Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 11. kapitola

12.07.2011 (16:15) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2905×

Pohled Edward

Běžel jsem, co nejdál mi to les dovoloval. Samozřejmě, že jsem se nevzdálil tak moc, že bych byl až někde za hranicemi. Cestou jsem hodně přemýšlel o tom, jak by Issa reagovala na to, že jsem naživu. No, především mě teď v hlavním případě zajímalo, jak bude reagovat na to, že jsou Alice a zbytek rodiny upíři. Co když se jich bude bát? To by nikdy nemohla vědět o mně. Nikdy bych nedovolil, aby se z Issy stalo to, co ze mě. Nechci, aby přišla o svou duši. Mezitím, co jsem byl pryč z domu, jsem si zalovil pár pum a dokonce i nějaké ty srnky. Ani jsem si to neuvědomil, ale už byla noc. Aliciny myšlenky jsem neslyšel, takže jsem musel být od domova opravdu dost daleko. Domů jsem běžel co nejrychleji to šlo. Potřeboval jsem vědět, jak reagovala. Když jsem byl kousek od domu, už mě vítaly Emmettovy myšlenky.

Kámo, kdes byl? Už jsem si myslel, že jsi od nás po tak krátké chvilce zdrhnul! smál se mi v myšlenkách. No jo… Emmett. Ten se se svými vtípky nezapře. A navíc… odtud bych nemohl utéct. Už jsem si tu zvykl a nevím, kam jinam bych šel. A ještě něco. Mám tu svůj vlastní klavír. Sice jsem na něj nikdy dřív nehrál a než jsem přišel, patřil Rose. Ale ona mi ho nechala. Prý ho už nepotřebuje. Byl jsem jí hodně vděčný, protože hra na klavír mě vždy fascinovala. Ale rodiče mi ho nikdy nechtěli koupit.

Brácho! Kde se pořád couráš? Nechceš jít na lov? Zase ten Emmett. Vypadá to, že já se ho už nikdy v životě nezbavím. A že ten život ještě bude dlouhý! Zrovna jsem vstoupil do domu, kde v obýváku už seděl Emm.

„Tak jdeš?“ zeptal se mě ještě nedočkavě. Chtěl jít na lov, ale nechtěl jít sám. Jenom jsem záporně zakroutil hlavou.

„Ne, já jsem si po cestě ulovil pár pum a srnek,“ odpověděl jsem mu. „A navíc, chci si zahrát na klavír. Ještě nikdy jsem na něj nehrál,“ dokončil jsem s úsměvem. Celou dobu se Emmett smál, ale jakmile jsem to dořekl, úsměv mu zmrzl na rtech. Myšlenky si hlídal sakra dobře.

„Emmette? Co je?“ zeptal jsem se pohotově. U Emmetta nikdy nevím, co se stane.

„Víš… já…“ Začal stoupat z gauče směrem ke dveřím. „Ahoj!“ A utekl pryč. Tak to by mě zajímalo, co se stalo. Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem to hodil za hlavu a šel ke klavíru. Jenže tam mě čekalo opravdové překvápko. Hned jsem Emmetta pochopil. Klavír byl rozlomený na dvě části a předtím byl ještě přebarvený na zeleno.

„Emmette! To ti nedaruju!“ zakřičel jsem do lesa a byl si jistý, že mě moc dobře slyšel.

A sakra… To jsem asi dělat neměl… Za to mě přinejlepším roztrhá na kousky! Ještě jsem slyšel jeho myšlenky. Tak teď jenom musím vymyslet, co mu za to udělám. Najednou se dolů přiřítila Alice. Okamžitě jsem si vzpomněl na Issu.

„Alice? Jak to vzala?“ Alice se zastavila na schodech a úsměv ze rtů jí okamžitě zmizel. „Alice?“

„Ona chtěla zavést domů… vysvětlila jsem jí, že nepijeme lidskou krev, ale ona mě nevnímala. Jenom se zajímala o naše oči, proč jsou zlaté. Jinak nic vědět nechtěla. Budu se snažit jí dát čas, aby to pobrala, ale nevím, jak to dopadne. Je mi to líto,“ dopověděla a kdyby mohla, brečela by. V myšlenkách se mi stále omlouvala.

„To je v pořádku… aspoň, že neutekla s křikem.“ Pousmál jsem se. „A Alice? Nevíš, co bych měl udělat Emmettovi za ten klavír?“ zeptal jsem se na něco jiného. Alice se na mě usmála s jiskřičkami v očích.

„No… potřebovala bych zajet na nákupy a nemám nikoho, kdo by mi tahal tašky… Navíc Emm potřebuje už taky nový oblečení!“ Začala se smát svému plánu. Já jsem jenom přikývl a nad představou Emmetta, který je obnošený taškami, jsem se musel začít smát.

„A neboj, nový klavír ti Emmett koupí… viděla jsem to.“ Mrkla na mě. To tedy doufám. No, ale co teď budu dělat? Alice se mezitím odebrala někam nahoru. Zřejmě do pokoje za Jazzem, ani jsem nepotřeboval přečíst jí myšlenky, abych věděl, co teď bude následovat. Zalezl jsem si do pokoje a přemýšlel, co dál. U stěny jsem si prohlížel, jaká tam mám různá cédéčka. Většina z nich byla z šedesátých nebo sedmdesátých let, ale líbila se mi. Já jsem měl hodně rád staré písně. Pustil jsem si do přehrávače náhodné cédéčko a lehl si na postel. Z mého přemýšlení mě vyrušily Emmettovy myšlenky.

Doufám, že už vychladnul… Nerad bych přišel o nějakou svou část těla. Prosím, ať mě Rose zachrání! Ta by mě přeci nikdy nedala! Začal jsem se smát. A dost nahlas, protože Emmovy myšlenky byly lepší než nějaká televize či knížka. I když knížka je také dobrá, tak Emmovi se nevyrovná. Písničky jsem nechal zapnuté a potichu jsem seběhl do obýváku, kde jsem čekal na Emmetta. Po chvíli vešel do domu a chtěl rychle vletět do pokoje, ale já jsem mu zastoupil cestu.

„Kampak?“ zeptal jsem se se smíchem. V myšlenkách vymýšlel plány, jak utéct, aniž by mi něco musel vysvětlovat. „To ti neprojde… To taky ne… No tak, Emmette! To nemáš lepší nápady, než utéct?“ Začal jsem se znovu smát.

„Já jsem nic z toho udělat nechtěl… To… on… totiž… to Jazz! On mě k tomu navedl!“ začal se vymlouvat. Co on nevymyslí. Přečetl jsem si Jazzovy myšlenky, ale to jsem asi dělat neměl. Jak bych to řekl… No měl na práci něco úplně jiného.

„On tě k ničemu nenavedl a nesváděj to na něj… A je mi to líto, ale pochybuji, že tě Rose zachrání. Protože pokud vím, tak to byl dřív její klavír…“ Ani jsem to nedořekl a Rose byla dole. A vypadala docela rozzuřeně.

„Emmette McCartney Cullene! Co jsi udělal s klavírem?!“ Emmett se jenom pod jejím křikem přikrčil. Musel jsem se hodně snažit, abych se nezačal smát. Ale koutky úst mi cukaly. Rose si toho naštěstí nevšimla a dál se věnovala Emmettovi. Docela jsem ho začal litovat, ale neměl to dělat.

„Emmette! Jestli mi to okamžitě neřekneš, večer nic nebude! I když jsem to slíbila!“ vyhrožovala a to už jsem se začal smát na celý dům. Rose mě zpražila pohledem a otočila se zpátky na Emma.

„Já… omylem jsem ho přebarvil na zeleno a pak jsem si na něj omylem lehnul.“ Pousmál se nad myšlenkou, jak skočil na klavír a ještě se na něm válel a to jsem už nevydržel a začal jsem vrčet.

„To jsi neudělal! Řekni, že ses po něm neválel!“ Stále jsem na něj vrčel, protože tohle si dovolil už moc. On jenom pokrčil rameny a usmál se. Jenže to neměl dělat, protože Rosalie se podívala směrem ke klavíru a málem se na Emmetta vrhla. Najednou dolů – znovu – přiběhla Alice.

„Nechte ho! Já už pro něj mám trest. Emmette, ty běž okamžitě nahoru do pokoje!“ zavelela Alice a Emmett se s radostí odebral do pokoje. „A nachystej se! Jedeme nakupovat a vracíme se až večer!“ zakřičela za ním ještě. Pak se otočila na mě a Rose.

„Vy dva tu nevyšilujte a aspoň to ukliďte, ať sem můžeme potom dát nový klavír. Dneska vám ho koupím, takže klid,“ uklidnila nás ještě Alice a čekala na Emmetta, až přijde dolů. Rose se začala smát, jaký trest mu Alice vymyslela a odebrala se uklidit zbytky klavíru. Já jsem jí šel neochotně pomoct a pořád měl v hlavě jedinou myšlenku. Emmetta, který vypadá jako vánoční stromeček se všemi těmi taškami.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat svému nejmilejšímu bratrovi - DemkaHall ;)

A omlouvám se, že je kapitola tak krátká... V příští kapitole vám to určitě vynahradím... :)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 11. kapitola: