi ten pocit, ačkoli většina v mém okolí na něj měla daleko větší právo než já. Já je četl, aniž by chtěli nebo o tom věděli.

Už jsem se zvedal k odchodu, když jsem ještě dodal.
“Ale pro příště se mě zeptejte, než něco zařídíte ano? Děkuji.”
,No jo, náš tvrdohlavý Edward, vždycky musí mít poslední slovo,’ myslela si pro sebe Esmé.
“Já to slyšel.” Zavolal jsem ještě k ním.
“V to jsem doufala.” Dolehla ke mně odpověď. A pak, že já jsem ten kdo má poslední slovo, ale musel jsem se tomu usmát. Celé téhle situaci. Ačkoli nejspíš moc směšná nebyla, tak jsem musel. 

Vydal jsem se k lesu. Musel jsem na lov. Ne že bych měl žízeň nebo bych se neovládal v lidské přítomnosti, ale jistota je jistota. Sice jsem upírem jen na půl, ale nechtěl jsem nic riskovat. 

Rozběhl jsem se lesem a užíval si ten pocit. Pocit volnosti a lehkosti. Snažil jsem se najít místo, kde bych našel srnu a také se povedlo. Ulovil jsem jednu, ale neměl jsem dost. Tentokrát ne. Chvíli jsem hledal a štěstí mi přálo a já narazil na další. Ta už mou žízeň uhasila a já se mohl vrátit domů a trochu se vyspat na další den, jistě to bude hodně únavný den.

Tajně jsem doufal, že se mi bude zdát něco o Belle, ale ráno po probuzení jsem byl zklamaný, nic se mi nezdálo a ani Alici jsem neviděl. Třeba se to povede dnes v noci. I tak, by mě zajímalo, proč se mi sny o ní zdají jen někdy, nebo proč se Alice zjevuje jen někdy a proč se tohle všechno vůbec děje? Už mě z toho přemýšlení bolela hlava. Samé otázky a žádné odpovědi, ale doufám, že se jich jednou dočkám. 

Oblékl jsem si své oblečení a když jsem se viděl v zrcadle, tak jsem se musel ušklíbnout. Něco mi na něm nesedělo, nepřipadal jsem si jako já a to oblečení mi přišlo zastaralé, ale přitom to bylo to nejnovější co se zatím objevilo. Asi už blázním.

Škola nebyla daleko, tak jsem se prošel, aspoň jsem si trochu pročistil hlavu. Přicházel jsem k velké budově a zahlídl…ne to není pravda. Jak by se sem dostala a co by tady dělala. Myslel jsem, že jsem zahlédl Bellu. Přesně tu Bellu, která se mi zjevovala ve snech, přesně tu, jejíž fotku mám. Ale to by přece nebylo možné ne? Vždyť ona má být v budoucnosti, tak co by tady dělala. Ale Alice je také z budoucnosti a zjevuje se mi.
Dokonale zmatený a mimo mé soustředění jsem se dostal do přízemí budovy a našel malou místnost, které se říká vrátnice.
“Dobrý den, jsem tu nový. Mé jméno je Edward Masen.” Dámě za pultem se vyrazil dech. Že bych za to mohl já?
,Ten je tak…kdybych byla o pár let mladší, tak bych…ne nesmím na to myslet, je to žák.’ Ano tak jsem za to mohl já.
“Paní není vám něco?” V obličeji začínala modrat od toho jak zapomněla dýchat. 
“Slečna, ne nic mi není, ale děkuji za optání. Tady mi to jen podepište a můžete jít, rozvrh máte tady a všem učitelům se nahlaste. Máte nějaké otázky?”
“Ne nemám. Děkuji slečno.” A usmál jsem se, slyšel jsem jak její srdce udělalo kotrmelec a musel se usmát ještě víc. Občas je to sranda, když mám bystřejší smysly, ale není moc fér je využívat, ale kdo to pozná?

Svou třídu, ve které jsem měl mít hodinu, jsem našel celkem rychle, ale stejně už bylo všude obsazeno. Tedy téměř všude. Jediné volné místo v rohu místnosti. Byla tam prázdná lavice. Bylo to na druhou stranu od Belly. Byl jsem rád, že se s ní vidím. Skákal bych i radostí, kdybych mohl, ale já nebyl schopen jediného slova natož nějakého pohybu. Jen jsem se přihlouple usmíval a díval se na ni. Když si všimla, že můj pohled patří jí, tak se zamračila, mě se úsměv ještě více roztáhl a ona zčervenala. Tak moc ji to slušelo. 

Než jsem stihl ještě cokoli udělat, tak do mě někdo vrazil. Učitel. Jeho knihy se rozsypaly na zem.
,Kdo to tady zase zavazí? To je pokaždé někdo, já jim dám si ze mě dělat srandu.’ 
“Promiňte, nechtěl jsem. Jsem tu nový a čekal jsem na Vás.” Snažil jsem se o omluvu.
“No, dobře tedy. Posaďte se, jediné volné místo je vzadu.” Vyšel jsem ke svému místu a posadil se.

<< SHRNUTÍ (Reni21)       SHRNUTÍ (Ejdriana)  >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Masen - Prokletí či osud? 9.Kapitola: