Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward books - Half Moon (Eclipse) - Kompromis

06.09.2010 (08:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4113×

Shrnutí (zatím zveřejněné kapitoly):

Twilight = Midnight Sun - Doznání (kapitola 13)

Twilight = Midnight Sun - Anděl (kapitoly 21, 22, 23)

Twilight = Midnight Sun - Příležitost (epilog)

New Moon = Moonless Night - Konec (kapitola 3)

New Moon = Moonless Night - Bezměsíčná noc (kapitoly 4 - 18)

New Moon = Moonless Night - Volterra (kapitola 20)

New Moon = Moonless Night - Podmínka (epilog)

Eclipse = Half Moon - Provázek (cca kapitoly 1, 2, 3, 4, 6 ,8)

- - -

Tentokrát drtivá většina podle filmu...

- - -

KOMPROMIS
(Eclipse – kapitola 20)

Díval jsem se ven do tmy a poslouchal, jestli neuslyším řev jejího náklaďáčku. Přemýšlel jsem, jestli jsem dobře nachystal všechny lidské věci, které bude potřebovat na dvoudenní návštěvu v našem domě. V tom jsem neměl praxi. Ani mě takovou praxi získat nenechá, uvědomil jsem si trpce. Její a Carlisleova dohoda byla jasná…

Přesto jsem pořád doufal, že ji nějak přesvědčím, aby si to rozmyslela.

Stejně jako ona doufala, že ještě nějak přesvědčí mě. Z nějakého zvláštního důvodu si přála, aby to nebyl Carlisle, ale abych to udělal já. Abych ji proměnil – v upírku. Se všemi důsledky, kterých si byla anebo nebyla vědoma.

I když jsem se jí to tolikrát snažil vysvětlit, pořád viděla jen to dobré. Ano, budeme moci navždy zůstat spolu. Budeme jako Alice a Jasper nebo Rosalie a Emmett… Bude mladá, krásná, budeme se k sobě hodit. Věděl jsem, že to byla jedna z jejích největších obav. Stárnutí. Nedokázala si představit, že bych s ní chtěl zůstat, až bude o dvacet, třicet, padesát let „starší“ než já. Nedokázala pochopit relativnost věku, kterou prožíval každý upír během svého nekončícího života. Nedokázala vidět, že mezi námi dvěma to budu vždycky já, kdo bude starší. Postrádala schopnost představit si, co všechno už mám za sebou a jak mě to za ty dlouhé roky ovlivnilo. Všechny ty proměny světa za dlouhá desetiletí. Nevěděla, co všechno jsem už viděl, čím jsem si prošel. Jaké lidské utrpení, vzestupy a pády, kolik bolesti, naděje, bezmoci a slávy, jsem už zažil. Uvnitř mého falešně mladého těla existovalo vědomí, kterému bylo sto let. Bylo to stejné jako by do nablýskané novotou zářící krabičky někdo vložil sto let starý ošoupaný předmět.

Každý den jsem se s tím rozporem potýkal. Silné, svěží, neopotřebovatelné tělo a v něm staré, velmi staré nitro. Občas jsem cítil únavu z věčně se opakujících dní. Z věčně se opakující monotónnosti života. Vlastně než jsem ji potkal, potýkal jsem se s tímhle problémem neustále, otrávený a znechucený vědomím, že před tím nemám úniku.

A to ji lákalo.

A já jsem neměl jak jí to vysvětlit. Tohle přesahovalo možnosti lidského chápání, žádný člověk si nic podobného neprožil. Věděl jsem, že se na to kouká jinak. A že ji naprosto ovládá touha se mi vyrovnat. Chtěla se mnou zůstat a chtěla být jako já. Nechápala, že jeden lidský život, plný proměn a malých lidských zázraků, které nám už byly navěky zapovězeny, stojí za tisíc životů upíra.

Neviděla ani celou řádku dalších věcí. Jako vždy mě zase přepadl vztek… z její tvrdohlavosti. Nedokázal jsem to pochopit. Jak to, že jí nevadilo, že její tělo bude bez života, tvrdé a studené jako kus ledu? Jak to, že jí nevadilo, že ji každý den, každou minutu bude pronásledovat zvířecí, přízemní touha po krvi? Že veškerá její lidská a přirozená vášeň se zvrhne v něco odporně nelidského? Neměla tušení jaký boj a jaká bolest ji čeká. Nechtěl jsem raději myslet ani na to, jak se bude vyrovnávat s tím, až se sama přesvědčí, jak roky poplynou, že nesmrtelnost není tak příjemná, jak si myslela. A už vůbec jsem nemohl myslet na to, kam se poděje její opravdová podstata, její duše.

Vzdychl jsem si. Bylo toho mnohem víc, co nevěděla, než toho co si uvědomovala.

A mě proti tomu všemu zbývala v ruce jediná karta. Chtěla, abych to udělal já a chtěla to víc než cokoli dalšího. Jejím důvodům jsem nerozuměl, ale měl jsem alespoň jistotu, že po tom stále nepřestala toužit. Chtěla, aby to byly moje zuby a můj jed, co jí to způsobí. Jak pošetilé a absurdní. A… svým pokřiveným způsobem láskyplné.

Jako už tolikrát předtím jsem si to pokusil představit. To sebezapření, které by mě to stálo. Můj největší strach přitom nespočíval v tom, že bych to nezvládl. Už několikrát jsem se přesvědčil, že si z nějakého nepopsatelně zvláštního důvodu dovedu navzdory mým nejkrutějším instinktům zachovat čistou hlavu. Tedy, alespoň prozatím. To rozhodně neznamenalo, že bych hodlal neuváženě pokoušet svoje, její, štěstí. Nebylo to nic, na co bych se mohl spolehnout, vždy jsem přitom balancoval na tenkém ledě, vždy jsem přitom stál přímo na hranici mezi jedním a druhým a oboje bylo stejně blízko.

Nicméně, i přes to, to co mě na tom děsilo nejvíc, byla nezvratnost takového kroku. Sklonit se, přiložit rty k její měkké kůži, kousnout ji a nechat jed proudit přímo do jejího těla (moje zvířecí stránka se při té představě zachvěla rozkoší), to bylo otázkou několika vteřin. Ale důsledky toho činu se počítaly na roky, staletí.

A proto jsem vsadil všechno na tu jedinou kartu. Měla to být dohoda. Udělám to sám, navzdory svému nejsilnějšímu osobnímu přesvědčení, pokud si mě vezme. Což zarytě odmítala.

Věděl jsem, že tím jsem v ní rozpoutal vnitřní zápas. Věděl jsem, že její přání je ve střetu s cenou, kterou by za to měla zaplatit. Představa svatby a především představa manželství ji děsila. Sotva něco stálo na jejím seznamu nepřípustných věcí výš. Zdálo se mi, že ani smrt ji tak neděsí. Jako by se v den své svatby musela upsat ďáblu. Což vlastně není daleko od pravdy, pomyslel jsem si sarkasticky. Ale to zrovna nebyl směr jejích úvah.

Její zatvrzelost jsem nechápal. V mých představách byla svatba nejvýraznějším projevem mé nekonečné lásky k ní. Byl to způsob, jak říct: nechci patřit jenom sám sobě, jsem tvůj. Byl to způsob, jak si s milovaným člověkem vyměnit osobní právo na sebe sama. Jak nabídnout své já výměnou za něco mnohem vzácnějšího – její duši spočívající v mých rukou. Tím obřadem se dva body existující na tomto světě spojují v jediný.

Smutně jsem se otočil ke stolu a vzal do ruky blýskavý, jedinečný prsten po mé matce, navlečený na kousku černého sametu. Prsten, který byl připravený pro ni a který bych ji už dávno tak rád dal. Kdyby o něj měla zájem…

V jejích očích to ale byla prohra, kus papíru, zatykač. Pouta, která jí svazují nohy. Závaží zatěžující její život.

Nedovedl jsem to pochopit. Věděl jsem, že takové svatby existují. Že takové je to pro lidi, kteří se nemilují a berou se z donucení. Ale věděl jsem, že ona mě miluje, že já miluju jí. Život vedle ní, v dosahu jejího kouzelného jiskřivého světla, byl něco naprosto výjimečného. Něco co překonalo celou mojí životní zkušenost. Vnímala to snad ona natolik jinak?

Čeho se bála?. Byl to nepoměr. Nezvratnost a definitivnost upíří existence ji neděsila tolik jako svatba. To mě znovu a znovu překvapovalo a zraňovalo.

Nicméně jsem z jednoho ohledu byl za ten rozpor rád. Jenom díky němu jsem ještě mohl získat čas ji přesvědčit. Kdyby nakonec se svatbou souhlasila (a nic by pro mě nebylo větší štěstí, s výjimkou zachování jejího lidského života), ještě chvíli by to potrvalo a navzdory svému slibu bych udělal všechno proto, aby si to ještě rozmyslela. Možná by přece jen nakonec mohla souhlasit s „normálním“ životem po mém boku…

V tu chvíli jsem ji konečně uslyšel přijíždět. To mě vytrhlo ze spleti myšlenek a vrátilo do přítomnosti.

Chtěl jsem jí jít otevřít, ale rozhodl jsem se raději počkat na zaťukání. Žertovná výměna rolí. Kolikrát já jsem ťukal na dveře jejího domu a předstíral, že je to potřeba?

Její auto s hrknutím zastavilo před domem, vystoupila a zabouchla dveře. Jenže zůstala stát. Žádný pokus o to dostat se ke dveřím.

To mě mátlo. Další brouk v hlavě? Nebo už jich tam měla tolik, že se snažila nějak urovnat to hemžení?

Nevydržel jsem to a přišel jí otevřít. Když viděla, že se blížím, popoběhla, jako by chtěla skrýt svoji váhavost. Otevřel jsem dveře. „Co děláš venku? Co se děje?“

„Nic." Jinou odpověď jsem ani nečekal. Políbil jsem ji na čelo a tak, aby si toho nevšimla, jsem se nadechl její vůně. Už se mi po ní stýskalo. Staré známé pálení se opět objevilo a já jsem si připadal o něco klidnější. Tolik to už k ní patřilo.

Beze slova jsme vyšli schody do patra, kde jsem ji ještě za chůze chytil za ruku. Otočila se a zastavila.

Vtiskl jsem jí do dlaně šperk, ozdobu, která dříve patřila mé opravdové rodině. Diamant vybroušený do tvaru srdce. To jsem jí samozřejmě říct nemohl. Když jsem jí včera oznamoval, že pro ni mám připravený dárek, musel jsem ji přesvědčit, že se jedná jen o bezcennou ozdůbku z druhé ruky.

„Tvůj dárek z druhé ruky, pamatuješ? Je fair, abych měl taky své zastoupení,“ řekl jsem. Vedle figurky vlka houpající se na jejím náramku.

Prohlédla si průzračný blýskavý kámen. „Děkuji… Je velmi krásný,“ řekla zamyšleně. „Jako tvoje srdce. Studené, tvrdé a nádherné.“

Usmál jsem se, potěšený tím, že dárek přijala bez řečí. A potěšený tím přirovnáním. „A na sluníčku dělá duhu,“ doplnil jsem.

Usmála se a posadila se na kraj zlaté postele v mém pokoji. Vlastně to byla její postel, jediná v našem domě. Zase jsem si všimnul, že má něco na mysli. Pomalu se nadechla. „Chtěla bych tě o něco požádat.“

Takže jsem se nemýlil, měla něco na mysli. „O cokoliv,“ odpověděl jsem, aniž bych zvážil možnosti. Hned na to jsem si přál, aby to nebylo nějaké další z jejích pošetilých přání.

„Tvoje podmínka pro to, abys mě proměnil sám, je že si tě vezmu, je to tak?“

„Ano, přesně tak,“ potvrdil jsem se směsí všelijakých pocitů a potěšilo mě, že jí to opravdu tolik leží v hlavě, že o tom sama začala. Posadil jsem se k ní na postel.

„Chtěla bych si vyjednat svojí podmínku pro to, abych souhlasila.“

To neznělo tak špatně. Skutečně bychom se mohli nějak dohodnout? Nechtělo se mi věřit.

„Všechno, co chceš, je tvoje,“ odpověděl jsem bez váhání.

„Slibuješ?“ ujišťovala se.

Kývl jsem a jen doufal, že to co má na mysli nebude nějaká další, donebevolající hloupost.

Nadechla se, chvíli hledala slova, potom zase vydechla a místo toho, aby mi odpověděla, mě políbila na rty.

Nadechla se, chvíli hledala slova, potom zase vydechla a místo toho, aby mi odpověděla, mě políbila na rty. Bylo to tak nečekané. Při prvním jejím dotyku jsem ucítil, jak mým tělem projela prudká vlna touhy, touhy, kterou jsem potlačoval bez přerušení už velmi dlouho. Ucítil jsem podivnou slabost, která mě donutila zasténat. Jedním lusknutím prstů jsem se propadl do žhavé sladké propasti její fyzické přítomnosti. Líbal jsem jí zpět, alespoň po tu dobu, kdy jsem si to mohl dovolit.

Potom ale udělala něco, co nikdy předtím. Její dlaň se po mém břiše posunula mnohem níž...

Pochopil jsem - jako když do mě udeří blesk. Mé nehybné mrtvé srdce poskočilo pod drtivou vlnou touhy a zděšení. „Bello…“ donutil jsem se zformulovat. „Ne…“ odtáhl jsem se od ní a šokovaně na ni zíral.

„Řekl jsi cokoliv…“ prudce dýchala. „A navíc ti tolik záleží na tom, abych nepřišla o žádný lidský zážitek…“

„Ale ne o ty, které tě ohrožují na životě.“

Odmlčela se, viděl jsem, že bojuje sama se sebou. Nemusela nic říkat, abych chápal, jak moc jí na tom záleží. Byla úplně ztuhlá úsilím mě přesvědčit.

„Chci tě. Dokud jsem to já. Dokud tě chci… takhle.“

Proti mé vůli mě vtáhla do svých představ. Do představ, které byly i mé, ačkoli jsem o tom před ní nikdy nemluvil. Kolikrát jsem si přál, abych s tím mohl něco udělat. „Je to příliš nebezpečné,“ zašeptal jsem. Argument, který slyšela už tolikrát, že pro ni měl sotva nějakou váhu.

„Zkus to…“ vydechla. „Jenom to zkus.“

Mlčel jsem, nevěděl jsem co říct. Ani já sám jsem netušil, jak velké to nebezpečí doopravdy je. Jenom jsem věděl, že jsem už několikrát přemýšlel, co je obtížnější. Jestli potlačovat svou žízeň, nebo potlačovat svou touhu.

„Klidně mi potom můžeš dávat nesmyslně drahé dárky nebo úžasná auta… Klidně si tě potom vezmu. Ale… zkus to.“

Její touha, její frustrace a její rozhodnost neměla mezí. Jen zesílila moje vlastní totožné pocity, kterým jsem si přál vzdorovat. Když jsem na vlastní oči viděl, jak moc mě chce, moje vlastní žádost mě ovládla – úplně a naprosto. Naplno jsem si uvědomil, jak moc a neodvolatelně toužím já po ní. Pečlivě budovaná stěna, za kterou jsem se to snažil uzavřít, se zbortila jako by byla z papíru. Díval jsem se na ní, tak krásnou, v mírném světle, její rty se chvěly a v očích měla výraz tak prosebný a pokorný…

Podlehl jsem jí. To kouzlo bylo silnější než nejsilnější moje vůle.

Naklonil jsem se, na poslední zlomek okamžiku zaváhal, a potom se hladově přitisknul k jejím rtům. Líbala mě stejně žádostivě jako já ji. Jestli moje tělo normálně bylo chladné, v tomto okamžiku vzplálo jako pochodeň, vtáhlo do sebe všechnu horoucnost světa. Bylo to tak silné, tak nespoutané, že jsem věřil, že bych v tom žáru mohl uhořet. Netvor se oproti tomu zdál v tu chvíli nepatrný a bezvýznamný.

Objal jsem ji, přisunul si ji blíž ke svému klínu a položil ji na postel. Okamžitě, nedočkavě se ke mně přitiskla a já jsem málem ztratil vědomí. Aniž bych si uvědomoval co dělám, přetáhl jsem její nohu přes mojí, abych ji měl ještě blíž, tak blízko, jako zatím nikdy. Tak blízko, jak jsem o tom vždycky snil. Vmáčkl jsem se do jejího hedvábného měkkého těla.

Rukou jsem svíral její stehno a vnímal každý její pohyb, zatímco mě dál horce líbala. Utápěl jsem se v ní a věřil jsem, že na světě neexistuje žádná vášeň tak oslnivá, tak nepochopitelná. Překonávala všechno, veškerou mojí podstatu.

Jednou rukou začala střídavě rozepínat knoflíčky na mé i na své košili. Zachvátilo mě sladké očekávání, sotva jsem něco v té chvíli chtěl víc, než vychutnat si dotyk její měkké kůže. Dotýkat se jí tak, jak už jsem si to už snad milionkrát představoval, když se mnou nebyla a nehrozilo, že bych provedl něco hloupého.

Dalším návalem nesnesitelné touhy jsem se nadzvedl kousek nad ni. Zabořil jsem její hlavu do polštáře a líbal ji, líbal…

Přitom mě ale zachvátila panika. Navzdory tomu, jak moc jsem po ní toužil, moji mysl ovládlo vědomí, že to není správné… Moje nejhlubší upřímné přesvědčení zničehonic vyplavalo napovrch.

Svoje nejosobnější tajemství by si měla uchovat. Svoji nespoutanou vášeň se vším tím opojením, které k ní patří. A které mi, jak jsem věděl, může nabídnout.

Ale ne teď.

Měla by si to přece uchovat…. Až do svatby.

„Přestaň si svlékat své oblečení,“ zaprosil jsem a snažil se přijít k vědomí.

„Chceš to udělat sám?“ zamumlala.

„Ne dnes v noci,“ řekl jsem a násilím jsem potlačil další vlnu bolestivé touhy.

Bolest, zklamání, zoufalství, pocit prohry. To vše se v jednom okamžiku smíchalo v jejím výrazu. Namáhavě se zvedla z postele, prudce oddechujíc.

„Dobře…Ty… nechceš…“ neměla daleko k pláči. Hlas se jí lámal.

Nic nemohlo být dál od pravdy. Moje tělo, moje mysl tonuly v žáru.

„Věř mi. Chci. Nemáš tušení, jak moc tě chci. Ale nejdřív by ses za mě měla vdát.“

V tomhle bodě mi těžko mohla porozumět. Věděl jsem to.

„Občas mě nutíš si připadat jako bídák, který ti chce ukrást tvou nevinnost nebo tak něco…“ vydechla hořce.

„Opravdu to není moje nevinnost, o co se obávám,“ zakroutil jsem hlavou nad tím nesmyslem. „Ale chtěl bych, aby tohle jediné pravidlo zůstalo neporušené. Je to tak moc?“

Nechápavě si mě prohlížela.

„Pro mojí duši, nebo jak to nazvat, je nejspíš pozdě, ale chci chránit tu tvoji. Není to snad…moderní pohled?“

Vydechla, neschopna uvěřit. „Ne, je starodávný.“

Pochopil jsem a pokýval hlavou. Zase tedy ten rozdíl v našem skutečném věku. „Jsem z jiného doby,“ konstatoval jsem. „Sedmnáct je falešné číslo. Sto devět je to správné.“

Zamyslel jsem se. Nikdy jsem nepochopil způsoby současných lidí, kteří se dobrovolně a bezmyšlenkovitě připravovali o kouzlo lásky, zahalované do tajemství. K lásce vždy patřila jistá nedostupnost, nedosažitelnost, která ji podněcovala, probouzela fantazii. Láska, to bylo to samé co líbezné toužení, neschopnost myslet na nic jiného než na to být s ní, alespoň na okamžik. Ochota obětovat svou duši za to být v její přítomnosti.

Dneska bylo vše příliš rychlé, příliš snadné… kouzlo se ztrácelo. A lidé si ani neuvědomovali, o co přichází, když všechno smějí. Svět lásky a zamilovanosti se podivně smrsknul. Kolikrát mě ubíjelo, co jsem viděl…

To ale nebylo pro Bellu. Ta si zasloužila lásku se vším všudy. Ačkoli neměla ponětí o tom, co to znamená. Nechtěl jsem ji o nic připravit jen kvůli své slabosti.

„Kdybych tě potkal tenkrát,“ zkusil jsem jí vysvětlit, „dvořil bych se ti.“ Měkce jsem se usmál při té představě. „Trávili bychom společný čas s gardedámou někde na terase a upíjeli bychom studený čaj.“ Ta představa byla tak milá. „Hmmm…“ musel jsem se usmát nad tím, co nám uniklo, bohužel. Dívala se na mě s plnou pozorností, zřejmě jsem mluvil o věcech, o kterých nikdy sama nepřemýšlela.

Uvědomil jsem si, že jedině teď je ta správná chvíle udělat to správně. Tak jak to mělo být už od samého začátku. Ne jako součást bojového vyjednávání, ale z hloubi nitra. Chtěl jsem to udělat celou svou bytostí, aby pochopila, že nic jiného si tolik nepřeju.

S tím úmyslem jsem se postavil, pomalým neznatelným pohybem vzal do ruky ten prsten a něžně se na ni zadíval. Její rty opět přitáhly moji pozornost.

„Možná bych si ukradl polibek nebo dva…“ přiznal jsem.

Usmála se a nespouštěla ze mě oči.

„Ale teprve potom, co bych požádal tvého otce o povolení, bych poklekl…“ kleknul jsem před ní, ohromeně na mě zírala a v očích se jí objevil zvláštní nový výraz. „a věnoval bych ti prsten.“ Vložil jsem jí mezi prsty rodinný šperk. „Je po mé matce.“

„Och...“ vydechla a v očích se jí zalesklo nepředstírané pohnutí.

V ústech mi vyschlo a věděl jsem, že těžko dokážu uhlídat, aby se mi hlas nezlomil.

„Isabello Swanová, slibuji, že Vás budu milovat každý moment věčnosti,“ říkal jsem slova, o kterých jsem snil a o kterých jsem byl přesvědčený, že je nikdy nebudu smět vyslovit. „Prokázala byste mi tu mimořádnou čest a vdala se za mě?“

Ani jsem nedýchal v napjatém očekávání její odpovědi. Nevím proč, ale tentokrát jsem ze všech sil doufal, že to pochopí a uvidí ten neoddělitelný vír lásky a něžnosti, který mou žádost vyvolal.

Její oči byly nekonečně hluboké. Přetékaly něžností, citem a úžasem.

„Ano,“ odpověděla jedním výdechem.

Zaplavila mě vlna divokého štěstí. Usmál jsem se v pocitu dojetí. Byl jsem si jistý, že tentokrát to dokázala vnímat mýma očima. A byl jsem jí neskutečně vděčný.

Postavil jsem se a ukradl ji z postele, abych ji mohl sevřít v náručí. Moji Bellu, moje všechno.

Pokračování:

Oheň a led

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward books - Half Moon (Eclipse) - Kompromis: