Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 6. kapitola

05.06.2011 (21:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3189×

Pohled Bella

Ráno mě vzbudil budík. Ano, dneska už musím jít do školy. Bohužel. Povzdychla jsem si. Už se budu muset smířit s tím, že Edwarda už nikdy neuvidím. Nikdy si s ním už nebudu psát po ráno e-maily, nikdy už mu nezavolám, nikdy mu neřeknu, jak moc jsem ho měla - a stále mám - ráda. Možná, že mi zmizí z očí, ale ze srdce nezmizí nikdy. V mém srdci zůstane již navždy.

Vstala jsem a šla rovnou do koupelny. Musela jsem ze sebe udělat člověka. Dala jsem si teplou sprchu. Miluji, když mi po těle teče teplá voda. Je to příjemný pocit. Jakmile jsem se poté zahlédla v zrcadle, zděsila jsem se. Ta dívka jsem nemohla být já! I když po těch probdělých a věčně probrečených nocích jsem se neměla čemu divit. Vlasy jsem měla rozcuchané a rozčepýřené na všechny strany kolem hlavy, pod očima jsem měla velké fialové kruhy a mé oči byly stále rudě zbarvené od neustálého pláče.

Snažila jsem se co nejvíce upravit, ale ty oči stejně nepůjdou zamaskovat. Nakonec jsem to nějak zvládla a mohla jsem jít do kuchyně nasnídat se. Mamka už byla v kuchyni a chystala mi snídani. Mé oblíbené tousty se sýrem. Tomu jsem se lehce pousmála. Po dlouhé době. Máma si mě všimla až za chvilku.

„Ahoj, Bells," pozdravila mě. „Jak ses vyspala?" zeptala se s úsměvem. Tomu se nedalo odolat a usmála jsem se taky. Tím se matčin úsměv ještě víc rozšířil.

„Docela dobře," odpověděla jsem jí.Až na ty sny,pomyslela jsem si.

„Pojď se najíst." Šla jsem si sednout a vzala jsem si jeden z toustů, co byly na kredenci. Přemýšlela jsem nad školou, jak to asi budu zvládat. Přerušil mě mámin hlas.

„Jak se vůbec těšíš do školy?" zeptala se mě po chvilce. O odpovědi jsem ještě přemýšlela. Těším se tam vůbec? Ani nevím. Mamka čekala na odpověď. Podívala jsem se na ni a lehce se usmála.

„Víš, že docela hodně? Ani nevím, jak je to možné, ale alespoň přijdu na jiné myšlenky," odpověděla jsem jí nakonec. Máma se na mě také usmála a otočila se zpátky ke kredenci. Dívala jsem se, co dělá. Dělala si kávu. Ostatně jako každé ráno. Máma bez kávy? To by se asi nikdy nemohlo stát. Dojedla jsem svůj toust a mohla jít do školy. Máme jsem ještě dala lehkou pusu na tvář a šla si obout boty. Ovšemže obyčejné botasky. Na podpatky jsem nikdy nebyla. Obula jsem se a tašku do školy jsem si hodila přes rameno.

„Ahoj!" zakřičela jsem ještě na mámu do kuchyně.

„Ahoj, zlatíčko! Nechceš zavést do školy?" zeptala se mě ještě. Jenom jsem se otočila a zakroutila hlavou.

„To je dobrý, já se projdu. Stejně mám čas," odpověděla jsem jí. To byla pravda. Měla jsem ještě čtyřicet minut čas. Ale pro mě to byl čas akorát. Protože než najdu tu školu a ještě kancelář, tak už bude dávno zvonit na hodinu. Navíc ještě musím najít svou třídu, takže to abych už vyrazila.

Vyšla jsem z domu a mohla se vydat směrem do školy. Podívala jsem se na jednu stranu, ale tam byla les, tak jsem si byla jistá, že to bude na tu druhou stranu. Z mobilu jsem si pustila do sluchátek písničky a vyrazila jsem. Ani jsem si nevšímala, co se děje kolem mě. Myslela jsem jenom na Edwarda. Tenhle pátek už bude pohřeb. Doufám, že to zvládnu. Musím se s ním rozloučit. Měla jsem ale nějaké divné tušení, že se něco na tom pohřbu stane. Zatím jsem na to nemyslela, byl čas ještě do pátku.

Ani jsem si nevšimla, že kolem mě projíždí samá auta. Ne, že by byla nějaká nejnovější, ale prostě byla dobrá a rychlá. Jenže po chvilce kolem mě projelo jedno Porsche.Kdo by tu měl Porsche?pomyslela jsem si. To by mě teda zajímalo. Pak jsem si vzpomněla, že mi Edward přeci psal ohledně té nové rodiny. To budou zřejmě oni. Dál bych se zabývala svýma myšlenkama, kdyby to auto nezastavilo a z okénka nevyhlédla dívka. Byla zřejmě v mém věku. Dívka vystoupila z auta a šla směrem ke mně. Něco říkala, ale já jsem ji nerozumněla. Pak jsem si uvědomila, že mám ještě sluchátka. Začervenala jsem se a sundala jsem si je.

„Ahoj, omlouvám se. Nerozuměla jsem ti," omlouvala jsem se jí. Dívka se na mě jenom usmála.

„Ahojky. To nevadí. Já jsem Alice a chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys chtěla jet s námi do školy. Jedeme tam se sourozenci a máme volné místo a navíc škola je ještě dost daleko. Za chvilku už začíná vyučování," vysvětlila mi. Cože? To už je tolik hodin? Nevěděla jsem, jestli mám nebo nemám přijmout. Mezitím jsem si všimla, jak je Alice oproti mě malá. V obličeji vypadala jako skřítek. Nakonec, proč ne? Alice se rozzářila, což jsem nechápala.

„Ráda pojedu, Alice. Děkuji. Mimochodem, já jsem Isabella, ale říkej mi Bello." Podala jsem jí ruku. Alice ji přijala a už mě vedla směrem k autu. Tam byli i její sourozenci.

„Bello, ráda bych ti představila své sourozence. Tohle je Emmett, ten je tady s Rosalie, a tohle je Jasper, ten je se mnou. Vím, že je to divné, ale jsme nevlastní sourozenci a navíc se hodně milujeme," dokončila a s láskou v očích se podívala na Jaspera. Musela jsem se tomu pousmát. Podívala jsem se na ostatní.

„Těší mě," řekla jsem. „Já jsem Bella," dopověděla jsem. Emmett se na mě zakřenil, Jasper mi podal ruku a Rosalie? Ta se na mě zamračila a otočila se k oknu. Tomu jsem nerozuměla. Alice se na mě jenom usmála a sedla si vedle Jaspera dopředu. Já jsem si sedla dozadu vedle Emmetta. Ten se na mě znovu zakřenil a začal si se mnou povídat. Všechno bylo v pořádku, dokud se nezeptal na jednu otázku.

„A proč ses vůbec přestěhovala do Forks? Z takového slunečného Phoenixu bych se asi nechtěl stěhovat sem, do nejdeštivějšího městečka," zeptal se mě. To mě hodně zarazilo. Když jsem si vzpomněla na Edwarda, začaly mě pálit oči od pláče. Chtělo se mi brečet, ale řekla jsem si, že jsem silná. Alice si toho zřejmě všimla, tak Emmetta okřikla. Ten se divil, co se děje, ale nechal to být. Byla jsem za to Alice moc vděčná. Neměla jsem ještě sílu o tom mluvit.

Jakmile jsme dojeli do školy, Alice mě dovedla do kanceláře a hned mi ukázala, kde mám první hodinu. Měla jsem ji s Emmettem, takže jsem měla o zábavu postaráno. Jenže po zbytek dne jsem už měla hodiny sama. Na oběd mě Alice přemlouvala, abych si sedla s nimi, ale já jsem si sedla s Angelou. Poznala jsem ji na matice a je to milá dívka. Už se z nás staly kamarádky, ale já jsem se ještě nedokázala bavit tak, jako dřív. Po obědě mě ještě čekala biologie. Šla jsem do třídy a sedla jsem si na volné místo. Byla tam volná dvě místa, ale nevěděla jsem, kdo sedí vedle.Možná nikdo,pomyslela jsem si. Ostatní ve třídě se normálně bavili. Jakmile přišel do třídy učitel a všichni zmlkli. Učitel si zapisoval, kdo chybí a kdo je přítomný. Vždy vyvolal jméno, a buď řekl: „Zde", nebo ostatní řekli „Chybí". Učitel takhle jmenoval a pak jsem se zarazila. Učitel vyvolal jedno jméno.

„Edward Masen," řekl učitel a pak se zarazil. Já spolu s ním. On chodil na tuhle hodinu. Zřejmě sedával vedle na místě. Učitel poté zase dál vyvolával, ale já jsem nevnímala. Pořád jsem myslela na Edwarda. Probudil mě až hlas učitele.

„Isabella Swanová," řekl a čekal, jenže mé odpovědi se nedočkal. „Slečno Swanová, mohla byste mi, prosím, odpovědět?" zeptal se mě, jenže já jsem byla myšlenkami pořád u Edwarda. Mé rty mě neposlouchaly. Učitel přišel až k mé lavici a zamával mi před obličejem, jelikož jsem měla nepřítomný pohled. Vrátila jsem se zpátky do reality.

„Omlouvám se, pane učiteli," zamumlala jsem se sklopeným pohledem. Podívala jsem se na něj. Učitel přikývl a šel zase zpátky za svůj stůl.

Zbytek hodiny uběhl normálně a dál se už nic nedělo. Po škole mě Alice zase odvezla domů, poděkovala jsem jí a zašla jsem do domu. Doma jsem si chvilku povídala s mámou o škole, ale poté jsem šla do svého pokoje nachystat si učení do školy. Udělala jsem vše potřebné v koupelně, lehla jsem si do postele a propadla jsem se do vlastního světa snů.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 6. kapitola: