Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 10. kapitola

03.07.2011 (22:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2970×

Pohled Bella (Issa)

Byla jsem na Alice hodně naštvaná. Nejen, že mi nechce říct, co se děje, ale dokonce mi i lže. To si říká kamarádka? Sice mi slíbila, že mi to dneska řekne u nich doma, ale já vím, že vše mi určitě neřekne. Nevím proč, ale mám takový divný pocit, že má Alice něco společného s Edwardem. Vždycky, když o něm začnu mluvit, ona začne mluvit o něčem jiném, mým otázkám se vyhýbá. Taky jsem si všimla pár věcí. Na obědě nikdy nejí, nic nepije, nikdy není ospalá, má bílou pokožku a je ledová, ale přitom jí zima není. A její oči. Takové zvláštní, zlatavé. A to ne jenom u ní. Všichni Cullenovi jsou stejní, ale přitom adoptovaní. Zatím jsem se tím moc nezabývala, ale vím jistě, že dneska se musím dozvědět celou pravdu. Nebo alespoň částečnou.

„Bello? Bello!“ volala na mě Alice. Zrovna jsme byly na obědě a já jsem se zase zamyslela.

„Ehm… Promiň. Co jsi chtěla?“ zeptala jsem se stále zamyšleně. Alice se zasmála a dloubla do mě.

„Vnímej mě! Chtěla jsem se zeptat, jestli můžeme jet k nám hned po škole, nebo se mám pro tebe stavit až později.“

„Můžeme jet hned po škole. Já mám čas.“ A chci to vědět co nejdřív, domyslela jsem si. Alice se na mě usmála a pak jsme dál probíraly, kdy k nim pojedeme, jak dlouho tam budu a takové drobnosti.

Po škole jsme nasedly do auta a Alice se rozjela. Jela opravdu rychle, ale já jsem si na to už zvykla. Za tu dobu, co mě vozí do školy a někdy i ze školy. Když jsme zastavily, nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle je jejich dům? Vždyť to není dům, to je vila! Stála jsem tam s pusou otevřenou před velkým, bílým, proskleným a opravdu nádherným domem. Takovou krásu jsem snad ještě neviděla. Alice se uchichtla mé reakci. Otočila jsem se na ni a zamračila se. Jenže Alice nebyla jediný, kdo se usmíval. Podívala jsem se k domovním dveřím. A tam stáli.

Andělé, pomyslela jsem si. Opravdu tak vypadali, ještě před tím domem… Cullenovi se všichni usmívali. Teda… ne všichni. Rosalie a Emmett. Rosalie se snažila se na mě nemračit, ale nedařilo se jí to. A Emmett? Ten se mi smál na celé kolo. Ten z toho měl snad druhé Vánoce!

„Tak pojď, Bello. Představím ti ostatní,“ pobízela mě Alice. Přikývla jsem a šla za ní.

„Takže, Bello, mé sourozence znáš, takže dovol, abych ti představila mé rodiče. Tohle je Carlisle, můj adoptivní otec,“ vysvětlila a poukázala na mladého, blonďatého muže, „a tohle je Esmé, má adoptivní matka,“ dořekla a ukázala na ženu s hnědými vlasy a mateřským úsměvem na tváři. Krátce jsem se pousmála.

„Těší mě,“ podotkla jsem. Esmé se na mě usmála a lehce mě objala.

„Mě také, konečně poznávám nejlepší kamarádku mé dcery.“ Znovu jsem se usmála.

„Tak pojďte dovnitř,“ ujal se slova Carlisle. Když jsme došli do obýváku, Alice si sedla na gauč, Esmé šla do kuchyně, Carlisle někam do horního patra a ostatní zmizeli někam nahoru do svých pokojů.  Alice se na mě usmála a pokynula mi, abych si šla sednout za ní.

„Tak, co chceš vědět? Určitě máš hodně otázek,“ začala, ale já jsem nevěděla jak začít. Ale vůbec.

„Dobře, já teda začnu. Ale nevím, co chceš vědět. Takže… máš nějaký otázky?“

„No, to mám,“ odpověděla jsem trochu nervózně. Najednou mě zalila vlna klidu. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale začala jsem se ptát.

„Co má znamenat to před tou školou? Jak jsi znehybněla?“ zeptala jsem se narovinu. Alice chvilku přemýšlela.

„Já k tobě budu naprosto upřímná. To ráno… já mívám vize. Vidím do budoucnosti, ale není to přesné. Nemohu vidět, kdy zemřeš, jak zemřeš, nebo co se ti stane za určitý čas. Osud není dán přesně,“ vysvětlila mi. I když se snažila mi to říct co nejjednodušeji, nepochopila jsem to.

„Jak to myslíš, vize?“

„Do budoucnosti. Vidím… jak to vysvětlit… Vidím budoucnost v obrazech,“ vysvětlila mi znovu, tentokrát už jsem to pochopila, tak jsem přikývla.

„Co jsi ráno viděla?“ zeptala jsem se vážně. Alice se zarazila. Tuhle otázku ode mě asi nečekala.

„Bello, promiň, ale tohle ti nemohu říct.“

„A to proč? Slíbila jsi mi, že mi řekneš vše! Já chci vědět, co jsi zač!“ rozkřičela jsem se na ni. To je tak pravá otázka. Co je zač? Mám pocit, že obyčejný člověk určitě ne. Čekala jsem na odpověď.

„Přímo ti to neřeknu, ale možná na to přijdeš sama. Nespím, nejím, nikdy.“

Dala mi nápovědu. To už jsem ale všechno věděla! Tak si to shrnu. Nikdy nespí. Nikdy nejí. Je krásná. Nikdy se neunaví. Napadlo mě, že by mohla být… upír. Ale ti neexistují! Tomu jsem nemohla uvěřit… a ani nechtěla! Ale musela jsem vědět pravdu.

„Jsi… upír?“ zašeptala jsem poslední slovo. Alice se mi dívala svýma zlatýma očima do těch mých.

„Bello, jen ti chci říct, že budeš navždy moje kamarádka,“ ujistila mě a tím mi potvrdila mou teorii.

„Takže jsi?“ Alice pouze přikývla. V tu dobu jsem se začala bát.

„Bello, ale neboj se mě, prosím. My nepijeme lidskou krev, pouze zvířecí. Nikdy nespíme, nikdy nejíme, nikdy se neunavíme. Ale pamatuj. Nikdy bych ti nemohla ublížit,“ uklidňovala mě. Musela jsem se s tím smířit. Má nejlepší kamarádka je upírka. To mám opravdu štěstí.

„Chci jet domů,“ zašeptala jsem slabě.

„Bello…“

„Chci jet domů. Prosím, zavez mě domů,“ řekla jsem už normálním hlasem. Alice se na mě smutně podávala, ale přikývla.

Po cestě, v autě, bylo ticho. Musela jsem si vše promyslet. Když Alice zastavila u našeho domu, vzpomněla jsem si na její oči.

„Alice? Já… proč máš zlaté oči? Myslela jsem, že upíři mají oči rudé,“ namítla jsem.

„Jak už jsem ti vysvětlovala, my nepijeme krev lidskou, ale zvířecí. Takže díky tomu, že pijeme krev zvířat, máme oči zlatavé,“ vysvětlila mi už po kolikáté. Přikývla jsem a vystoupila z auta. Než jsem zavřela dveře od auta, slyšela jsem Alice.

„Nezapomeň na to, co jsem ti u nás říkala.“ Přikývla jsem a šla dovnitř do domu. Celou dobu jsem o tom přemýšlela, že už byla noc. Rovnou jsem zalehla do postele, ale ty oči mě pořád zarážely. Stejné, zlaté, má i Edward…

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 10. kapitola: