Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 1.

Tapeta na stěně

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 1.Pomalé umírání - Píše se rok 1918 a Edward si přeje umřít. Najde ho Carlisle Cullen, který se ho snaží vyléčit ze španělské chřipky. Jak to nakonec dopadne? Vyléčí ho Carlisle anebo ho přemění. A bude to vůbec Carlisle, kdo Edwardovi pomůže?

08.12.2010 (15:15) • KatieBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1586×

Pomalé umírání
........................

 

Píše se rok 1918 a moje jediné velké přání je smrt...

 

Utápěl jsem se v neuvěřitelných bolestech, bylo mi nesnesitelné horko a už jsem chtěl konečně umřít. Teď, když máma umřela na tu španělskou chřipku, jsem chtěl umřít taky. Táta zmizel těsně předtím než mě a mámu odvezli do nemocnice. Už jsem vedle sebe neměl nikoho, koho jsem kdy v životě miloval. Mé plány byly zmařené (chtěl jsem se stát vojákem), nic mě na téhle proklaté planetě nedrželo. Nic...

„Chlapče, jak se cítíš?” skláněl se nade mnou milý obličej, ale až moc bledý. „Jsem lékař,” pokračoval – teď už vím – lékař.

„Jak bych se asi mohl cítit, pane?” procedil jsem mezi zuby, bolest byla čím dál tím horší. Byl jsem zoufalý, a proto jsem se podíval na toho krásného lékaře, sebral veškerou svou sílu a zašeptal: „Zabijte mě. Prosím.”

Všiml jsem si, jak se lékařovi rozostřily zorničky.

„Pomůžu ti,” zašeptal také a pomalu se ke mně skláněl.

„Už nechci žádnou pomoc. Chci jen umřít...” Zavřel jsem oči a doufal, že mě ten záhadný muž probodne třeba skalpelem, ale dlouhou minutu se nic nedělo a tak jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Doktor zmizel. Zaskučel jsem nejen bolestí, ale i zklamáním.

 

Asi po hodině jsem ucítil ostré bodání do mé krční tepny, ale neotevřel jsem oči, jen se tiše radoval. Lékař se přece jen rozhodl mi splnit mé přání. Už to přichází. Má smrt. Je blízko...

Zprudka jsem otevřel oči. Cítil jsem se spalovaný. Jako kdyby se každé mé části těla dotýkaly rozžhavené kusy železa. Jsem snad v pekle? Nehřešil jsem, tak proč?

Kolem mě byla tma, ale cítil jsem zde podivný mrtvý puch.

„Budeš výjimečný. Můj Edwarde Anthony Masone Volturi,” řekl tichounce temný hlas. Chtěl jsem se podívat, odkud přichází, kde to jsem a proč mi dal to divné přijmení. Volturi...

 

Musela uplynout snad věčnost, když se pomalu stahovaly ty rozžhavené kusy železa z mého těla. Už jsem necítil žár na prstech u nohou, na noze, stehně, břichu, hrudi, krku, hlavě, na rukou.

Ach!

Veškerý ten žár se stáhl do mého srdce a upaloval ho. Buch, buch, buch, buch.

„Chci umřít!” zakřičel jsem z plných plic.

Buch, buch, buch, buch, buch, buch. Buch.

A pak už nic. Bylo ticho. Neslyšel jsem své srdce a ani svůj dech!

Posadil jsem se a uvědomil si, že už dávno vlastně sedím. Stačilo si pomyslet.

„Edwarde, jak se cítíš?” ozval se vedle mě hlas, který jsem kdysi slyšel. Slyšel jsem ho, když jsem se cítil upalován.

Konečně jsem se mohl podívat. I v té tmě jsem viděl docela zřetelně, vlastně... nikdy jsem tak neviděl. Jako bych se díval na svět jinýma očima.

Jsi úžasný.

„Cože? Kdo to řekl?” špitl jsem vyděšeně.

Úžasné. Už čteš myšlenky, můj milý.

„Čtu myšlenky?” řekl jsem vyjeveně o něco víc nahlas.

Ano, Edwarde. Odpovídám ti ve své mysli. Je tu naprostý klid a ty přesto můžeš slyšet co se všem upírům, ale i lidem odehrává v hlavě.

„Nerozumím,” odporoval jsem. „To přece není možné.” Tomu nevěřím... A pak mi něco došlo. Ten podivný pán, co celou tu dobu seděl vedle mě, řekl upír.

„Upír? Jak směšné. Musím být v nějakém bláznivém pekle,” zašeptal jsem tak potichu, že to nikdo nemohl slyšet.

„Ach ne, Edwarde. Upíři doopravdy existují. A ty ses jím stal. To proto můžeš číst myšlenky a já – i ty samozřejmě – můžu slyšet to, co žádné lidské ucho slyšet nemůže. Jen se zaposlouchej a uslyšíš, jak venku jezdí kočáry, uslyšíš i šum lidí nebo ptáků. Poslouchej...”

Nevím proč, ale zkusil jsem se zaposlouchat. A opravdu. Jasně jsem slyšel kočár, který právě projížděl kolem náměstí. A lidi, kteří si tam povídali. Bylo to úžasné.

„Jak je to možné?” ptal jsem se.

„Edwarde, už jsem ti to přece pravil. Jsi upír. Věř mi, prosím. Jak jinak by se to všechno vysvětlovalo?” odpověděl mi ten muž.

„A to se jako budu živit krví lidí? Budu zabíjet?”

„V podstatě ano. Ale existují i takový upíři, kteří se živí krví zvířecí. Ale pak nejsou tak silní. Jsou snadno porazitelní, pokud ovšem neuchovávají nějaký přemocný dar. A o takovém upírovi jsem v životě neslyšel.”

„Kdo se živí tou zvířecí krví? To je pak hodný. Nemusí zabíjet lidi,” namítl jsem. Radši bych zabíjel zvířata než lidi.

„No... vím o jednom upírovi. Je to můj přítel, ale já osobně bych ho nejradši přiměl k tomu, aby se krmil krví lidí. Jinak je hrozně zranitelný.”

Ach, chudák Carlisle. Pomyslel si ten muž.

„Carlisle? A kdo jste vlastně vy?” vyzvídal jsem.

„Jsem Aro Volturi-”

„Volturi?” přerušil jsem ho.

„Ano, chlapče. Jsem Aro Volturi. Teď bys měl převzít mé jméno, pokud chceš zůstat se mnou a mými přáteli. Nezapomínej, že mi ti pomůžeme. Budeš se mít u nás velmi dobře. To mi věř. A byl bych nesmírně rád, kdyby ses stal mým synem.”

„Já nevím. Musím... musím si to ještě promyslet.”

„Samozřejmě,” přikývl. Nezdál se mi špatný. Byl milý. Ale abych převzal jeho jméno? Jako jeho syn? Mám vlastního tátu – o kterém sice nic nevím. Nevím jestli je ještě naživu, ale nejspíš už ne – ale měl bych tohohle pána přijmou za svého otce? Jak bych se měl zachovat?

 

Předchozí | SHRNUTÍ | Další

Autor: KatieBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Edward Anthony Mason Volturi - Kapitola 1.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře