Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde, dej mi šanci! - 1. kapitola

09.03.2011 (15:45) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1103×

„Já hledám Emmetta Cullena. Znáš ho?" zeptala jsem se. Chvíli to vypadalo, že se soustředí, ale potom se z jeho obličeje stala maska plná strachu. Nakonec to všechno vystřídal neupřímný úsměv.

„Edward Cullen, jeho bratr."

Viki

„Viktorie Whitová - jeho praneteř."

„Viktorie -" Chtěl mi něco říct.

„Viki, říkej mi Viki," opravila jsem ho tiše a on se z nějakého nevysvětlitelného důvodu zasmál.

„Nejsi první, kdo mě takhle opravil, Viki. A můžu se tě zeptat, kde ses tu vzala?" řekl zdvořile, ale jeho smích zmizel. Vážně se mi podíval do očí a já jsem najednou myslela na… na, co jsem to vlastně myslela?

„Posloucháš mě?" řekl. Jen jsem si přehodila tašku přes rameno a hodila jsem ji na mokrý beton. Připadala jsem si bez ní o milion kilo lehčí a minimálně o dvacet centimetrů vyšší.

„Měla bych říct, že ano, ale ne. Neposlouchala jsem tě, můžeš to zopakovat?" zeptala jsem se a raději jsem studovala špičky svých okopaných bot.

„Ptal jsem se tě, kde ses tu vzala," řekl a já jsem z jeho hlasu poznala, že se usmívá.

„Jo to… no, já-já… strýček Emmett říkal, že pro mě nepřijede, tak jsem přijela za ním," řekla jsem a cítila jsem, jak rudnu.

„A můžeš mi říct, jak dlouho už se takhle trmácíš?" zeptal se nabručeně.

„V New Yorku jsem utekla a jela jsem odtamtud  autobusem až do Port Angeles - od té doby jdu pěšky. Hele, já si musím sednout, nebo omdlím, a tak bych ocenila, kdybys mi ukázal, kde strýček bydlí, anebo mi řekl, kudy se jde do motelu. Myslím, že na jednu noc by mi peníze mohly stačit…“ vysvětlovala jsem.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do očí. Najednou mě do sebe vcucly a já jsem se nemohla osvobodit… nechtěla jsem se osvobodit. Jak je asi hebká jeho pokožka? A co ty jeho rty? Jsou tak šťavnaté, jak vypadají? Co kdybych se jich jen trošičku dotkla…

Zamrkala jsem a raději jsem se podívala jinam. Edward o krok ustoupil, jako by vytušil, na co jsem to myslela. Rychle jsem se sama za sebe zastyděla - to se mi přece vůbec nepodobá. Já nejsem taková. Co to se mnou tento zvláštní kluk udělal…

„Nastup si, já tě k nám odvezu," řekl a už cpal mou tašku do kufru. Věděla jsem, že bych neměla nastoupit do auta k cizímu člověku, ale já jsem se nemohla ovládnout a rychle jsem naskočila do auta. Jaký to byl příjemný pocit zase si sednout! Nikdy bych neřekla, že si tak obyčejné věci budu vážit.

Slyšela jsem ránu, jak zabouchl kufr a za chvíli už seděl vedle mě.

„Edwarde, nenech mě usnout…“ řekla jsem a potom mi klesla víčka… bylo tu takové teplo a já se neubránila sladkému spánku.

„Edwarde, měl jsi mě vzbudit," hubovala jsem ho, když jsem se ráno probudila, ale probudila jsem… bože, já jsem se probudila v rakvi!

„Edwarde?! Edwarde! Pomoc, Edwarde!" křičela jsem.

„Viki, klid. Viki, to je dobré. Viki, no tak, prober se," slyšela jsem jeho hlas a otevřela jsem oči. Probudila jsem se na nepohodlné kožené pohovce v krásném pokoji a s ještě krásnějším klukem, který měl obličej deset centimetrů nad tím mým. To, že jsem vzhůru, jsem poznala také díky tomu, že mě bolel každý sval. Skoro vůbec jsem se nemohla pohnout...

„Ahoj, Edwarde," zašeptala jsem a on vyprskl smíchy a tím můj obličej ovál svým slaďoučkým dechem. Vdechla jsem ho.

„Ahoj, Viki," oplatil mi. Chtěla jsem se zasmát, ale šíleně mě to bolelo. Tiše jsem sykla a divila jsem se, kolik různých svalů vůbec mám.

Otočila jsem se na bok, zády k němu a zavřela jsem oči. Možná si trošičku zdřímnu... Jo, přímo to udělám. Ale nešlo to.

„Edwarde, nezírej na mě. Já potom nemůžu usnout," řekla jsem a udivila jsem se, jak jsem uvolněná, když jsem s ním chvíli mluvila a potom nic.

„Já jen, že jsi spala skoro dvacet hodin a chceš spát ještě..."

„Jo, jsem spáč - počkej dvacet hodin?!" řekla jsem a byla jsem naráz vzhůru. Prudce jsem se posadila a tím jsem Edwardovi málem vyrazila zuby. Slyšela jsem, jak to zadunělo, když jsem narazila do jeho hlavy a potom jsem cítila dutou bolest na temeni.

„Jsi v pohodě?" zeptali jsme se zároveň.

„Já jo a ty?" odpověděli jsme si zase zároveň. Vyprskla jsem smíchy. Za chvíli jsem si uvědomila, že se směje se mnou a zaposlouchala jsem se do jeho krásného hlasu.

„Hele a můžu se teda ještě chvíli zdřímnout?" zeptala jsem se.

„Jasně, Viki. Sladké sny," řekl a mně se zdálo, že z něj slyším skoro něžnost?

„Budeš je potřebovat." Nebyla jsem si jistá, jestli to opravdu řekl, ale neřešila jsem to, protože s tím, jak se zavřely dveře, jsem já usnula.

Emmett Cullen

„Emme, co takhle sázku?" zeptal se Jazz.

„Jakou?" zeptal jsem se a vzhlédl jsem od toho dopisu, co mi poslala moje praneteř.

„Jestli to vydržíš alespoň týden." Rty se mu vytvarovaly do úsměvu.

„Jestli vydržím, co?" zeptal jsem se ho.

Nestačil odpovědět, protože do dveří vešel Edward, a v náručí měl nějakou cizí holku. Esmé se sem přiřítila.

„Je v pořádku," odpověděl Edward na naše myšlenky, „jenom usnula. Emme, to je ta tvoje praneteř. Utekla sem přes celé státy a k tomu všemu šla z Port Angeles pěšky."

„Edwarde, ulož ji u tebe v pokoji a potom sem přijď, musíme vymyslet, co jí řekneme," řekl Carlisle. Edward se vyřítil do patra a já jsem si mnul kořen nosu.

„Alice, neříkej, že jsi to neviděla," řekl jsem a upíral jsem na ni pohled.

„Viděla," přiznala, „ale také jsem viděla, že se z ní stane upír. Že ji promění Edward."

„Ale on má Bellu…“ namítl Jasper.

„Jasně, ale má být s Viki," řekla jen tak mimochodem. „A teď, za dvacet hodin se probudí a my musíme vymyslet, co jí řekneme." Alice se zamračila a založila si ruce na prsou.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde, dej mi šanci! - 1. kapitola: