Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edwardův syn - 2. kapitola

21.07.2011 (08:45) • Colenovka • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2158×

Lili

„Jak to myslíš, že jste se s mámou rozešli?“ ptala jsem se táty, který vypadal, že by byl nejradši někde jinde.

„Tak, jak to říkám, Lil,“ oslovil mě tak, jak mi říkal jen on, „je mi to vážně líto. Ale s mámou jsme si přestali rozumět,“ dořekl.

Vážně mi má stačit tohle vysvětlení? Že si přestali rozumět? Takže já na pár měsíců odjedu a všechno je tady jinak?

Otázky se mi hromadily na jazyku, ale já jsem ze sebe nedokázala pomalu vydat ani hlásku.

„Pochop to. Teď jsme s mámou oba šťastnější,“ mluvil ke mně táta jako k pětiletému dítěti.

„Ale já se to snažím pochopit. Ale vysvětli mi, proč jste si přestali rozumět? Stalo se něco, co jsem byla pryč?“ Na začátku můj hlas zněl trochu roztřeseně, ale postupně začal nabírat na jistotě. Zasloužím si přece vysvětlení.

Táta uhnul očima.

„Víš, banka měla veliké problémy a já jsem musel spoustu peněz investovat. Jenže se mi po chvíli přestaly vracet. A já s maminkou jsme se začali hádat,“ podal mi jakési vysvětlení.

„Problémy?“ zeptala jsem se zmateně. Táta byl ředitel prosperující banky.

Nadechl se. „Banka zkrachovala,“ řekl.

Jen jsem vyvalila oči. Nechtělo se mi tomu věřit. Táta se nikdy nezmínil, že by měla banka problémy. Spíš naopak. Vždy si ji pochvaloval.

„Teď se budeme muset trochu uskromnit. Najít si nějaký byt…“ Přestala jsem ho poslouchat, bylo toho na mě moc, a jelikož jsem měla velice dlouhý let a cesta vlakem byla jenom třešnička na dortu, teď jsem skoro usnula. Cesta z New Yorku byla strašně zdlouhavá. A protože jsem přes noc spala v hotelu, ve kterém byly strašně tvrdé postele, tak mě ještě hodně bolely záda.

„Samozřejmě si můžeš vybrat, s kým zůstaneš,“ řekl táta a mě tahle věta dokonale probudila. Na tohle jsem vůbec nepomyslela.

„Co?“ zněla prostá otázka z mé strany.

„Tati na mě je toho docela dost. Takže si půjdu lehnout a dořešíme to zítra,“ řekla jsem, ještě než mi táta stihl odpovědět na dřívější otázku. Nečekala jsem ani na odpověď a zmizela z tátova pokoje, jako by mi za patami hořelo.

I přesto, že rozhovor s tátou byl poměrně dlouhý, měla jsem teď pocit, že mám ještě víc otázek než předtím.

Ale vážně mě štvalo, že se náš rozhovor nestočil k té podivné barevné ženě.

Ráno mě probudil smích. Ženský smích. Na moment mě napadlo, že všechno byl jenom ošklivý sen a já jsem se z něj právě teď probudila. O opaku mě ale přesvědčil hotelový pokoj a taky to, že smích, co jsem slyšela z tátovy ložnice, nebyl mámy.

Včera jsem šla spát s tím, že až se ráno probudím, budu mít čistou hlavu a všechno se vyřeší. Jenže jsem se šeredně spletla. Včera jsem měla alespoň odvahu se táty na tu Paní Barevnou zeptat, ale teď ne. Děsila mě představa jít za tátou do jeho pokoje. Už jenom proto, že je tam ona. Určitě je její vina, že se máma s tátou rozešli. Ne kvůli bance. Ale kvůli tomu, že se tátovi zapletla do života.

Hodiny vedle mojí postele ukazovaly teprve čtvrt na osm. Unavená jsem už nebyla, tak jsem se zatím oblékla a učesala. K východu z pokoje jsem se odhodlala až okolo deváté hodiny, kdy za Paní Barevnou bouchly dveře od koupelny.

Rychle jsem vystřelila z pokoje a běžela hned do vedlejších dveří, kde měl pokoj táta. Jenže jsem jaksi nepočítala s tím, že ty dveře klidně mohli bouchnout za někým jiným, třeba za tátou, a taky jsem nepočítala s tím, že Paní Barevnou najdu ležet na rozválené posteli s úsměvem od ucha k uchu. Mračí se vůbec někdy?

Chtěla jsem rychle vycouvat, ale do někoho jsem narazila. Poplašeně jsem se otočila a zírala do usměvavé tváře tátovi.

„Lili, jak ses vyspala?“ zeptal se mě a pořád zářil jako sluníčko.

Ta žena v tátově posteli mezitím otevřela oči a s úsměvem nás pozorovala. Jakmile se naše oči střetly, měla jsem chuť se příšerně zašklebit.

Nevím jestli za to mohl usměvavý pohled té divné ženy, nebo to, že na mě šla zase únava. Možná, že oboje, ale s rozzuřeným pohledem jsem se otočila na tátu a se zvýšeným hlasem jsem na něho začala chrlit svoje pocity. No, k tomu mě přece od malička vedli.

„Kdo je ksakru, tati, ta ženská?! Je to její vina, že jo? Je to jenom její vina, že jste se s mámou rozešli!“ Ke konci jsem už křičela. Táta jenom valil oči a mně se konečně docela ulevilo. I když jsem tátu naprosto nechápala. Vlastně se o té ženě vůbec nezmínil. Bral ji, jako by tu byla pořád. To čekal, že ji začnu brát jako člena rodiny?

Nečekala jsem, až se táta vzpamatuje, protože jsem dostala trochu strach z jeho reakce.

„Jdu za mámou,“ vyhrkla jsem a klusem jsem doběhla ke dveřím, které jsem rychle otevřela, nečekala jsem na výtah a schody jsem brala po dvou. Nezajímalo mě, že jsem si ani nestihla vyčistit zuby, jen jsem už chtěla být pryč. A to ne jenom proto, že jsem se obávala jeho reakce, ale i proto, že jsem prostě musela od té ženy pryč.

Autor: Colenovka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Edwardův syn - 2. kapitola: