Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward, kdo? Swan? - 4. kapitola

26.07.2010 (16:15) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4628×

„Co to mělo být?“ křičel jsem.

„Myslíš si o sobě, že jsi hvězda?“ bublal ve mně vztek. Otočila se a myslela si, že mi unikne. Ta káča se šíleně plete! V tom jsem ji násilím popadl. Přitiskl své pro mnoho dívek neodolatelné rty na její ledové. Najednou přestala vzdorovat a já věděl, že mám vyhráno. Musel jsem uznat, že tenhle polibek byl ten nejlepší, co jsem kdy měl. Alespoň do doby, kdy mi přestala polibky opětovat a na mé tváři skončila facka.
„Líbali mě lepší!“ uslyšel jsem. To těžko. Lhářka! Nezmohl jsem se ani na slovo, vydýchával jsem ten polibek. Nastoupila do svého Volva a odjela.

Konečně jsem se mohl zase hýbat, odkráčel jsem ke své motorce a odjížděl směrem k servisu, kde jsem si nechal přestříkat barvu. Byla teď bez chybičky. Pospíchal jsem domů, aby René neměla strach. Skončil jsem před barákem. Na příjezdové cestě, bylo pro mě dosud neznámé auto. Položil jsem helmu na sedačku a vyběhl k baráku. Vzal za kliku a co jsem uviděl? Mého ředitele v trenkách se šlehačkou na gauči.  Svou mámu jsem raději ani nehledal.
„Ahoj Edwarde,“ vypyskl.

„Rád tě zase vidím!“ Sbíral si svoje hadry po celém obýváku. Uviděl jsem šampaňské s jahodami. Třeba budu mít jednou dobré známky. Uchechtl jsem se.

„Máme mejdan? Že mě ale nikdo nepozval?“ řekl jsem žertovním tónem. Ředitel se začervenal.

„Edwarde, jsme přece chlapi, ne?“ zeptal se.

„Chtěl jsem tvojí mámu překvapit!“ Už byl oblečený. Bylo to lepší, když jeho pivní břicho nečouhalo ven.
„Jo tak to já raději nebudu rušit!“ Otočil jsem se na patě a nasedl zpátky na motorku. Jel jsem hodně daleko, tohle bylo moc i na můj žaludek. Uviděl jsem ceduli „Seattle“. Zaparkoval jsem u prvního baru, co jsem uviděl. Vlezl jsem dovnitř a objednal si panáka.
„Ahoj, my se ještě neznáme mladíku,“ řekla pohledná bloncka.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem ji, i moje matka jak jsem dnes zjistil, to dělala častěji. Potřeboval jsem se „uvolnit“.
„Ráda,“ odpověděla. Při třetí skleničce jsem se rozhodl, že položím karty na stůl.
„Oba dobře víme, proč jsi ke mně přišla? Je to tak?“ Přikývla.
„Tak proč si prostě nezajdem nahoru na pokoj a neužijem si?“ zeptal jsem se. Bloncka pochytila mou náladu a objednali jsme si pokoj.

Kašlal jsem na romantiku, nebyl čas.  Stáhl jsem si kalhoty, s košílí jsem ani nehnul. Neměla kalhotky, tím mi to usnadnila. Nadzvedl jsem sukni a ona se mě snažila políbit. Kašlal jsem na to. Přitlačil jsem ji ke zdi. Vniknul jsem do ní a čekal na svůj vrchol. Přirážel jsem a ona se prohýbala a slastně vzdychala. Cítil jsem, jak se dostala na vrchol, já ale ještě neměl dost. Přirážel jsem hrubě. Myslel jsem na Isabellu, sakra já tu souložím a myslím na ní? Byl jsem blízko k vrcholu, kvůli Isabelle? Ani náhodou..
„Edwarde!“ slastně vzdychala. Zrychlil jsem a ocitl jsem se na vrcholu. Odhodil jsem ji ze sebe a oddychoval. Lehl jsem si na zem. Hlavu si položila na mou hruď a já ji odstrčil. Podívala se na mě zmateně.
„Co jsi čekala? Že tě teď budu milovat věčně, nebo co?“ vysmál jsem jí. Uraženě odfrkla a narovnala si sukýnku. Neměla se do čeho vlastně oblíkat. Byla už oblečená jako coura. Otočila se a mířila přímo ke dveřím. To teda né já jsem si ještě neužil.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ Hrubě jsem s ní hodil na postel. Lehl jsem si na ní. Viděl jsem, jak začla vzdorovat.
„Takže ty si chceš hrát, jo?“ zeptal jsem se. Začal jsem jí líbat. Věděl jsem, že to zabralo, zase se ke mně tiskla jako klíště. Přestal jsem s líbáním a znovu se zaklínil mezi její stehna. Sakra proč pořád myslím na Isabellu? Když mě to přestalo bavit, vstal jsem. Nasadil jsem si kalhoty a bezeslova odešel. Bůhví jak se jmenovala. Recepční jsem hodil balík pětidolarovek. Nasedl jsem na motorku a spokojeně se vydal domů. Doufám, že tam nenajdu řéďu.

Přijel jsem domu, naštěstí tu ředitel už nebyl. Oddychl jsem si. Mamka mě chytla ve dveřích.
„Kde jsi byl?“ zařvala na mě. Otočil jsem se k ní tváří v tvář. Měla na tváři vrásku. Nechtěl jsem říct něco, co by jí ještě víc ublížilo.
„V Seattlu.“ Otočil jsem se zpět a odcházel.
„Nebudeš večeřet?“ křikla na mě.
„Nemam hlad,“ odpověděl jsem.  Mamka to vzdala a zapla si televizi.

Otevřel jsem dveře od svého pokoje, musel jsem s ním něco udělat. Vypadal dětinsky. Vzal jsem krabici a hodil do ní všechny hračky, co byly ještě na poličkách od mé poslední návštěvy.
„Hned je to lepší,“ pochválil jsem se. Měl jsem chuť na cigáro. Otevřel jsem okno a vylezl na strom, který se opíral o dům. Vytáhl jsem cigaretu a zapálil si. Přemýšlel jsem, jak tu mrchu Bellu dostanu.
„Sakra, jak může být tak krásná?“ položil jsem si otázku. Díval jsem se do „blba“ na les. Když v tom jsem ji uviděl? Hrabe mi! Zavřel jsem oči a znovu je otevřel. Nebyla tam. Zahodil jsem zbytek cigára a skočil ze stromu. Šel jsem se podívat na místo, kde jsem jí viděl. Vběhnul jsem do lesa. Nikde nikdo nebyl. Byla tam tma a mohl jsem slyšet jen lesní zvířata. Otočil jsem se a potvrdil si.
„Hrabe mi!“ vypyskl jsem. Vyšplhal jsem na strom. Z kterého jsem se jednoduše dostal do pokoje. Vyčerpaně jsem ulehl na postel. Zavřel jsem oči.

Najednou jsem před sebou viděl Cullenovou, byla v noční košilce. Stála na druhém konci mého pokoje a smála se mi? Byl jsem zmatený. Pomalu ke mně přikráčela. Ležel jsem pořád jako pecka a vzpamatovával se. Kde se tady vzala? Pak jsem přestal přemýšlet a ona si na mě sedla. Ale to už jsem nevydržel a její modrá košilka byla dole. Nemohl jsem odvrátit pohled od jejího těla, bylo dokonalé. Přilehla mě a začala líbat. Obmotal jsem jí ruce kolem boků a zapojoval se do její hry. Když v tom mi rozepínala košili. Ale já košili neměl! Prudce jsem se probudil. Vzpamatovával jsem se. Taky to potřeboval můj klín.

Podíval jsem se na mobil, bylo půl sedmé. Musel jsem se připravit do školy. Vlastně jsem se probudil docela včas. Odkráčel jsem do sprchy, kde jsem nechal vodu, volně stékat po své kůži. Myslel jsem na Bellu. Byla takhle žhavá i v normálu? Zjistím to někdy?
„To si piš, že jo!“ odpřísáhl jsem si.

Bella:

Nasedla jsem do auta a šlápla na plyn. Nejen kvůli tomu abych se na něj nevrhla. Ale hlavně kvůli tomu,  aby moje divadýlko dobře skončilo. Alespoň pro dnešek. Podívala jsem se do zrcádka. Stál tam pořád jako pecka. V to jsem celou dobu doufala. Byl vážně roztomilej, krásnej...
„Bello!“ uklidnila jsem se znovu. Potřebovala jsem se soustředit na cestu. Vlastně potřebovala jsem? Mohl se upír vybourat? Zasmála jsem se tomu. Vlastně jsem potřebovala něco jiného - krev. Pocítila jsem pálení v krku.

Zastavila jsem na lesní pěšině. Zamkla auto a nechala se ovládat instinkty. Dotáhly mě až k pumě. Zlomila jsem jí vaz a začala sát teplou tekutinu. Nesnášela jsem, když kvůli mně zvíře trpělo. Měla jsem ji nejraději, protože se podobala nejvíce lidské krvi. Ale naše rodina byla něco jako vegetariáni. Živili jsme se jen krví zvířat. Lidskou krev jsem nikdy neochutnala, i když jsem chtěla. Našla jsem si toho zmetka, co mě zmlátil. Ale neměla jsem sílu ho vysát. Věděla jsem, že kdybych ochutnala lidskou krev, mohla bych se změnit. Mohla bych chtít už jen lidskou krev a to já teď rozhodně nechtěla. Nechtěla jsem být zrůda, která zabíjí nevinné lidi.

V ochablém těle pumy nezůstala už ani kapička krve. Ale mě to nenasytilo. Pálení v krku nepřestávalo, jen se nepatrně zmenšilo. Já ale chtěla svou touhu po krvi co nejvíce zmenšit. Věděla jsem, že zejtra budu zase sedět se Swanem. Věděla jsem, že mě bude svou vůni zase přitahovat, ale né jen vůni. Byl jako magnet, čím víc jsem se snažila oddálit. Tím víc mě k sobě přitahoval. Nechápala jsem to. Hlavně jsem ho nechtěla zabít. Byla to zábava vidět ho, jak je nesvůj z toho, že mě nemůže dostat.

Našla jsem další pumu, vysála jsem ji. Pro dnešek by to mělo stačit. Doběhla jsem ke svému Volvu a následně dojela domu. U vchodových dveří jsem potkala Alice.
„Ahoj, Bells,“ radostně zvolala. „Doufám, že jsi nezapomněla na ty zítřejší nákupy?“ zeptala se.
„Na nákupy s tebou nejde nikdy zapomenout.“ Usmála se.
„Byla jsi na lovu?“ zeptala se.
„Jo, už jsem potřebovala,“ přiznala jsem. „A zejtra jdu přece do nákupního centra, ne?“ dodala jsem. Usmála jsem se na ní. Alice zářila štěstím. Byla jsem ráda, že jsem jí udělala radost. I přes to jaký byla maniak. Byla to moje nejlepší kamarádka.
„Dobře, jsem ráda, že si to pamatuješ!“ řekla.

„Mám něco domluveného s Jasperem, tak ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Otočila se a odešla. Mířila jsem přímo do svého pokoje, kde jsem otevřela svou oblíbenou knihu a mezitím co jsem četla mezi řádky jsem přemýšlela, co bych mohla udělat Edwardovi zítra. Nebo ho nechám rozdýchat dnešní hrachovku?

další>