Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 13. kapitola

29.07.2011 (09:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2806×

Edward

Rose se začala smát, jaký trest mu Alice vymyslela a odebrala se uklidit zbytky klavíru. Já jsem jí šel neochotně pomoct a pořád měl v hlavě jedinou myšlenku. Emmetta, který vypadá jako vánoční stromeček se všemi těmi taškami.

Zbytky klavíru jsme spolu s Rose v tichosti uklidili. Já jsem nic říkat nepotřeboval a Rose se zabývala svými myšlenkami. Nechtěl jsem jí lézt do soukromí. To bych si potom nemohl říkat bratr. Asi za deset minut jsem uslyšel Emmetta, jak odmítá vylézat z pokoje. Na nákupy nechtěl jít ani za nic, ještě k tomu s Alice. To by žádný člověk nevydržel. Já jsem jenom rád, že nemusím jít taky. To bych asi nepřežil, a to je co říct, když jsem upír.

Pomalu jsem šel nahoru do pokoje a po cestě jsem slyšel Aliciny myšlenky. Vymýšlela plán, jak ho dostat ven, ale žádný se nemohl povést.

„Zkus Rose,“ poradil jsem jí, když jsem byl kousek za ní. Otočila se na mě, děkovně se usmála a zakřenila se na mě.

„Emmette? Rose by ti něco chtěla říct,“ začala pomaleji. Chvíli byl klid, ale poté se ozval.

„Co chce? A proč nejde sem?“ zeptal se a v myšlenkách přemýšlel, co po něm Rose chce. Takže na to skočil.

„Chce s tebou mluvit v garáži. Hned tam máš jít,“ dořekla a jenom jsme slyšeli lehké dopadnutí na zem. Asi seskočil z okna. Alice se rychle svou normální - upíří - rychlostí rozeběhla do garáže.

Díky, Edwarde! Jsem ti dlužná! poslala mi ještě v myšlenkách. Za chvíli jsem už mohl slyšet Emmetta, jak protestoval zuby nehty, aby nesedl do auta. Jenže Alice ho tam stejně dotlačila. Rychle jsem seběhl do garáže a jediné, co jsem ještě mohl vidět, byl Emmettův vzdalující se smutný obličej. Začal jsem se smát, a ještě k tomu ty jeho myšlenky! Neee! Já tam nechci! Pomoc!

Otočil jsem se a šel zase k sobě do pokoje. Lehl jsem si na postel a přemýšlel, co teď budu dělat. Číst si? Poslouchat muziku? Zajít na lov? Možností bylo v tuhle dobu opravdu hodně. Ale mně se ani jedna možnost nelíbila. Nebo že bych zašel za Bellou? Raději ji nechám…

Nevím, jak dlouho jsem byl v pokoji, ale slyšel jsem zase Emmettovy myšlenky. A vůbec se mi nelíbily. Po cestě domů autem, viděl Bellu na kraji lesa. A to se mi vůbec nelíbilo, jelikož už nebylo moc světlo. Podíval jsem se ven a ještě trocha světla byla, ale i tak se mi to zdálo… špatné.

„Edwarde!“ zavolala na mě Alice a já jsem byl okamžitě u ní. Čekal jsem, že mi řekne něco o Belle, ale ona mluvila o něčem úplně jiném.

„Tady máš ten klavír,“ vysvětlila mi důvod a poukázala na Emmetta, který právě vcházel i s klavírem do obýváku. Začal jsem se smát jeho zmučenému výrazu a ten se během chvilky změnil na naštvaný. Na mě, samozřejmě. Ukázal jsem mu, kam to má dát a s úsměvem šel za ním. Položil ho na místo, kde byl dříve, a odešel zpátky za Alice.

Spokojeně jsem si sedl za klavír a po dlouhé době jsem byl šťastný. Nevnímal jsem nic… Okolí, Emmetta, který mi hučel do uší, abych mu alespoň poděkoval, ani myšlenky ostatních z rodiny. Položil jsem prsty na klapky klavíru a domem se rozezněla hudba. Nikdy dřív jsem na klavír nehrál, a tak jsem nechápal, jak je možné, že na něj umím hrát. Ale nevnímal jsem, co hraju za noty, jestli hraji pomalu nebo rychle. Vzpomínal jsem na to, když jsem ještě byl člověk. Když ještě Issa bydlela i s mámou zde, ve Forks. Když jsem se před ní nemusel schovávat a v klidu jsem si s ní hrál. Když jsme si spolu povídali klidně celé hodiny, když jsme se spolu smáli, když jsme byli jen tak spolu a nic nedělali. Ty chvíle mi opravdu hodně chyběly. Dal bych všechno za to, abych mohl být opět člověk. Ale to mi až tak moc nevadí… Chci zpátky ty chvíle, kdy jsem mohl být v blízkosti Issy, aniž by se mohlo stát něco nebezpečného. Aniž bych ji já sám ohrožoval jen tím, čím teď jsem. Ano, nesnášel jsem to, ale zároveň jsem rád. Alespoň tak mohu být v blízkosti Issy.

Jak jsem tak přemýšlel, mé tóny, které jsem hrál, nabíraly buď veselý nebo smutný tón. Pomalejší, rychlejší a znovu pomalejší. Nakonec jsem to zakončil a smutně se podíval z okna.

„Kéž bych ti někdy řekl, jak moc tě opravdu budu navždy milovat,“ zašeptal jsem si pro sebe. Kdyby to šlo, řekl bych jí to. Jenom aby to věděla a vzpomínala na měm, ať už jako na kamaráda, nebo i přítele. Chtěl jsem navždy zůstat v jejím srdci. Mé mrtvé srdce totiž patřilo jen a jen jí. Nikomu jsem ho nevěnoval, ale ona si ho ode mě ukradla. A já jsem jí za to vděčný.

Ještě hodně dlouho jsem takhle seděl u klavíru, sem tam něco zahrál a zase přemýšlel. Pozítří už je pohřeb, tam ji zase uvidím. Alespoň takhle, i když o mně nikdy nebude vědět. Nevím, kolik bylo hodin, ani jsem se o to nezajímal. Jenom okrajově jsem si všiml, že ostatní někam odešli, asi na lov. Zůstal jsem doma sám, ale mně to nevadilo. Chtěl jsem být o samotě, přemýšlet.

K večeru, když už jsem byl v pokoji a ležel na posteli, přiběhla do pokoje Alice.

„Edwarde? Chodíš jako tělo bez duše… No tak, zajdi si alespoň na lov,“ pobízela mě, ale já jsem nechtěl.

„To je v pořádku, Alice. Já chci být sám a potřebuju myslet, chápeš?“ Lehce jsem se na ni usmál. Alice přikývla a odešla zase pryč. Ani jsem nekontroloval její myšlenky, protože mě to nezajímalo. Nechtěl jsem už nikomu lézt do jeho soukromí, protože nikdo neleze do toho mého.

Asi o hodinu později jsem všechno hodil za hlavu a zašel si na ten lov. Alice nebyla doma, ale neřešil jsem to. Je to její život, tak proč bych se o něj měl starat? Moc dobrou náladu jsem neměl… Dneska jsem byl na zabití. Nejraději bych si někam zalezl a zůstal tam. Abych nemohl něco někomu udělat, abych nemusel někoho rozesmutnit… Abych nemusel zítra na svůj pohřeb.

Když jsem přišel domů, Alice čekala u mě v pokoji. Už jsem se celkem uklidnil a dokázal jsem rozumně myslet, aniž bych myslel na Issu a naše společné chvíle. Došel jsem do pokoje, celkem pomalu, a Alice pořád čekala, jenže u toho přešlapovala. Jakmile jsem otevřel dveře, Alice spustila.

„No konečně! Kde se couráš? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?“ nadávala mi, ale zároveň mě objímala. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Cože? Proč strach?“ zeptal jsem se stále zmateně. Její myšlenky byly také zmatené a hodně. Issa, její dům, otázky, Alice utekla. Znovu Issa, její dům, jedna otázka, Alicina nerozhodnost, odpověď. Tohle všechno se v její mysli stále opakovalo. Nechápal jsem to, a tak jsem se rozhodl poslouchat jen její slova.

„Protože jsi chtěl chvíli utéct, pak se zabít a já jsem se o tebe strašně bála!“ Málem začala vzlykat.

„Ale nic z toho jsem udělat nechtěl a nikdy nechci,“ uklidnil jsem ji a ona se na mě vděčně usmála.

„Alice, co mají znamenat ty tvoje myšlenky?“ zeptal jsem se, ještě než odešla. Alice se zarazila ve dveřích a v mysli si začala překládat nějaké písně. Otočila se na mě a nebyla rozhodnutá. Nevím, nad čím se rozhodovala, ale bylo to na ní vidět. A hodně, na to ji už moc dobře znám.

„Víš, Edwarde, byla jsem u Belly. Ona mi psala SMSku, abych se k ní stavila. Už dřív. Já jsem potom utekla, protože přišel její otec, ale asi o hodinu později mi napsala znovu. Předtím, než jsem utekla, mi řekla, že už se rozhodla a je jí jedno, jestli jsem upírka nebo ne. Jenže… pak se mě zeptala na jednu věc,“ načala a já jsem čekal, co z ní vypadne. Byl jsem opravdu hodně nervózní a ona to ještě tak prodlužuje.

„Na co?!“ zeptal jsem se nedočkavě. Alice se, i když to nemá zapotřebí, nadechla.

„Jestli jsi upír,“ zašeptala směrem ke mně. Zavřel jsem oči. Takže jí to došlo… Došlo jí, že jsem asi upír. Takže teď už je to v háji. Ale Alice jí to přeci neřekla… jenom se zeptala. Co odpověděla? Svitla mi slabá naděje. Otevřel jsem oči a upřel je na Alice.

„Co jsi jí odpověděla?“ zeptal jsem se zřetelně, aby stoprocentně chápala mou otázku.

„Neodpověděla jsem jí, protože přišel její otec,“ dořekla a já jsem si úlevně oddechl. No počkat… říkala, že potom jí psala znovu.

„A potom? Když jsi za ní přišla znovu? Co jsi jí řekla?“ zeptal jsem se pohotově a čekal na odpověď. Ale ona mi neodpovídala. V její mysli bylo jediné slovo… Ano.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 13. kapitola: