Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmův život před přeměnou a po - 2. kapitola

18.10.2010 (16:45) • LenicQa1996 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1158×

Otočila se na mě a zůstala stát, jako přimražená. Oči jí zčernaly a vrhla se na mě.

„Emmette!“ řekla a objala mě.

„Rosalie,“ řekl jsem trochu podezřívavě a kouknul na ni.

„Promiň, já jenom, že ti začala téct krev a já krev nesnáším, a tak jsem musela odejít,“ řekla a sklopila hlavu.

„To je v pořádku, ale proč jsi mě objala?“

„Já nevím, prostě mě to popadlo a já tě musela obejmout, promiň.“

„To je v pořádku, mně to nevadí. Mně nevadí, když mě holky obejmou. Obzvlášť tak hezký holky jako ty,“ složil jsem jí poklonu.

Podívala se mi do očí. Ty její oči mě vážně dostaly. Jak jsem si mohl myslet, že jí ty krásné zlaté oči zčernaly? Asi jsem se vážně řízl hodně, vrtalo mi hlavou. Pořád jsem myslel na to, jak mě Rosalie objala. Byl to tak krásný pocit, ale její pokožka byla velmi chladná. Zase na mě působila dojmem ledové královny.

„Nevrátíme se do třídy?“ prolomila ticho a já ji pokýval hlavou, že se vrátíme.

Zaťukala a vešla do třídy. Byl jsem jí v patách. Zezadu jsem ji už viděl, ale nikdy jsem si nevšiml, jak nádhernou postavu ona má. Její nohy nejsou ani hubené ani tlusté. Jsou prostě jiné, než mají holky od nás ze třídy. Takové akorát.

„Jsme velmi potěšeni, pane McCarty, že vám už neteče krev, ale nyní se prosím odeberte zpátky do své lavice,“ řekla slizkým hlasem naše soudružka učitelka a já ji radši poslechl a šel se posadit do lavice.

Celý den probíhal stejným stereotypem s jenom jedním rozdílem. Ode dneška tady bude Rosalie každý den.

Půjdu na oběd, už mám obrovský hlad. Došel jsem do jídelny a kuchařka mi dala chléb s marmeládou a čaj.

„To je oběd,“ řekl jsem si v duchu a odešel ke stolu.

Rosalie byla už v jídelně. Seděla tam se svým bratrem Edwardem. Její bratr byl opravdu velmi hezký, to se mu muselo nechat. Měl bronzové vlasy, krásný pokřivený úsměv a pronikavé zlaté oči. Byl stejně krásný jako Rosalie. Ne, nebyl. Rosalie je stokrát hezčí. Vím, tamto jsem řekl, jako kdybych byl do Edwarda zamilovaný, ale to nebyla pravda. Já nejsem na kluky. Miluji holky s krásnými zadky a roztomilými úsměvy.

„Čau, Emmette,“ řekla Emili Gonzálesová a vesele se na mě usmála.

„Ahoj, Emili,“ opětoval jsem jí pozdrav a přál si, aby odešla pryč.

„Můžu si k tobě přisednout?“ zeptala se a položila si tác na stůl.

„Jasně, proč ne,“ odpověděl jsem jí s úsměvem, který mě stál hodně úsilí.

„Jak se máš?“ snažila se navázat kontakt.

„Jo dobře a ty?“odpověděl jsem jí.

„Nic moc, ta nová holka Rosalie mě štve. Chová se, jako by jí to tady patřilo,“ řekla potichu.

„Aha,“ odpověděl jsem jí a zakousl se do chleba. Nic lepšího mě nenapadlo.

Dojedl jsem chleba a vstal od stolu. Emili pořád něco říkala a mě to už pěkně štvalo.

„Ahoj, Emili,“ řekl jsem jí s falešným úsměvem.

„Ahoj, Emme, zítra ve škole,“ řekla a usmála se. Mezi zuby měla kousek chleba a pusu měla špinavou od marmelády.

„Jasně,“ řekl jsem a kysele se usmál.

Měl jsem ještě jednu hodinu, výtvarnou výchovu. Předmět, který mi nikdy nešel. To bude zase známek.

Vlítnul jsem do třídy těsně předtím, než tam vešla soudružka učitelka.

Tato hodina pro mě byla příšerná. Nejhorší hodina ze všech. Jediné co na ní bylo dobré, bylo, že tam byla Rosalie. Rosalie pro mě byla jako anděl, který vás dokáže jedním pohledem utěšit.

Neskutečně jsem se těšil domů. Skoro celou cestu jsem běžel, ale před domem jsem už nemohl. Zastavil jsem se, abych nabral dech.

„Wow, docela mi to dalo zabrat!“ řekl jsem a musel se usmát.

Náš dům je velký, ale rozbitý. Nejsme moc bohatí, a tak nám to k žití stačí. Světle modrá omítka nemá dávno už svou barvu. Naopak. Teď je vybledlá a někde prasklá.

„Ahoj, Emmette,“ zavolal za mnou někdo.

„Ahoj, mami,“ odpověděl jsem vesele. Domů jsem se těšil. Kdo by se taky po školním dni nechtěl podívat domů?

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se mě a vesele se usmála.

„Tak jako vždycky,“ odpověděl jsem.

„Blbě,“ dopověděl jsem si odpověď v duchu.

„Už jsou holky doma?“ zeptal jsem se. Moc jsem si přál aby ne.

„Nejsou, Miley je u kamarádky a Selena je ještě ve škole.

„Vždyť je půl čtvrté, jak může být ještě ve škole?“

„Mě se neptej, to se zeptej jí, až bude doma,“ řekla mamka a dál ryla záhonek na zahrádce.

Nechápu, proč se o to stará. Kytky. Co na ně vy ženský máte. Jsou to jenom zelený rostliny, které je potřeba pořád zalévat a hnojit.

Šel jsem do svého pokoje a položil tašku ke stolu. Vzal si pero a vyndával sešity z tašky.

Asi po půl hodině jsem měl všechno udělané. Úkoly vypočítané a věci do školy připravené.

Konečně můžu jít ven.

„Ahoj, mami, jdu ven, přijdu do sedmi!“ křikl jsem na ni do zahrady.

„Ano, klidně běž, ale přijď včas na večeři. Večeře je v šest,“ křikla na mě a dál si mě už nevšímala.

Autor: LenicQa1996 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmův život před přeměnou a po - 2. kapitola: