Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 20. kapitola

29.09.2011 (08:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3091×

Bella

Chvilku po tom, co jsem se zachumlala do krásně zahřáté peřiny, jsem stejně vylezla. Musela jsem si dát ledovou sprchu, abych na to nemyslela. Vlezla jsem do koupelny, ani jsem se nevysvlékla z oblečení, co jsem na sobě měla, a rovnou vlezla do sprchy. Zapnula jsem ledovou vodu a vlezla pod ni. Sice jsem se začala klepat zimou, ale mě to nezajímalo. Potřebovala jsem zahnat myšlenky, nebo se od nich nějak osvobodit. Cokoliv, abych měla klidnou noc.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale opravdu hodně jsem se klepala. Seděla jsem na zemi a usedavě brečela... Nedalo se to zastavit. Musela jsem pochopit, že mě Edward nechce, utekl, odešel, nechce se mnou být... Neměla bych tu vůbec být... Měla bych se sebrat a jet zpátky domů... Do Phoenixu, kde mám kamarády, kteří mě nikdy neopustí. Kde mám rodinu, kde jsem prožila svůj život. Musím prostě pochopit, že nejsem součástí Edwardova báječného života... A hlavně nesmrtelného. Do tohohle jsem nikdy patřit nemohla, protože jsem byla odlišná.

Stále jsem brečela, ačkoliv už mi po tvářích žádné slzy netekly, jen ledová voda. Vypnula jsem ji, ale dál seděla. Proč mi tohle dělá? Proč mě takhle trápí? Snad ví, jak moc ho miluji, ne? Jestli ne, i přesto nemá právo mi ničit život... Už tak ho mám zničený, tak proč bych měla tohle trpět? Nechápu, jak si tohle mohu nechat líbit... A přesto to vím... Miluji ho a nechci bez něj žít, ale cítí to on stejně? Nebo jsem jenom nějaká ta ženská na jednu noc? Proč mám milion otázek, ale žádnou odpověď?

Nevím, kde jsem se tam ocitla, ale najednou jsem byla v něčí náručí. Pravděpodobně v Edwardově... Proč se mi tohle děje? Proč mě opouští a zase se ke mně vrací zpátky? V životě má každý dostat druhou šanci... Ale Edward už ji promrhal... Proč?!

Nezajímalo mě, že mě Edward zabalil do ručníku. Během chvilky jsem ležela na posteli, vedle sebe jsem měla suché oblečení. Edward byl za dveřmi, tak jsem se rychle převlékla, abych se pořád neklepala, ale nepomáhalo to. Potichu jsem ho pozvala dovnitř, ačkoliv jedno mé já to nechtělo. Říkalo mi, abych ho tam nechala stát, abych se o něj nezajímala... Ale mé druhé já to nechtělo... Nemohlo dopustit. Chci s ním zůstat nebo nechci? Proč se nedokážu rozhodnout? Proč jen se tohle všechno děje mně?

„Promiň mi to,“ vycházela z jeho úst ta něžná věta, kterou jsem zrovna teď slyšet nechtěla.

„T-to je do-dobrý,“ odpověděla jsem mu a stále se třásla zimou. Chtěla jsem, aby odešel... Aby odešel a už se nevrátil... Měla bych klidný život, nemusela bych dělat tak velká rozhodnutí, nemusela bych tu teď mrznout... Kdyby se nevrátil, všechno by bylo jiné. Kdybych ho nikdy nepotkala, život by byl... lepší. Nikdy bych se nedozvěděla o upírech, nikdy bych nemusela trčet v tomhle domě, v tomhle městě, nikdy bych nemusela opouštět své opravdové kamarády, kteří by mi tohle nikdy neudělali.

Byla jsem v pyžamu, zabalená v peřinách, ale i přesto jsem se klepala. Chci ho? Nechci ho? Proč bych ho chtěla? Stejně mě zase opustí, tak na co prodlužovat jeho odchod? Ale co když mě už neopustí? A já ho prostě vymažu ze svého života? Jak se mám mezi tímhle rozhodnout? Je mi to jedno... Dneska ho chci mít u sebe.

Už jsem skoro spala, ale ještě jsem ho chytla za ruku, aby náhodou nechtěl odejít pryč. Nevím, co se dělo dál, ale vím, že si lehl vedle mě. Pak už jsem tvrdě usnula a doufala, že vše, co stalo od toho osudného dne ve školní jídelně ve Phoenixu, byl jen obyčejný sen. Já se probudím a vše bude při starém. Edward bude stále člověk, já budu bydlet ve Phoenixu, každý den si budeme psát nebo volat.

Kéž by... Tohle by se nemohlo stát nikdy. Teď už nelze změnit, co se již stalo...

Byla jsem na krásně rozkvetlé louce plné nádherného kvítí a seděla jsem přesně uprostřed. Z jedné strany ke mně přicházel malý roztomilý zajíček, ale vzápětí utekl. Podívala jsem se na druhou stranu a uviděla ho. Jenže stále jsem nebyla rozhodnutá.

Náhle jsem stála mezi dvěma bránami. Jedna vedla na tu nádhernou louku, kde jsem ještě před chvílí seděla. Druhá brána vedla někam do domu, ale hlavnější... Za druhou bránou stál Edward. Pochopila jsem, co se ode mě očekává. Mám se vzdát Edwarda a jít dál? Nebo mám zkusit štěstí a dát Edwardovi další šanci? Očima jsem těkala z jedné brány na druhou, ale nemohla se stále rozhodnout. Žít dál vlastní život bez Edwarda, nebo žít dál společný život s Edwardem? To je otázka, na kterou neznám odpověď.

Přešla jsem k bráně, za níž byla nádherná rozkvetlá louka se stejným zajíčkem a různými motýly. Samozřejmě, že je to nádherné... Mohla bych žít vlastní život, nikdo by mi do něj nezasahoval. Ale neměla bych ho s kým sdílet.

Otočila jsem se a přešla k druhé bráně, za níž stál Edward, můj anděl radosti i smutku. Nic nedělal, jen tak stál a čekal, jak si vyberu. Volba byla na mně, jak se rozhodnu, tak budu žít po zbytek svého života. Snad... Lehce jsem se na Edwarda usmála, otočila se a vrátila se zase zpátky mezi ty dvě brány.

Sedla jsem si na zem, kde jsem se schoulila do klubíčka. Učima jsem stále těkala mezi jednou a druhou bránou. Mezi nebem a zemí. Mezi přáním a touhou... Zavřela jsem oči, stále stočená do klubíčka, a nechala  myšlenky, aby se rozplynuly. Potřebovala jsem mít prázdnou hlavu, abych rozumně přemýšlela.

Tak dlouho jsme s Edwardem nejlepší kamarádi... Proč by nás mělo něco jen tak rozdělit? Ale když bych na něj zapomněla... Podařilo by se mi to vůbec?

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se. Nemohu rozhodovat rozumem... Srdce je nejsilnější... Rukou jsem si sáhla na místo, kde by mělo být srdce uložené, a cítila, jak slabě tluče. Teď, nebo nikdy...

Otevřela jsem oči a zároveň jsem vydechla. Zvedla jsem se a naposledy se podívala na obě brány. Následně jsem se podívala do pravé dlaně, kde jsem svírala klíč, který pasoval do obou brán. Srdce... Teď je to jen a jen na něm. Znovu jsem zavřela oči a nechala srdce, aby za mě rozhodlo.

Klíč se mi v ruce začal pomalu měnit a já se vydala k prvním dveřím... K těm, za nimiž byla ona louka. Jestliže tam bude klíč pasovat, nebudu protestovat. Srdce rozhodlo za mě, tak jsem si to přála. Pomalu jsem se klíčem blížila k bráně, zkusila a... Nepasoval tam. Otočila jsem se k druhým dveřím a přešla k nim. Klíč tam okamžitě zapadl, brána se otevřela a já skočila Edwardovi do náručí.

„Už nikdy tě neopustím... Slibuji. Miluji tě,“ zašeptal směrem ke mně a sen se rozplynul.

Napůl jsem vnímala okolí, ale stále jsem ještě byla v říši snů. Ale v jedné věci jsem si už byla stoprocentně jistá... Dám Edwardovi další šanci a budu s ním už navždy. Nebo alespoň do doby, dokud nám to náš osud dovolí...

Je za námi poslední kapitola této kapitolové povídky. Snad nejste zklamaní za ten konec, ale jak jsem už psala ve shrnutí, možná bude pokračování. Prozatím bude takovýhle volný konec.

A teď se vás chci zeptat... Líbilo nebo nelíbilo?

Ještě bych chtěla poděkovat všem, co psali komentáře ke každé kapitole, opravdu jste mě potěšili. Nečekala jsem, že by to někoho mohlo zajímat, ale jak to vypadá, některým z vás se to možná líbilo.

25.4.2011 -> Tento den jsem začala tohle psát. Děkuji vám, že jste se mnou tak dlouho vydrželi a psali komentáře. Necelý půl rok...

Děkuji! Vaše patulka13. :)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 20. kapitola: