Tahle kapitola je celá z pohledu Edwarda. Doufám, že se vám to bude líbit. Moc se omlouvám, že kapitoly přidávám tak pomalu, ale byla škola. Jinak... Co se stalo na cestě Edwardovi a jeho rodičům? Co si bude Edward myslet? Nebo slyšet? To vše v kapitole. Prosím o komentáře. Stačí i smajlík. Vaše patulka13
12.05.2011 (13:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3499×
Pohled Edward
Tak moc jsem se těšil na víkend, až po dlouhé době uvidím Iss. Jak já jsem ji měl vždycky rád. Ale víc než jen pouhou kamarádku. Nikdy mi to neopětovala. Nikdy jsem se jí s tím totiž nesvěřil. Měl jsem jí to sice říct, ale tenhle vztah se mi moc líbil. Byli jsme si hodně blízko. Každé ráno jsme si psali e-maily. Dneska máme jet s rodiči do Seattlu. To zas bude otrava! Doufám, že zase nepůjdeme do toho velkého obchoďáku, aby si máma koupila nějaké ty šaty, trička a to ostatní. Nikdy jsem tyhle nákupy neměl rád. Ani táta. Kvůli tomu se vždycky pohádali, že tolik oblečení máma nepotřebuje. Napsal jsem Iss e-mail, že jedeme do Seattlu a pak ji napíšu. Kéž bych jí někdy řekl, že jsem ji moc miloval.
„Edwarde! Už jedem!“ zakřičela na mě máma zespoda.
„Jo, mami. Už jdu!“ zakřičel jsem jí nazpátek. Oblékl jsem se a sešel dolů. Máma s tátou už čekali u dveří. Sedli jsme si do auta a vyjeli jsme. Po cestě máma zase říkala, co všechno je ve slevě a co si všechno musí koupit. To už táta nevydržel a začal se s mámou zase hádat.
„Ale no tak! Tolik věcí přece nepotřebuješ!“
„To nevadí! Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit! A navíc… je to všechno moc hezké!“
„Lindo, přestaň mě, prosím tě, rozčilovat!“ dodal už klidně táta.
„Ale, Edwarde, já tě nerozčiluji! Jenom jsem si říkala, co všechno si budu chtít koupit!“ Táta to nevydržel, otočil se na ni a nedával pozor na silnici.
„Lindo! Něco jsem ti snad řekl! Tolik věcí nebudeš potřebovat ani do smrti!“ rozkřičel se na ni. Tohle jsem absolutně nesnášel, ale během té doby jsem si na to už zvykl. Vůbec jsem je už nevnímal. Přemýšlel jsem, že bych mohl Iss koupit nějaké šaty, nebo nějaký přívěšek. Jenže pak jsem si všiml náklaďáku, co jel v protisměru.
„Tati! Bacha, náklaďák!“ zakřičel jsem na něj rychle. Táta se na mě podíval výrazem „nepleť se do toho“ a dál se hádal s mámou. To jsem nemohl nechat jen tak. Mířili jsme přímo na ten náklaďák. Pak si toho táta všiml a strhl volant na stranu.
„Edwarde! Co děláš?! Jsi normální?!“ zakřičela na něj máma. Pak jsem si všiml, že se řítíme na jeden velký strom. Věděl jsem, že je tohle konec. Objal jsem rodiče.
„Mám vás rád. Navždy,“ zašeptal jsem a pak jsme narazili do stromu. Všechno mě bolelo. Podíval jsem se na rodiče, jak jsou na tom. Ne! To ne! Byli všude od krve a… oni nedýchali! To se nesmí stát! Mezitím přijela sanitka. Rodiče byli mrtví na místě. Mě vezli do nemocnice. Jenže… já jsem nemohl žít bez rodičů. Prostě nemohl. Upadl jsem do temnoty.
Najednou mě začalo všechno pálit. Prudce jsem se probudil a myslel, že mě pálí zaživa. Chtěl jsem, aby mě zabili!
„Aaaaaaa! Zabijte mě!“ křičel jsem, ale místo toho ze mě vycházel pouze šepot. Ucítil jsem nějaké ledové ruce, co mě připoutaly k posteli. Teď jsem si toho všiml. Vždyť já nejsem v nemocnici! Jsem v nějakém domě! Ale pak mě zase začalo všechno pálit. Strašně to bolelo!
„To bude dobré, Edwarde. Už jenom jeden den,“ zašeptal nějaký hlas. Ten jsem neznal. Počkat. Jak jenom jeden den? Jak dlouho už tady ležím? Proč mě mučí? Já chci zemřít! Postupně bolest upadala. Nevěděl jsem, jak dlouho mě tady mučí. Hodinu, den, týden, měsíc, nebo snad několik let? Čas jsem nevnímal. Jenom jsem čekal, až ta bolest konečně ustoupí. Jestli je tohle nebe, tak chci jít raději do pekla. Kdo by řekl, že smrt bude tak bolet?! Poslouchal jsem své srdce. Slabě bouchalo. Všechna bolest se přesunula do srdce. To mi chtějí spálit i srdce?! A pak poslední buch.
Buch buch.
Buch buch.
Buch.
A ticho. Nic. Žádný tlukot. Už mě nic nepálilo. Tedy až na krk. Tam se ta bolest usadila a nechtěla odejít. Pak jsem uslyšel zase ten hlas.
„Edwarde? Slyšíš mě?“ zeptal se opatrně ten hlas. Pravděpodobně mužský. Opatrně jsem otevřel oči. Ale… to není možné! Vše jsem viděl jakoby novýma očima. Vše bylo víc barevné. Také sluch jsem měl vyvinutější. Pak jsem zas uslyšel ten hlas.
Doufám, že bude v pořádku. Doufám, že jsem udělal správně. Možná mě bude chtít zabít. Nějak mu musím vysvětlit, že je upír… ale jak?
„Dobrý, už jsem v pořádku. A nechci vás zabít, nebojte. A jak jako… upír?“ zeptal jsem se. Ten muž přede mnou jenom vykulil oči.
Já jsem to řekl nahlas? Vždyť jsem si to jenom myslel! Že by uměl číst myšlenky?
Cože? Já čtu myšlenky?
„Já čtu myšlenky?“ zeptal jsem se překvapeně. On jenom přikývl. Pak jsem si vzpomněl na toho upíra.
„A co jste myslel tím upírem?“ zeptal jsem se opatrně. On se na mě chvíli díval, ale pak odpověděl.
„Víš, Edwarde, nejdřív bych se ti měl asi představit. Jmenuji se Carlisle a byl jsem tvůj ošetřující doktor po té nehodě. Jistě víš, kdo jsem,“ pověděl mi. Ano! Vždyť to je ten doktor s tou rodinou! Ale kde jsou ostatní? Najednou do pokoje vletěla nějaká dívka, která vypadala jako elf. Tomu jsem se musel uchechtnout. Vše jsem slyšel. Pak jsem uslyšel další myšlenky.
Myslím, že ho už mám ráda.
Jo! S ním bude možná sranda!
Cítím z něj zmatek.
Zase! Zase se budeme muset stěhovat!
Pak jsem zahlédl, jak se ta dívka zarazila a měla takový nepřítomný pohled. Carlisle ji hned objal.
„Alice? Co vidíš?“ zeptal se jí. Zaměřil jsem se na její myšlenky. Uviděl jsem nějaké obrazy.
Byl jsem tam já na nějakém pohřbu. Měl jsem ještě rudé oči. A tam jsem ji uviděl. Issu. Mou milovanou Issu. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale ten elf – Alice - mě chytla za paži a zarazila mě. Nemohl jsem tam jít. Pro ni jsem mrtvý. Stal jsem se upírem. Nemohl jsem přijít tak blízko, abych jí nějak ublížil. Najednou se podívala mým směrem a zalapala po dechu. Nemohl jsem uhnout pohledem. Iss se odvrátila, zavrtěla hlavou a začala brečet.
Co to bylo? To jsem vůbec nechápal. Podíval jsem se na Alice.
Viděl jsi to? zeptala se mě v myšlenkách. Jenom jsem přikývl. Pak se na mě podíval Carlisle. Snažil jsem se ignorovat všechny myšlenky. Docela se mi to dařilo.
„Edwarde, asi víš, že jsi teď upír. My se ale živíme zvířecí krví. Proto ty zlatavé oči. Teď máš ještě oči rudé, ale za měsíc, nebo dva už je budeš mít krásně zlatavé jako my všichni,“ dořekl. Jenom jsem přikývl. Do pokoje mezitím přišli všichni ostatní.
„Asi bych tě měl představit. Tohle je moje žena Esmé. Alice a Jasper, Rosalie a Emmett,“ říkal, zatímco ukazoval na jednotlivé páry. Pak mě začal pálit krk. Bylo to nesnesitelné, že jsem se za něj musel chytnout. Alice se na mě jenom usmála.
„Tak pojď, bráško. Půjdeme na tvůj první lov,“ řekla, chytla mě za ruku a rozběhla se se mnou do lesa. Můj první lov.
Varuji! Pokud tu nebude 15 komentářů, nepokračuji! Vaše patulka13 :)
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 3. kapitola:
Jé, píšu dvacátá, moc se mi líbí, že je tam i Eďův pohled a že on k ní cítí lásku... Snad to Bells taky někdy pochopí, ale jak? Když se nesmí setkat? Jsem zvědavá, jak to nakonec vymyslíš!!!
som rada že bol Edward do Belli zaľúbený a nemal ju rád len ako kamarátku
Pokračuj je to zaujímavá poviedka a bolo by škoda nepokračovať v nej
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!