Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Cullen´s trabble in love - 3.díl - Prozrazení

23.12.2009 (18:00) • Esaiel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1977×

Edward Cullen

Zmizela. Prostě zmizela. Celou noc jsem myslel na podivné setkání s dívkou v lese. Ještě nikdy jsem  ji tu neviděl, ale její vůně - vůně její krve - byla tak lákavá... Kdybych tolik let neabstinoval, neudržel bych se a vrhl se na ní. Ještěže mě poslechla. Ale... proč jsem v jejích očích neviděl strach, ale znechucení a ublíženou bolest? Kdo to byl a co je zač, že si mě tak rychle opletla kolem prstu?

"Je čas jít!" Slyšel jsem Alici, jak volá od vchodových dveří. Byli jsme její manekýni, na každý den jsme museli mít nové oblečení a nepřenesla by přes srdce, kdyby jsme něco měli dvakrát za sebou. Nedala se zastavit - byla jako hurikán a přesto jsme ji milovali a tak jsme jí dovolili, ať si dělá co chce. A teď mě její hlas volal a vábil dolů. Věděl jsem, že je to na mě - slyšel jsem dech všech, již čekajících u aut, ale nechtělo se mi ven, nechtělo se mi od myšlenek na krásnou neznámou.¨

"Tak, Edwarde, dělej!" Emmet. Jeho hlasitý, pobavený hlas mě donutil vstát. Vyskočil jsem oknem a rozběhl se k autu. Během dvou vteřin jsem startoval a oni nasedli. Esme nám zamávala z okna, poslala Carlisleovi vzdušnou pusu a ten ve svém mercedesu odjížděl do nemocnice. Nechápal jsem jak to může vydržet. V jeho myšlenkách jsem cítil jeho bolest a přesto byl přesvědčený, že bude pomáhat lidem.

Všichni už seděli a tak jsem šlápnul na plyn. Jel jsem rychle po lehce namrzlé silnici, ale nikdo si nestěžoval. V autě vládlo hrobové ticho. Když Alice zasyčela a já začal číst její zmatené myšlenky a pak viděl to co ona. Bylo to nesmyslné - jak by mohlo prázdné auto přijet ke škole? Ale neřešil jsem to a tak jsme jeli dál.

Před školou stála všechna auta. Otočil jsem se a chtěl vyrazit rovnou pryč, když mě zamrazilo. Cítil jsem podivnou, nasládlou vůni s přísměsí vanilky... její vůni. A pak se po silnici přiřítilo auto. Nádherné černé BMW. Velkým smykem zastavilo přímo na volném místě blízko informací. Zpoza volantu vystoupil vysoký mládenec s bledou tváří, blonďatými vlasy a modrýma, pronikavýma očima. Měl typické aristokratické rysy.

Z místa spolujezdce vystoupil mladší mladík - nemohlo mu být víc než patnáct. Byl menší a pohublejší, více šlachovitý, méně svalnatý. Rusá čupřina mu vlála ve větru a vlasy se mu mírně kroutily. Bystrýma zelenýma očima přejel všechny přítomné, nás si přeměřil kupodivu nepřátelským pohledem a pak se otočil a otevřel dveře.

A mě se zastavilo srdce. Vystoupila ona. Její hnědé vlasy v mírném větříku byčovaly její tvář. Čokoládové oči si mě nejdřív trochu udiveně přeměřily a pak se teatrálně stočily k blonďatému mladíkovi, který jen přikývl. Nechápal jsem. Toužil jsem vědět co se jí honí v hlavě, ale nepřečetl jsem její myšlenky, ani myšlenky ostatních, kteří přišli s ní.

Pocítil jsme bodnutí závisti, když jí rudovlasý klouček podal ruku a ona se jíc hytila, aby vystoupila. Byla oblečená do obyčejných tmavomodrých džín a šedého trička s dlouhým rukávem. Přesto se zdála nejkrásnější bytostí, jakou jsem kdy viděl a neskutečně mě k ní něco přitahovalo. Udělala pár kroků a málem klopýtla, ale blonďák jí zachytil do náruče a já se mohl zbláznit, jak se tak sobě dívali do očí v malé intimní bublince.

To už se ale ze stejných dvěří vykodrcala ještě další dívenka. Její vlasy byly černé jako havraní křídla, rudé rty plné a oči měla stejně černé jako vlasy. Chytila křečovitě ruku mé... Eh, co to říkám. Té druhé, co jsem potkal v lese, a vypadala kupodivu nervózní. Celá čtveřice se v uzavřeném formátu vydala skrz parkoviště k informacím a zmizela mi z dohledu. Podíval jsem se na Alici. Třeštila oči na auto, které před námi stálo a v duchu počítala do trilionu.

Isabella Swan

Byl tam. Chtěla jsem pryč, rychle. Připadala jsem si jako lapená v síti a lamentovala, jak jsem mohla být včerejšího večera tak lehkomyslná. Vždyť jsem byla sama s upírem! Ráno dorazil zbytek naší povedené rodinky. Díky našemu typickému umění pokazit veškeré jídlo jsme nakonec objednali pizzu, protože mě se vařit doopravdy nechtělo. Do školy jsme po snídani jeli Samuelovým BMW, čímž si vysloužil provizi řídit a já se musela smířit s místem na zadním sedadle.

Byla jsem ráda, když jsme zmizeli v malém domečku s informacemi. Sam s Natashou obstarali formality a já mezitím stála zkoprněle u okna a dívala se jak mizí ve vchodu do jedné z budov. Natty mi do ruky vtiskal rozvrh a já se bezděky podívala na první hodinu. Ejhle. Máme jít do stejné budovi kde zmizeli ti před námi... tak to bude povedený den.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Dějepis jsem měla s tou malou, sympatickou černovláskou, co vypadala trochu jako skřítek a představila se jako Alice Cullenová. Nijak jsem se s ní nebavila a viděla její zklamání. Bylo mi to líto. Musela jsem se pokárat, že na nějaké pitomé pijavici mi přece vůbec nezáleží. Angličtinu jsem protrpěla v lavici s jednou hrozně upovídanou dívkou - mám dojem, že se pojmenovala jako Emily Drancer. Bůhvíproč jí však učitel přezdíval Armandií, takže jsem dostala podezření, že si své jméno mírně pozměnila.

Ani jsem se jí nedivila. Kdybych se tak jmenovala já, zardousila bych své rodiče... Kdyby ještě otec žil. Ostatně Charlie s Renée se snažili. Když Renée odešla a Charlie zůstal sám, bylo na něm vidět, jak se propadá do stínů. A já nechtěla, aby můj otec přešel na opačnou stranu fronty. Když si Renée Charlieho brala, netušila, že tím přijímá i mě, tehdy ještě malou holčičku... Myslím, že kdyby věděla, co jsme zač... Nechtěla by s námi mít nic společného. Renée by nebyla dost silná, aby unesla pravdu, bylo tedy správné nechat jí žít pohádku, ač mi to připadalo... špatné lhát. Ale jak se říká. Účel světí prostředky...

...

Byl to už týden pravidelné školní docházky. Dělalo mi potíže udržet se v přítomnosti těch pijavic. Tolik se snažili být milí... Nechutné... Raději jsme si sedali na opačnou stranu jídelny. Dneska zůstali ostatní doma. Jediná já nechtěla na nákupy a tak jsem šla do školy... Ráno uběhlo jako voda a já se už hrnula s tácem jídla k obvyklému stolu... ale... oni seděli vedle. Zoufale jsem se rozhlédla a zjistila, že všechny stoly už jsou plné. Jen ten vedle těch pitomých pijavic zel prázdnotou. Alice se na mě široce usmála. Oplatila jsem jí úšklebkem a se zmučeným výrazem se posadila ke svému stolu a židli odsunula co nejdál od nich.

Cítila jsem na sobě jejich pohledy a tak jsem sklonila hlavu, oči zabodla do talíře a pomalu se pustila do jídla. Říkala jsem si, že horší už to nemůže být, ale to jsem se ošklivě mýlila. Právě ve chvíli, kdy jsem se chystala nakousnout jablko, ucítila jsem skrze vnitřní Plamen bolest.  tu chvíli mi zrádné jablko vypadlo z prstů rovnou na lžíci a ta vystříkla trochu polévky rovnou na jednu z drben - Lily Deansovou. Nevšímala jsem si toho a třela si rameno. Po chvíli jsem dostala ránu do břicha. Chtěla jsem se bránit. Ale pozdě jsem si uvědomila, že to nejsem já, dko je mlácený a spadla ze židle.

V tu ránu stála ta malá příšerka vedle mě. Černé oči se jí upřeně upíraly do mého obličeje a chtěla mě zvednout ze země, ale ucukla jsme před jejími prsty a raději zamumlala.

"Pomůžeš mi, s tím tácem..." - chvíli jsem se přemáhala než jsem to dopověděla - "prosím?"

Žádat pijavici o pomoc. Ve své mysli jsem klesla hodně hluboko, ale nebyl čas. Vyběhla jsem z jídelny a vysokou rychlostí zaběhla do lesa. Viděla jsem, kde jsou. Věděla jsem, že potřebují pomoct. Charlie. Byl sám a ostatní byli příliš daleko. Nebezpečná věc, tohle to.

Edward Cullen

Podivnější osobu jsem v životě neviděl. Byl jsem zvědavý kam tak pádí. Nemohl jsem si pomoct a běžel za ní. Byla to nutnost. Chtěl jsem vědět, co se děje. Dozvědět se, kdo je, u všech hromů, Isabella Swanová. Byla rychlá, to se jí muselo nechat, v lese zrychlila snad nepřirozeně, i já měl občas potíže ji dostihnout a to se u upírů přece nestává. Byl jsem nejrychlejší z rodiny a na ni to přesto nestačilo. Byla snad upírka? ... ne, srdce jí tlouklo, tváře rudly a dýchala. Přesto... chodila tak potichu, voněla jemně a tajemně... Kdo je Isabella Swanová? Kdo má ponětí?

A pak jsem uslyšel ránu, tvrdý dopad, zůstala stát na mýtině. Vyhlédl jsem zpoza stromu a viděl je všechny. Ji, jejího otce, který v nepříliš lichotivé poloze ležel zalehnut vysokým upírem tmavé pleti a rudých, krvelačných očí.

"Nech mého tátu na pokoji!" Slyšel jsem jak na něj řve a viděl ji, jak zaujímá bojovou pozici. Chtěl jsem tam vběhnout a chránit ji. Nechápal jsem, co mě to popadlo. Ale zamrazilo mě na místě, když se upír doopravdy zvedl a zamířil jejím směrem.

"Ale, ale, slečinko, vy nemáte strach?" Ušklíbl se. "Možná by jste se bát měla začít."

Čekal jsem, že začne couvat, ale ona jen zasyčela a přikrčila se. Bylo to jako v příliš rychlém filmu, událo se to, že jsem to stěží stihl postřehnot. Upír se po ní vrhl, skočil a vycenil zuby. Ona ladně odtančila kus dál a připomínala mi v tom Alici. S jistou elegancí pak podtrhla nohy upírovi, naskočila mu na hrudník a přilepila ho k zemi, zatímco se otáčela k otci.

"V pořádku Charlie?"

"Jo, jsem v pohodě..." Jo tak v pohodě, jistě, přepadne vás upír a vy jste v pohodě. A to ještě nebyl mrtvý.

"Sakra, nemám nic, čím bych ho... no, ty víš co... Máš s sebou nůž?"

Zakroutil hlavou a ona si povzdechla. Pokrčil rameny a najednou se oba začali smát. Nelezlo mi to do hlavy. Obvzlášť pak, když se její otec prostě jen kousl do ruky a když se pár kapek dotklo upírovy kůže, propálily ho skrz na skrz. A bylo po upírovy. Chvíli jsem tam jen omámeně stál, dokud mi nezmizeli z dohledu. Pak jsem se otočil na patě a utíkal domů, povědět o tom všem Carlisleovi.

pokračování

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edward Cullen´s trabble in love - 3.díl - Prozrazení: