Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eraxont - 5. kapitola

01.12.2012 (21:45) • Kaisa • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1205×

(by VictoriaCullen)

„Carlisle!“ ozvalo se najednou pištivé křičení mé elfí dcery, ale to už můj přítel neváhal a rozeběhl se…

Carlisle Cullen:

No, ať se stalo, co se stalo, rozhodl jsem se tam pro jistotu běžet lidským tempem také, jelikož když Kalle vystřelil jak včelkou bodnutý, tak to se už muselo dít něco děsivého a Alice obvykle taky nepištěla jako vypuštěná pneumatika. Akorát jsem se trochu obával jedné jediné věci. Možná to není přítomnost, ale budoucnost, co moje dcera viděla, a Kalle prostě jen tak vletí do místnosti, kde se nic nestane, do konce existence mi to přehazujíc. Myslím, že už bych asi raději přivítal pravou smrt, než poslouchal jeho panovačný hlas, jak se pohrdavě ozývá u každého zákoutí mého mozku. Asi bych v tu chvíli dospěl na úroveň těch bláznů zavřených za zdmi a ostnatými dráty.

„Co se děje?“ ozval jsem se po chvíli takřka nadpřirozeně rychlého běhu, ale stále se to dalo přirovnat na úroveň nadprůměrně trénovaných lidí, kteří by mě sice s obtížemi, ale přesto asi dohnali. Kalle kupodivu ale nezastavil a pokračoval v nerovnoměrném klopýtání dál, aniž by věnoval pozornost mě nebo Finům, co na něj občas zvolali nějaké nehezké slovo. No zřejmě to slyšel, když se mu během utíkání zvedl prostředníček a krásně se namířil do obličeje jakéhosi chlapce, který se nejspíš odhodlával k nějaké dlouhé přednášce na téma: Nezdvořilost ve školním areálu. Sice jsem jisté druhy chování u svého přítele nechápal, jelikož se spíš choval jako mladší člověk, než jako tisíce let starý upír, co zažil i madame Kleopatru, ale dobrá. Možná si tím chtěl ale vynahradit nějaké své zaostalé dětství plné nesplněných lásek, co já vím, co ho k tomu vede.

„Perkele!“ (Sakra!) zamumlal znovu starý upír něco finsky a já vážně začal uvažovat nad tím, že bych se možná nějakou tu frázi tímhle zvláštním jazykem měl naučit, jelikož jsem stále nerozuměl polovině toho, co stihl za celou naši návštěvu zahuhlat anebo po případě zařvat na to malé stvoření, kvůli kterému jsem se nejspíše teď plahočil nenormálně pomalým tempem zpět na ubytovnu studentů. Vlastně bych asi nechtěl slyšet, co té chudince navyprávěl, jelikož ať už to bylo cokoliv, tak určitě žádná láskyplná slova ne, na to ho znám až moc dobře. Jenže on není teď ten zajímavý, pro mě byla podstatná ta malá člověčina v posteli, co trpěla zvláštní nemocí a obmotala si okolo prstíčku toho lidumila.

Kalle se asi moc nezdržoval se dveřmi, které by stejně náraz jeho maličkosti asi odnesly hůře než on sám, takže se jedním ladným pohybem přenesl vedle studenta, co se přestal věnovat studiu a raději se šel provětrat do chladného povětří, co plicím určitě dělalo moc dobře. Vypadal zpočátku trochu vyděšeně, když uviděl naši partičku, ale nakonec se hrdinně postavil do dveří, čímž celou výpravu mužské části našeho klanu zastavil a donutil se mu podívat do modrých očí. Nechápu, co s tím tahle populace kostek ledu má, ale nezdají se mi moc originální, když všichni mají blond vlasy a blankytná kukadla, co se na vás nedívají jako na božský obraz, spíše jak na jakousi hromádku odpadu na zemi. Zamračil jsem se a přemýšlel, co zas někdo z těch Finů chce, ale následně se halou rozlehlo naštvané pištění v tom proklatém ugrofinském jazyce, jak se do nás snažil ten mladičký tvor natlouci vědomosti o běhání po chodbách. No ve chvíli, kdy se za ním objevil drahý Kalle, tak zmlknul a raději si to rychle zamířil na druhý konec rozlehlého univerzitního komplexu.

Pokračoval jsem v cestě, po pravdě ne moc dobře naladěný, spíše jsem se tvářil, jako kdyby mě něco velkého a těžkého přejelo, což vlastně i vystihovalo moje pocity z toho všeho. Soustředit se na svou práci jsem z důsledku nedostatku prostředků a hlavně za přítomnosti jednoho šíleného upíra nemohl, protože jeho přítomnost mě znervózňovala ve všech směrech. Prostě jsem cítil, že tam je a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat, protože jsem už od počátku tušil, že jakákoliv žádost o tom, aby se můj drahý přítel přesunul někam hodně daleko, by zůstala, nevyslyšela už jen kvůli tomu sladkému blonďatému dezertu v místnosti.

Konečně se nám podařilo dorazit do místnosti, kde čtyři upírky stály jako sochy a pozorovaly svíjející se ženské tělo na posteli a mimochodem také seděla moje vnučka a znuděně si okusovala své dlouhé nehty se zřejmým nezájmem o okolí. Můj pohled se ale nezajímal o okolní omáčku, spíše o hlavní chod, co vypadal, že je na tom dost špatně. Slyšel jsem, jak krev tepe a takřka vyděšeně se hrne žílami, co se nepravidelně stahovaly, dokázal jsem vycítit to, že svaly se napínají a povolují v neexistujících křečích, ale tohle prapodivné počínání lidského těla se mi zdálo zvláštní. Neuměl jsem zařadit nic z toho, co se té malé stalo a to jsem medicínu vážně nestudoval jen jednou. Zbývalo mi jen jediné možné řešení, abych ji mohl ušetřit nesmrtelného života. Testy.

„Kalle, já… sice to bude možná znít hrozně, ale myslím, že by bylo nejlepší ji k nám převést co nejdříve, nejlépe ještě dnes. Nevím, co všechno pro ni mohu udělat, ale možná bych mohl provést nějaké testy, co by nám odhalily příčinu toho všeho. A to tady nemohu, nehledě na to, že univerzita plná malých lidských radarů není to správné prostředí pro někoho takového,“ řekl jsem nakonec odhodlaně a zvedl zmučený pohled karamelových očí do naprosto černých duhovek svého přítele, na kterého buď přišel vztek, nebo chuť se do něčeho zabořit či zakousnout a nechat tak lidské tělní tekutiny proudit svým rozžhaveným krkem.

„Dobrá, Carlisle, zařídím vše potřebné, jenom… Nešlo by, aby se o ni někdo trochu postaral? Takhle ji nikam nemůžeš vzít, aby tě nenařkli z týrání,“ pronesl nakonec melodickým hlasem a já jen kývl na znamení, že to zřejmě nikomu nebude dělat problém, načež jsem hodil pohled na Alice, která přikývla, a pomalým krokem přišla ke svíjejícímu se tělu, něžně ho nabírajíc do náruče a vláčíc někam do koupelny…

Mary Alice Brandon Cullen:

Celá tahle země se mi nezamlouvala, nejen tím, že všechno elegantní oblečení bylo schováno pod vrstvami těžkých bund, ale také proto, že její obyvatelé se zdály až moc rozhodní a jistí tím, co dělají a provádějí, tudíž když už jsem dostala nějakou vizi, tak jen hodně málo a o té holce už vůbec ne. Neměla jsem jí nic za zlé, spíše tou černou ovcí se mi zdál černovlasý upír, který zřejmě k nikomu nechoval přílišnou náklonnost a žil jen sám pro sebe, aniž by ukázal občas alespoň nějakou emoci, nějaký cit. Těch pár minut, či hodin, co jsme tu strávili, pro mě byly ty nejdelší v mém životě a zdálo se mi, že jestli se ten upír na kilometr přiblíží k našemu harmonickému domovu, tak ho asi vlastnoručně roztrhám a zapálím. Jenže on to byl starý přítel mého otce, tak jsem to přes všechna ta ale musela respektovat a chovat se, jako by se vůbec nic nedělo.

Vzala jsem to malé stvoření, které s tou obludou zřejmě strávilo dost času a odnesla ho do koupelny. Ano, vážně se stále vrtěla a snažila potlačit tu šílenou bolest, kterou jsem zahlédla na minutku Jasperovi na obličeji, jenže já jsem si nemohla dovolit ji tam tak nechat, napospas těm hladovým pohledům ze strany naší rodiny. Po chvilce se ke mně připojila s něžným úsměvem Isabella, kterou jsem si oblíbila snad více, jak kohokoliv, protože její lidskost nevyprchala s její přeměnou, zůstala stále stejná a to se mi na ní líbilo, ačkoliv Nessie tedy nebyla dobrý tah ve hře jménem život. Poslední dobou se mi zdála až moc otravná a panovačná, když si něco umanula, tak dostala. Spíše to ale byla vina Rose, která se rozhodla přijmout to malé poloupírče za své a nehodlala se s nikým o její maličkost dělit.

„Chudinka, musí to nejspíše pekelně bolet,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na bezvládné tělo v mých rukách, které se konečně přestalo hýbat a jediné, co zůstalo po prazvláštním záchvatu, bylo rychle plesající srdce. Jedním kopnutím jsem otevřela dveře do koupelny a vrhla se pomaličku do své práce, která mi byla přiřazena, ale pro jednou jsem byla schopna vynechat z šatníku módní výstřelky jen proto, aby se ten hrůzný pohled neopakoval. Děs, strach…

„To ano, tak se o ni postaráme, ať alespoň vypadá trochu k světu,“ usmála se na mě moje sestra a začala napouštět čistou a teplou vodu do obrovské vany malého bytečku. Já jsem se mezitím pokoušela přivést k vědomí oddechující dívku, která se nakonec trochu zavrtěla a otevřela ty modré studánky plné bolesti a utrpení, stále podlité rudou krví a skelné jako okno. Rozpačitě se na mě usmála, ale už neměla sílu se pokusit jakkoliv dostat z mojí náruče, jen udělala jakýsi odtažitý pohyb, abych ji pustila, inu já jsem se jen pousmála a pokračovala ve svojí práci s upravováním, umýváním a vším možným…

***

Trvalo to dlouho, než se nám podařilo nevídané a udělali jsme z ošklivého káčátka přenádhernou labuť, která byla ihned oceněna obdivnými pohledy ze strany našich chlapců, které už melancholie přešla, a vesele se na všechny usmívali. Jen ten jeden, který k nám nepatřil, o ni sotva zavadil pohledem a dále se věnoval finské diskuzi, kterou jsem stále tak trochu nechápala, inu nestěžovala jsem si, protože jsem se také kochala pohledem na své veledílo. Nechtělo to nic přehnaného, prostě měla vypadat jako člověk, co někam cestuje, a ke konečnému dojmu ještě dopomáhal kufr s oblečením, který se líně povaloval uprostřed místnosti, a ona se ještě pomalinku skláněla nad jeho obsahem a dodávala do něj nějaké zřejmě potřebné zbytečnosti.

Dlouhé blond vlásky padaly čisté a umyté do pasu a veliké oči ztratily tu příšernou krev, co tam stejně neměla co dělat. Rtíky sice stále moc nevynikaly, ale trocha líčidel udělala své a dokázala takřka nemožné, stejně jako pár dobře vybraných kousků oblečení, co jsem někde vyhrabala v dobře zásobené skříni. Vše už ale bylo připraveno, takže blondýnka se trochu klopýtavě vydala ven z místnosti, táhnouc za sebou černý kufr, a na zádech měla majetnický pohled toho mohutného muže. My ostatní jsme se vydali za nimi s vidinou dalšího cestování autobusem, což se nakonec nestalo, jelikož se Rakelin kamarád zřejmě rozhodl nějaké jí pořídit, ale řídit jí ho asi nedovolil, protože takřka poníženě klesla do zadní části vozu a unaveně se opřela o čistá skla. Naše rodina se poskládala za nehezkých pohledů do jednoho automobilu s tím, že Bella, já a Nessie jsme se zmáčkly k našim dvěma novým hostům, z nichž ani jeden nebyl moc výřečný.

Cesta na letiště se mi asi nikdy nezdála tak dlouhá, protože ta malá lidská dívka neodpovídala ani na otázky a po chvilce krajního vyčerpání tonula v sladkých snech. Poloupírka tu neustále něco mlela a měla všetečné flirtující dotazy na řidiče, co s opravdu valným nadšením odpovídal na každou pitomost, co pronesla. Samotné odbavení a podobné lidské problémy proběhly zase až moc rychle a my už seděli v první třídě soukromého letadla a za všetečných pohledů stevardů jsme se vznesli do večerních oblak i přes to, že tu teď mělo být světlo, nikoliv tma. No jo, ty časové přechody.

Sbohem, Finsko…

Kupodivu už se hýbeme v ději, ale bude to horší, jen se nebojte. Časová prodleva mezi touto kapitolou a minulou byla delší než obvykle, no bylo to čistě moje rozhodnutí a vlastně jsem tuhle kapitolu ani nechtěla psát, viz. níže. Zkusila jsem pohled Alice, tak uvidím, co na něj řeknete. 

Netušila jsem, že to přijde tak brzy, ale budiž. Dokavaď se u kapitoly neobjeví 5 komentářů, nová nebude. Ve chvíli, kdy se tam toto kouzelné číslo objeví, tak novou kapitolu můžete očekávat poměrně brzy, né-li hned. 

Upozornění: Finské fráze nejsou přeloženy ničím pochybným jako google překladač, proto to prosím respektujte!

Do komentářů vás nebudu nutit, ale potěší... :)

Varokaa vihaista koiraa! 

Kaisa ;)

Autor: Kaisa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eraxont - 5. kapitola: