Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 14. kapitola

07.08.2011 (21:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2525×

Bella

„Alice! Slíbila jsi mi to!“ obvinila jsem ji. Ona se na mě nevinně usmála a tentokrát už mi odpověděla. Její odpověď zněla…

…Ano. Jakmile mi odpověděla, já jsem byla stále v šoku, ještě mi něco říkala, ale nevnímala. Hned potom utekla zase oknem ven. Zaraženě jsem stále seděla na posteli a vstřebávala to jediné slovo, kterému jsem nemohla uvěřit. Ano, čekala jsem to, ale… je to opravdu pravda? Nezdá se mi to?

Nevědomky jsem usnula, zase se mi zdál divný sen. No, divný… to se ani nedá říct, oproti včerejšku.

Byla jsem na hřbitově a já jsem se stále dívala mezi stromy, kde byli všichni Cullenovi. Hledala jsem ho, hledala jsem Edwarda. Stále jsem se tam dívala, smutek na mně byl znát, takže jsem nic nemusela předstírat. Podívala jsem se na Alice a ta jen smutně zakroutila hlavou. Nepřijde, proběhla mi hlavou myšlenka, která mě stále otravovala. Podívala jsem se na otce a nevěřila vlastním očím. Edward stál vedle něj. Nikdo si ho nevšiml, jen já jsem ho viděla. Přišel těsně ke mně a obejmul mě.

„Bello,“ zašeptal mi do ucha. Zmateně jsem se na něj dívala. Bello? Tak mi nikdy neříkal…

„Bello,“ zašeptal znovu a trošku se mnou zatřásl. Stále jsem nechápala, co se děje.

„Bello! Vstávej přece!“ řekl mi, teď už normálním hlasem a já jsem se probudila.

Charlie stál vedle postele, ruce na mých ramenech, a snažil se mě probudit. Posadila jsem se a snažila se vzpomenout si, co se včera dělo. Když jsem si konečně po usilovném přemýšlení vzpomněla, vyděšeně jsem vytřeštila oči.

„Co se děje?“ zeptal se mě Charlie a já jsem se na něj prudce otočila, až mě zabolelo za krkem. Chytla jsem se zezadu za krk a stále se dívala na Charlieho. Čekal na odpověď.

„Nic… mělo by?“ odpověděla jsem mu otázkou a přitom se na něj hraně zmateně dívala. Snad mi uvěří. Chvíli si mě nevěřícně měřil, ale poté to vzdal a povzdychl si.

„Asi ne. Nachystej se, za hodinu bychom měli vyjet,“ pověděl mi a já jsem se na něj dívala jako na mimozemšťana. Nachystat? Jedeme?

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Na pohřeb, Bello,“ vysvětlil mi a já jsem nevěděla, co dělat. Mám být šťastná? Mám být smutná? Jelikož je tu Charlie, tak bylo rozhodnuto. Smutně jsem si povzdechla a pomalu se zvedala z postele.

„Dobře, já se nachystám,“ odpověděla jsem mu a zašla do koupelny. Ranní hygienu jsem zvládla v pohodě, problém nebyl. Vlastně proč by byl? Snažila jsem si vzpomenout, co se včera dělo poté, co mi to Alice řekla. Nějakou větu… říkala mi nějakou větu. Sakra! Proč já jsem nevnímala?!

Byla jsem opravdu naštvaná, že jsem si na to nemohla vzpomenout. Něco o Edwardovi… to vím. Mezitím, co jsem přemýšlela, jsem si upravovala vlasy. Přišla jsem ke skříni, stále v pyžamu, a přemýšlela, co si mám na sebe vzít. Jdu na pohřeb, takže je to asi jasné… černá. Vzala jsem, co černého mi přišlo pod ruku a oblékla si to na sebe. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nevěřila jsem, co jsem to vzala. Měla jsem černé šaty a k tomu jsem měla nachystané černé boty na podpatku. Tak to jsem zvědavá, jak to zvládnu.

Scházela jsem po schodech dolů, když jsem si vzpomněla. Konečně! Radovala jsem se, ale vzápětí jsem byla smutná. Co mi Alice řekla?

Bello, zítra je ten pohřeb. Nevím, jestli tam Edward bude nebo nebude, tak v nic nedoufej. Pokusím se ho přivést, ale neslibuji nic!

To je krása. Takže může přijít a nemusí. Já to mám ale šťastný den… vlastně je pohřeb, takže by ten den byl na prd tak, či tak. Sešla jsem ze schodů, na kterých jsem se předtím zasekla a šla rovnou do kuchyně, za Charliem. Stál tam v obleku, což se moc často nestává.

„Tati?“ Charlie se otočil, protože byl zády ke mně.

„No?“ zahuhlal s plnou pusou. Začala jsem se smát a Charlie se na mě zmateně díval. Ten pohled… Charlie v obleku s plnou pusou sušenek.

„Nic, nic.“ Smála jsem se stále, ale už jsem přestávala. Asi po půl hodině jsme se už spolu s Charliem vydali před dům. Jeli jsme jeho autem a mně to tentokrát nevadilo. Myslela jsem na jediné… na Edwarda. Vyjeli jsme a za chvilku jsme tam už byli. Cullenovi tam byli už dříve než my. Omluvila jsem se Charliemu, ten chápavě přikývl a já jsem zamířila rovnou k Alice.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, lehce s úsměvem. Ostatní jsem taky pozdravila, ale zaměřila jsem se jen na Alice. „Je tu?“ zašeptala jsem k ní slabě tak, aby to slyšela jen ona, maximálně její rodina. Alice se na mě smutně usmála, stejně jako v tom snu a zakroutila hlavou. Povzdechla jsem si a snažila na to nemyslet. Co když ho opravdu už nikdy neuvidím? Třeba se naštval, že mi to Alice řekla. Možná utekl a už se nikdy nevrátí…

Tyto myšlenky jsem hodila za hlavu a šla zpátky za Charliem. Nemusela jsem nic předstírat, byla jsem smutná stejně. Pohřeb začal, ani jsem si to neuvědomila, ale já jsem se stále pokukovala na Culleny. Byli schovaní pod stromy, protože svítila slunce a oni jsou přeci jen upíři. Zdálo se mi to podezřele stejné jako v tom mém snu… akorát pochybuji, že by byl Edward vedle Charlieho a snažil se mě vzbudit.

Po pohřbu, když Charlie už šel směrem k autu, ještě jsem šla na chvilku k Alice. Táta mi slíbil, že na mě počká, takže nemusím spěchat.

„Belo, je mi to tak líto… Nevím, kde je,“ omlouvala se mi, ale já jsem nechápala proč.

„Alice ty se nemáš za co omlouvat, ty za nic nemůžeš,“ uklidňovala jsem ji. Alice zakroutila nesouhlasně hlavou.

„Můžu za to, zakázal mi, abych ti to říkala… a já jsem ti to řekla,“ vysvětlovala mi a já jsem se zarazila. On nechtěl, abych o něm věděla? Proč?!

„Alice, nech to být. Prosím.“ Smutně jsem si utřela neposednou slzu, která si našla cestu ven a odešla za Charliem. Nic mi neříkal na to, když jsem se doma rozbrečela, protože podle něj jsem brečela z jiného důvodu.

V hlavě jsem měla stále tu odpornou věc, kterou jsem chtěla nějak oddělat, vymazat, zničit! On nikdy nechtěl, abych o něm věděla. Nechtěl, abych s ním někdy byla, nebo abych s ním mluvila. Chtěl mě jen potají sledovat a nic neříkat. Nemohla jsem o něm vědět!

Nic jsem nevnímala, jen myslela na to, že bych chtěla Edwarda ještě vidět… Večer, když jsem usínala, slyšela jsem, jak někdo hází kamínky do mého okna. Myslela jsem, že je to Alice, a tak jsem okno otevřela, ani se nedívala dolů, a sedla si na postel. Jenže jsem vytřeštila oči, když ten návštěvník přišel ke mně. Byl to on. Edward. Přišel až ke mně a na chvíli se zastavil. Nevěděla jsem, co říct, nebo dělat. Přišel až těsně ke mně.

„Miluji tě… navždy,“ zašeptal a vzal můj obličej do dlaní. Políbil mě a pak zmizel…

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 14. kapitola: