Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 12. kapitola

19.12.2010 (09:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4571×

„Esmé, není to nutné. Carol je více agresivnější, ji to přejde,“ vysvětloval jsem Esmé před domem. Rozhodla se odejít.

„Carlisle, nepotřebuji se s ní hádat. Pojedu teď domů a ty si s ní promluv, ohledně Alice a ostatních věcí. Budu na tebe čekat u mě.“ Políbila mě na rozloučenou a odjela.

Vešel jsem zpátky do domu. Slyšel jsem Ara, jak telefonuje u mě v kanceláři, vyřizoval něco ohledně vlády. Carol jsem cítil ve druhém patře, na balkoně. Přemístil jsem se k ní.

„Kde je? Rozešla se s tebou? To s tebou dlouho nevydržela, den.“

„Mohla bys na chvíli vypnout režim, krávy roku, a chovat se jak holka, kterou jsem miloval?“ stoupl jsem si vedle ní a čekal na její reakci.

„Promiň, ujely mi nervy.“

„Tobě ujíždějí nějak často. Jsi, jak jojo.“

„A ty jsi zas moc chytrý, se mi zdá.“

„Vždyť jsem doktor, ti jsou chytří vždy.“

„Carlisle, je mi to líto. Vždy se snažím být dokonalá a perfektní a jen všechno poseru.“

„No to jo. Královna všech upírů by neměla mluvit sprostě a k tomu se chováš jak štěkna.“

„Hej! Ty jeden parchante! Za vše můžeš jen ty, nikdo jiný. To díky tobě se mnou nemluví má dcera. Chce jen tebe a nikoho jiného!“ křikla na mě a odešla pryč. Bezradně jsem si povzdechl a ladnými kroky jsem si to zamířil do pracovny.

„Nepřemýšlel jsi o hormonální léčbě?“ optal jsem se Ara.

„Proč? Ona se uklidní, nemáš jí říkat štěkna. Potom se nediv, že na tebe štěká.“

„Snažil jsem se být galantní.“

„To tvé snažení jsem slyšel. Neboj, nebudeme tu dlouho. Carol chtěla vidět jen Alice. Možná to tak nevypadá, ale stýskalo se jí.“

„Ona ví, co to je?“

„Já to slyšela!!!“ zaječela někde z vrchu.

„Kde je?“ zašeptal jsem. Aro jen pokrčil rameny, že neví.

„Někde tu létá,“ odpověděl mi.

„To jsem taky slyšela!“

Aro na mě mrknul a já se dusil smíchy.

„Víš co, já jedu za Esmé a vy si tu udělejte pohodlí, jako doma. Zítra se za vámi stavím jen s Alice a o všem si promluvíme,“ řekl jsem a utekl jsem z domu dřív, než na mě Carol skočí.

Esmé seděla v křesle u krbu a četla. Vypadala klidně, to jsem nechápal. Před pár hodinami se snažila s Carol uspořádat wrestling a teď si čte Honzíkovu cestu? Není to náhodou pro děti? Nechápavě jsem zakroutil hlavou a došel k ní, abych ji políbil na uvítanou.

„Kocour v botách je lepší,“ prohodil jsem k ní pobaveně.

„O čem to mluvíš?“

„Čteš dětskou knížku, tak ti radím, že Kocour v botách je lepší,“ objasňoval jsem jí klidně. Podívala se na knihu a položila ji na stůl.

„Nečetla jsem, snažila jsem se být v klidu. Ale celou dobu, co jsem doma, jsem jak na trní.“ Nervózně si pohrávala s náramkem na ruce.

„Všechno je v pořádku. Nemáš se proč nervit. Carol opět vyletěla z kůže a domluvil jsem se s Arem, že za ním zítra s Alice zajedeme a promluvíme si. Nějak mi stále uchází jejich hlavní důvod pobytu u mě. Že by se Aro snažil zdrhnout, ale Carol je rychlejší než spermie vystřelená z praku, a proto se mu to nedaří?“

„To jsou mi nápady. Měl bys přestat, jinak se ti zavaří mozek,“ prohodila Esmé poněkud veselým tónem. Mile se na mě usmála a pohladila mě po tváři.

„Pár hodin bez tebe a málem jsem se zbláznil. Esmé, chyběla jsi mi. Jsi neuvěřitelná, dáváš mi tolik lásky a něhy, nezasloužím si tě.“

„To si povíme, až budeme spolu déle, než den. Ta zamilovanost tě přejde.“

„Nejsem puberťák.“ Nepatrně zvedla obočí a našpulila rty.

„Fajn, chovám se jak puberťák, ale jen v určitých věcech. Jsem na světě nějaký ten pátek a poznám lásku od pouhého pobláznění. A věř mi, ty jsi ta pravá. Měla jsi pravdu, když ses hádala s Carol. Jen doufám, že to cítíš podobně.“

„Carlisle, já... prožila jsem toho hodně. Můj manžel byl láskou mého života.“ Vstala a otočila se ke krbu. Nevěděl jsem, co dělat. Stál jsem nehybně u křesla a čekal. Do ticha, které narušovalo praskání dřeva, se ozval vzlyk. V mžiku jsem stál u ní. Donutil jsem ji podívat se na mě.

„Byl láskou mého života, přísahala jsem mu věčnou lásku, Carlisle. Ale nedokážu to dodržet.“ Vrhla se mi do náruče a rozvzlykala se naplno. Hladil jsem ji po zádech a snažil se ji uklidnit.

„Nemůžeš za to. Nikdo nemůže za určité věci. Co se má stát, tak se to stane a hotovo.“

„Miluji tě, ale bojím se, že tě taky ztratím.“

„Proč bys mě měla ztrácet? Já tu budu s tebou.“

„Nevíš toho hodně o mě a mé minulosti.“

„Možná by bylo na čase mi ji trochu nastínit, nemyslíš.“

„Dnes se nechci bavit o mém bývalém životě. Teď chci s tebou být tam nahoře a dělat, to co se nesmí dělat před desátou hodinou večerní v televizi.“

„Ty jedna potvůrko,“ zavrněl jsem jí do ucha.

„Ale náš rozhovor se jen odkládá, nikoliv ukončuje,“ upozornil jsem ji.

„Vím, vše ti řeknu, ale teď…“ nedořekla větu. Vzala mě za ruku a táhla mě nahoru po schodech. Už jsem za námi zavíral dveře ložnice, když se ozvala prudká rána. Někdo hlasitě prásknul dveřmi.

„Jsme domááá!!!“ zakřičela Alice.

S Esmé jsme se na sebe nešťastně podívali. Nic nebude, dokud neusnou. Slyšel jsem zvonivý smích Alice a Belly. Tak uděláme to, co jsme dělali předtím, než jsme se s Esmé dali dohromady. Sešli jsme dolů a hráli prší. Alice nehrála, nikdo by totiž nevyhrál.

Ráno jsem se vkradl do pokoje Belly. Vzal jsem kabelku Alice a vytáhl z ní všechny kreditní karty.

„Co to tu vyvádíš?“ zašeptala udiveně Esmé, když mě uviděla, jak jen v trenýrkách hrabu do kabelky.

„Alice potřebuje trošku času stráveného se svou druhou polovinou rodiny. Carol neodjede, dokud spolu nebudou, to jsem si jist. Proto jí kradu smysl bytí.“

„Kreditní karty? Ona je na nich závislá?“

„Ano, Esmé. Nedokáže se jich nabažit, je maniak. Tímto ji budu moci vydírat.“

„Proč vydírat, vždyť jdeš s ní, ne?“

„Ne a v tom je ta legrace. My dva pojedeme do nemocnice sv. Nicolase, včera jsem tam volal, mají pro nás práci. Alice bude společně s Bells u nás doma a budou zaměstnávat Carol a Ara. Co tomu říkáš?“

„Ty chceš mou dceru předhodit té tvojí ex-semetrice?“

„Pamatuješ, co dokážou naše roztomilé holčičky, když se naštvou?“ Měl jsem na mysli menší školní incident, který jsme žehlili plesem.

„Ano, pamatuji. Tvá bývalá žena se má na co těšit.“ Neunikl mi její škodolibý úsměv. Ta holka je prostě skvělá.

Alicina reakce nebyla zrovna slušná. Vztekala se, křičela a pištěla. Dokonce chtěla zavolat na sociálku, že prý ji týrám. To vše kvůli kreditkám. Nakonec se uklidnila a společně s Bells odjely do mého domu. My s Esmé jsme vyrazili do nemocnice.

Pohled Alice

Naposledy! Tohle je naposledy, co to dělám. Křičela jsem v duchu. Bože, proč mi to děláš?

„Aro, říkám ti naposled. Ty malé patří nahoru, ne dolů. Pak to není sněhulák, ale divný tvor ze seriálu Futurama.“ Naposled, opravdu naposled jsem se nechala ukecat svým otcem k tomuto činu. Já to ještě vychytala, ale co Bella? Je s mojí matkou a učí ji na Facebooku, to zas bude. Jestli si myslí, že si ji potom přidám do přátel, tak to ani omylem. Pěkně pomaže do ignoru. Mrkla jsem na Ara, ten si konečně uvědomil, že sněhulák vypadá, jak panáček od Michelinu a poskládal ho správně. Vrazila jsem mu do ruky mrkev, čučel na mě, jak na blázna.

„Na co to je? S tím se mám poškrábat na hlavě?“

„U vás ve Volteře svítí hodně sluníčko, že? Škvaří vám to mozky nebo co? Mrkev mu strčíš místo nosu, tys nikdy neviděl pohádky během Vánoc?“

„Nemám čas ztrácet čas,“ prohlásil a vrazil mrkev sněhulákovy přímo doprostřed obličeje. Zatleskala jsem mu a poplácala ho po zádech.

„Vidíš, můžeš se potom chlubit, jak ses naučil stavit sněhuláky.“

„Já se budu chlubit, že to umím, a pak to bude dělat každý, to ani omylem.“

„Když myslíš.“

„Vím!“ poklepal si na čelo a dál se věnoval kopě sněhu, kterou sem naházela máti. Aro říkal, že včera potřebovala vybít vztek, tak ohrnovala cestu před domem, šikovná, to se musí uznat.

Před večerem dorazili do domu táta s Esmé. Mě a Bells přivezli velkou porci číny. Aro se smutně podíval na tátu a řekl:

„A já nic? Mě jsi nic nepřivezl?“

„Od kdy jíš čínu?“ ptal se ho táta.

„A kdo chce čínu? Číňana si mi měl přivézt, ti mají hodně vitamínů,“ odpověděl mu Aro.

Ach jo, to já musím mít v rodině samé blázny.

Chtěla bych poprosit o komentáře. Nemám moc času a díky komentářům budu vědět, že máte o povídku zájem. Pokud bude dvacet komentářů, mé snažení se zvýší a budu díly přidávat častěji. To platí o všech mých povídkách. Děkuji předem.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 12. kapitola: