Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 16. kapitola

22.08.2011 (08:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3120×

Bella

„Miluji tě... navždy,“ zašeptal a vzal můj obličej do dlaní. Políbil mě a pak zmizel.

Cože... cože to udělal? On přišel... přesně, jak jsem si to přála. Ale takhle jsem si to nepředstavovala... aby přišel, políbil mě a zase odešel. Tohle jsem nechtěla... konečně, když jsem zase ráda, že je Edwarda „naživu“, se zase musí všechno pokazit. Vyznal mi lásku, miluje mě, navždy. Jenže proč teda odcházel? Jestliže mě miluje, tak proč se mnou tedy nezůstal? Proč hned utekl pryč?

Neměla jsem tušení, kolik je hodin, ale bylo mi to jedno. Vstala jsem z postele, na sebe si vzala nějaké teplejší oblečení, do kapsy si dala klíčky od auta a potichu, abych nevzbudila Charlieho, jsem sešla dolů, kde jsem si jenom vzala bundu a obula si boty, a rychle jsem sedla do auta. Byl víkend, takže do školy nemusím, ale v tuhle chvíli mi to bylo stejně ukradený. V tuhle chvíli jsem totiž chtěla jen jedno... a to najít Edwarda, ať je třeba i v samotném pekle. Musím ho najít, prostě musím. Nechci o něj už znovu přijít. Ano, už dávno jsem věděla, že ho miluji, ale nedokázala jsem si to přiznat. Nemohla jsem věřit tomu, že bych se mohla zamilovat do svého nejlepšího kamaráda, kterému jsem řekla úplně vše. Ale teď, když vím, že on mě miluje, to nemusím zapírat.

Rozjela jsem se, co nejrychleji mi to můj náklaďáček od Charlieho dovoloval, a jela směrem Cullenovic dům. Jestli je místo, kde se dozvím, kam Edward utekl, tak je to přesně tady. Projížděla jsem mezi stromy a hledala tu jednu odbočku k jejich domu. Asi po pěti minutách jsem už konečně zastavovala u jejich domu, kde jsem uviděla stát malou postavu... Alice. Vystoupila jsem z auta a šla rovnou k ní?

„Kde je?“ zeptala jsem se narovinu, neměla jsem čas na vykecávání.

„Já ne-“

„Neříkej mi, že to nevíš! Já stoprocentně vím, že ti to řekl. Nebo jsi to prostě viděla. Ale víš to!“

„Jel na Aljašku,“ vzdychla po chvíli Alice.

„Na Aljašku? Co tam chce dělat?“ nechápavě jsem se zeptala a sledovala ji.

„K Eleazarovi a neptej se, kdo to je. To by bylo na dlouhé vysvětlování. A nemůžeš tam,“ dořekla vzápětí a to mě opravdu rozčílilo.

„Jak, že tam nemůžu?! Sakra! Uprostřed noci ke mně přijde, řekne mi, že mě navždy miluje, políbí mě a zmizí! Jestli si myslíš, že ho nechám znovu zmizet, tak to se tedy opravdu šeredně pleteš!“ vyjela jsem na ni, protože už mi opravdu ruply nervy.

„Ať je kdekoliv, nenechám ho, aby znovu odešel... to už bych nepřežila, chápeš to? No jistě, že nechápeš... Ty nevíš, jaký to je, Alice, když ti zemře člověk, kterého jsi milovala a vždy milovat budeš. Ty nevíš, jaký to je, když zjistíš, že je „naživu“ a vzápětí zase zmizí. To ty nedokážeš pochopit, tak mi, prosím, nebraň,“ dořekla jsem a to už jsem seděla na zemi, nohy přitisknuté k tělu a brečela jsem. Já ho prostě nemohu nechat zmizet, ne teď, když jsem si konečně přiznala, že ho miluji jako nikoho jiného. Stále s tichým vzlykáním jsem zvedla hlavu a podívala se na Alice, slzy jsem nechala dál stékat po tvářích a bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že všichni ostatní Cullenovi stojí za Alice. Alice se na mě zmučeně dívala a vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlela.

Alice

Ničilo mě, vidět takhle mou nejlepší kamarádku, ale nemohla jsem nic udělat. Edward má v plánu zůstat na Aljašce u Eleazara a později být i s některou upírkou a strávit s ní celou věčnost. To měl v plánu, ale jsem si jistá, že moc dlouho tam nevydrží... S Tanyou? To on nezvládne!

Ano, chápala jsem ho, že s Issou nemůže vydržet v jedné místnosti, ale kdyby se o to alespoň pokusil, zvládl by to. Je to takový blbec! Moc ráda bych mu nakopala ten jeho zadek a odkopla ho klidně až na měsíc! Jenom kdyby to bylo něčemu užitečné. Už jsem se rozhodla... donutím Edwarda, aby se vrátil... nikomu to neprospělo.. a už vůbec ne Edwardovi a Isse... těm to jedině ubližuje. Podívala jsem se na Issu, která byla stále schoulená v klubíčku na zemi, a byla si jistá v jedné věci. Pomůžu jí, aby byla konečně zase šťastná... udělám pro dobro své nejlepší kamarádky cokoliv, co by jí pomohlo... vše, co by si přála.

„Proměň mě...“ zašeptala slabě Issa a já jsem myslela, že dostanu infarkt. Řekla jsem vše, co by jí pomohlo? Kromě tohohle!

„Cože?“ vyšlo ze mě nakonec, když jsem se dokázala vzpamatovat.

„Proměň mě,“ řekla víc nahlas a pomalu si stoupala. Jakmile vstala, přešla ke mně, že byla kousíček ode mě. „Slyšela jsi mě dobře. Prosím tě, proměň mě,“ mluvila vyrovnaně a snažila se mě přemluvit. Jenže tohle bych já nemohla udělat. Nemohla bych ji proměnit, vzít jí její lidství. Nechci, aby byla také... zrůda. Tohle by mi Edward neodpustil už nikdy v životě.

„Ne,“ odpověděla jsem jí vzdorovitě a snažila se, aby si nevšimla mého váhání.

„Alice, prosím!“

„Ne! Tohle nemohu udělat! Edward by mi to neodpustil!“ vysvětlovala jsem jí důvod, proč to neudělám.

„Edward by ti to neodpustil?! Tak proč zase odešel?! Když mě miluje, tak měl zůstat! A ne zase odcházet, vždyť mu na mně ani nezáleží!“ vyjela na mě zase a já jsem se snažila zachovat chladnou hlavu.

„Ne, neudělám to. Jestli chceš být jako my, tak to ti mohu potvrdit, že nebudeš. Edward by - my to nedovolíme. Nechceme, abys obětovala své lidství a vše, co můžeš mít, my mít nemůžeme. Uvědomuješ si, že nikdy nebudeš moct mít dítě? Nikdy nemůžeš spát, nebudeš se moct bavit se svými přáteli a rodinou... oni o tobě nemohou vědět!“ vymlouvala jsem jí to, ale vlastně jsem jí říkala jen a jen pravdu. Nikdy by nemohla mít děti... stejně jako já... Ale to je vedlejší, teď na tom nezáleží. Pozorovala jsem ji, co teď udělá.

„Fajn, tak mě k němu zaveď, nebo ho prostě doveď, to je mi jedno, ale chci s ním mluvit!“ dořekla, otočila se a zalezla zpátky do auta, kde se opřela o sedačku a čekala. Nic nedělala, jenom tak seděla a dívala se na nebe, na hvězdy, jak svítily. Pořád nic nedělala... ona snad chce zůstat v autě? Zřetelně jsem viděla, jak se lehce začala třást zimou.

Bella

Nevěděla jsem, co teď dělat. Všechno, v co jsem doufala, se rozplynulo. Ani jedna věc se nestala... chtěla jsem jet za ním na Aljašku, nemůžu. Chtěla jsem, aby mě Alice proměnila, nemůžu. Ať mě tedy alespoň nechá čekat na něj, až se vrátí... ať mi v tom přestane bránit!

Tu jedinou věc mi sebrat nesmí... naději... naději, aby se vrátil a já bych s ním mohla být. Tuhle věc, ať mi laskavě nechá! Jak jen je ten život nespravedlivý...

Seděla jsem v autě a třásla se zimou, i když jsem topení měla zapnuté naplno. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, ale nevnímala jsem to. Chtěla jsem, aby se Edward vrátil, abychom mohli být spolu.

Lekla jsem se, když mi někdo zaklepal na okýnko. Byla jsem tak zabraná svýma myšlenkami, že jsem zapomněla na okolí, a byla jsem už totálně zmrzlá.

„Isso, pojď aspoň dovnitř,“ prosila mě přes zavřené okýnko Alice. Na slova jsem se nezmohla, tak jsem jenom záporně zakývala hlavou.

„Prosím... slibuji, že se ho pokusím přemluvit, aby se vrátil,“ přemlouvala mě dál, tak jsem po chvíli přikývla. Otevřela jsem dveře a Alice mě vzala do náručí, během chvilky jsem už ležela v nějakém pokoji na posteli.

„Vyspi se, Isso,“ zašeptala Alice a pomalu odcházela z pokoje.

„Alice, děkuji... za všechno,“ odpověděla jsem jí ještě, když byla mezi dveřmi. Zavřela jsem oči a snažila se vypnout mozek.

„Nemáš za co. Jsem si jistá, že ráno budeš překvapená,“ dořekla ještě a odešla z pokoje, za sebou zavřela dveře. Na chviličku jsem oči otevřela a prohlédla si pokoj. Po stěnách byly různé knihy a cédéčka a byl tam krásný výhled prosklenou stěnou naproti. Nádherný pokoj, pomyslela jsem si a poté se propadla do temnoty snů.

Probudila jsem se a u mých nohou seděl Edward. Venku ještě byla tma, ale i přesto jsem viděla, jak se usmíval.

„Edwarde!“ vykřikla jsem šťastně a objala ho. Zřetelně jsem cítila, jak se jeho tělo najednou napjalo, tak jsem se rychle odtáhla.

„Promiň,“ špitla jsem, ale Edward mě políbil a pak se mi podíval do očí.

„Já se omlouvám. Ještě se vyspi, budu tu,“ zašeptal a já jsem se znovu propadla, tentokrát s úsměvem na rtech, do tytéž temnoty.

Když jsem se znovu probudila, rychle jsem se podívala k nohám postele, ale nebyl tam. Byl to jen sen... sen... proč?! Smutně jsem padla zase do peřin, ale za chvilku jsem už stejně vstala. Na sobě jsem měla stále to oblečení, co včera a sešla jsem dolů, kde byli všichni ostatní. Podívala jsem se na Alice, která se usmívala jako sluníčko.

„Jak ses vyspala?“ zeptala se stále s úsměvem. Povzdychla jsem si.

„Docela dobře. Akorát se mi zdálo, že se Edward vrátil a byl se mnou v pokoji... jenže to by jen sen,“ pronesla jsem smutně a Alice se její úsměv na tváři ještě víc rozšířil.

„To se ti nezdálo, Isso,“ ozval se za mnou ten nejkrásnější hlas, který nepatřil nikomu jinému než Edwardovi. Otočila jsem se, jestli se mi to jenom nezdá, ale opravdu za mnou stál. Můj strážný anděl.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 16. kapitola: