Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwarde? Jsi to ty? - 7. kapitola

14.06.2011 (21:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2374×

Pohled Edward

Dneska už je středa. Už jenom dva dny. Dva dny a uvidím Issu. Naposledy. Vůbec se mi tam nechtělo, ale musel jsem to udělat. Musel jsem ji naposled vidět. Ale největší starosti mi dělala ta vize, co měla Alice. Issa nesmí být upírem. To bych nikdy nedovolil. A už vůbec aby se to dozvěděla! Strašně moc jsem chtěl už začít chodit do školy… Jenže Alice je pořád proti. Nechce mě tam pustit, protože by mě mohli ostatní poznat. A to jsme nemohli dovolit. Kéž bych nikdy nejel s rodiči do Seattlu. Kéž by se nikdy nestala ta nehoda. Kéž by se nikdy rodiče nehádali!!! Ty hádky všechno zavinily. Kvůli nim jsme měli tu nehodu.

Tušil jsem, že Alice mi ještě něco tají. Ale nevím, co by to mohlo být. Na to musím přijít. Musím se dozvědět všechno o Iss a jedině Alice to ví. Jenže ta je teď ve škole, takže se to nemám od koho dozvědět. Budu si muset počkat, až Alice přijde domů. Což bude… za čtyři hodiny. Co mám dělat tak dlouho?! Vždyť se tu unudím! Dlouho jsem přemýšlel a nakonec jsem si říkal, že bych se mohl proběhnout směrem ke škole. To snad vadit nebude.

Vyskočil jsem z okna a rozeběhl jsem se do lesa. Usoudil jsem, že bych si mohl raději ještě zalovit. Přeci tam nechci nikoho ohrozit. Po cestě jsem si tedy ulovil ještě dvě pumy a vyrazil jsem směrem ke škole. V kapse mi zavibroval mobil. Podíval jsem se na něj, přišla mi smska od Alice.

Edwarde! Okamzite se vrat zpatky! Nekdo te muze poznat!

Jenom jsem se pousmál a mobil jsem si vrátil zpátky do kapsy. Užíval jsem si toho pocitu, když se stromy kolem mě jenom míhaly. Zanedlouho jsem už uviděla budovu školy. Jak dlouho jsem tu už nebyl. Právě byla jedna hodina odpoledne, takže ostatní zrovna obědvali. Znovu mi přišla smska.

Edwarde! Kurnik! Dobre… jestli tu chces byt, tak se aspon schovej nekam mezi stromy. PS: Issa uz jde domu :)

Issa jde domů? Rychle jsem se schoval mezi stromy, jak mi psala Alice. Za chviličku už jsem ji uviděl. Issu. Její dlouhé mahagonové vlasy měla rozpuštěné na ramenech. Všude byl klid, začínalo vyučování. Až po chvíli mi to došlo. Je klid. Žádné zvuky, hlasy, myšlenky. Vždyť já neslyším její myšlenky! No… prozatím jsem se o to nezajímal, byl jsem rád, že ji konečně vidím. Popošel jsem kousek dopředu. Omylem jsem šlápl na malou větvičku a ta zakřupala. Issa se rychle otočila směrem ke mně a vykulila oči. Rychle jsem se schoval za strom a snažil se nic nedělat. Snad mě neviděla. Issa tam chvilku stála, a pak šla směrem ke mně.

Blbče! nadával jsem si. To snad není možný! Já jsem takový blbec! Issa se zastavila kousek ode mě a dívala se mým směrem. Nemohla mě vidět, byl jsem teď schovaný za stromem. Issa stála na místě asi tři minuty a pak si povzdechla.

„Ach, Edwarde. Moc mi chybíš,“ zašeptala se slzami, ale já jsem ji slyšel. Měl jsem nutkání jít k ní a utěšit ji, ale to jsem nemohl udělat. Nesmí vědět, že jsem naživu. Na chvilku jsem zavřel oči, ale pak jsem ucítil její vůni. Měl jsem co dělat, abych se na ni nevrhnul.

Nesmíš to udělat! Vždyť ji miluješ!!!

To mě zadrželo na místě. Ano, miluji ji. A to se nikdy nezmění. Mé city k ní se nikdy nezmění. Nic jsem nevnímal, ani myšlenky Alice, že mám hned zmizet, že se stane něco špatného. Stále jsem měl zavřené oči, když jsem najednou její vůni ucítil kousek ode mě. Prudce jsem otevřel oči a ona tam stála. Issa stála přede mnou a jenom se na mě dívala. Nevěděl jsem, co dělat. Issa se nadechla.

„Edwarde?“ zašeptala skoro neslyšně i pro mě, upíra. Já jsem měl vykulený oči a nic jsem neříkal, ani nedýchal. Sice jsem měl před chvílí dvě pumy, ale její krev mě velmi lákala.

„Jsi to ty?“ pokračovala. Pořád jsem neodpovídal, ani jsem se nehýbal. Issa zakroutila hlavou a zavřela oči. To byla moje příležitost, jak zmizet. Svou upíří rychlostí jsem zmizel. Jenom jsem se schoval za strom o pár metrů dál. Chtěl jsem vidět, co bude dělat dál. Issa otevřela oči a pak se začala rozhlížet všude kolem sebe. Tak moc jsem chtěl jít k ní, ale nemohl jsem. Už pro její dobro. Nakonec se otočila zpátky k tomu místu, kde jsem před chvilkou stál.

„Asi se mi to zdálo. Jak moc mi chybí,“ zašeptala znovu. Rozešla se zpátky na parkoviště. Úlevně jsem si oddychl. Otočil jsem se a rozeběhl jsem se zpátky domů. Po cestě jsem raději skolil ještě další dvě pumy a před domem jsem skočil rovnou do svého pokoje. Lehl jsem si na postel a přemýšlel jsem, co teď asi dělá Issa. Doufám, že si opravdu myslí, že se jí to zdálo. Těmito myšlenky jsem se zabýval hodně dlouho.

Jakmile domů přijeli ostatní, Alice hned vletěla do mého pokoje. Její myšlenky byly… no… jak to říct slušně… ne moc hezké. Hned mi nadávala, že jsem blbec, idiot a všechno ostatní, co vůbec jde.

„Edwarde, jak jsi to mohl dopustit?!“ začala na mě hned zostra. Dobře, sice jsem za to mohl částečně já, ale nemohl jsem přece za to, že ji napadlo jít až ke mně!

„Alice, prosím tě, nekřič na mě,“ snažil jsem se ji mírnit, jenže ona byla ještě víc vzteklá, než před chvilkou. To jsem asi dělat neměl.

„Já nemám křičet?! Sakra Edwarde! Tak už se vzpamatuj! Vždyť ona tě viděla jako upíra!“ křičela na mě. V tom měla pravdu. Viděla mě jako upíra. Kdo ví, co si myslí? Já ne, protože ji nemůžu číst myšlenky. Fakt super! Doufám, že na tom pohřbu se nic nestane. Nesmí, jinak by mě Alice roztrhala na kousíčky a ještě by mě do „mé“ rakve sama položila.

Snažil jsem se ji uklidnit, jak jen to šlo, ale ona se akorát ještě víc vztekala. Nakonec jsem ji začal ignorovat. Alice mi pořád něco říkala, v myšlenkách mi nadávala, ale já jsem ji prostě nevnímal. Nechtěl jsem, aby mi říkala, co mám dělat. Na tohle jsem snad už dost velký, aby mi někdo říkal, co mám dělat. Ani nevím, jak dlouho na mě mluvila, když najednou přestala. Udiveně jsem se na ni podíval, usmívala se na mě. To jsem nechápal. Snažil jsem se v jejích myšlenkách něco přečíst, cokoliv, co by mi to prozradilo, ale dobře si je chránila, mrška jedna. Vyplázla na mě jazyk, zakřenila se na mě a odešla z pokoje.

Konečně jsem byl v pokoji sám. Přemýšlel jsem, že bych se šel podívat někam po okolí, když mám tolik času a stejně nemám co dělat. Alice se mi nevěnovala, byla s Jasperem. Emmett ten se jako vždy díval na televizi, na nějaký sport a Rosalie si barvila nehty. Nechápu, jak ji to může bavit. Esmé byla ještě někde v práci, rekonstruovala domy a Carlisle byl v nemocnici. Ostatně jako vždy. Sešel jsem dolů, nejprve do obýváku k Emmettovi, že bych se s ním díval na televizi, ale když jsem si všiml, že se dívá na fotbal, což mě moc nebaví, tak jsem rovnou vyrazil ven. Jenom jsem se tak chtěl proběhnout lesem.

Přemýšlel jsem pořád nad Issou. Po chvíli jsem najednou narazil na jednu krásnou louku. Byla poseta různými květy a bylo to tam prostě nádherné. Vešel jsem doprostřed louky a rozhlédl se kolem sebe. Opravdu to bylo krásné. Lehl jsem si, ruce si dal za hlavu a zavřel jsem oči. Nevím, jak dlouho jsem takhle ležel, ale když jsem otevřel oči, vedle mě seděla Alice. Byla už tma, takže jsem tu byla asi hodně dlouho. Alice se na mě usmála.

„Jak ses vyspal?“ zeptala se se smíchem. Začala jsem se taky smát. Chvilku jsme si spolu povídali o škole, o různých věcech z Alicina upírství. Měla hodně zajímavý „život“. Ani jsem nevěděl, že už má tolik let. Sto osmdesát tři let. Kdo by to do ní řekl? Když byla přeměněna, měla sotva sedmnáct let. Bylo mi jí líto, co si všechno musela prožít. Několik desítek let se sama potácela světem, ale pak našla Jaspera. Kéž bych já mohl být s Issou. Kéž by…

Za nějakou dobu jsme se s Alice už vydali domů. Doma jsem si zalezl zase do pokoje a přemýšlel jsem, co budu dělat. Nakonec jsem zvolil, že si přečtu nějakou knížku. Měl jsem jich tu opravdu hodně. Ale jedna kniha mě opravdu zaujala. Na větrné hůrce…

Mimochodem, tuhle kapitolu bych ráda věnovala jedné osůbce, kterou mám opravdu moc ráda. Kika57, nejlepší osůbka na tomle webu... samozřejmě je to pro vás všechny, ale především tobě, Kiki ;) :* vaše patulka13

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwarde? Jsi to ty? - 7. kapitola :