Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 22. kapitola

29.07.2011 (09:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3499×

Pohled Esmé

Vesele jsem si pobrukovala, když jsem mířila do koupelny, obléct se do práce. Která žena by si nepobrukovala po noci plné úžasného sexu s mužem, kterého miluje, tak která? Žádnou takovou neznám. Nalíčila jsem se, oblékla, učesala a další ty kraviny a sešla dolů do jídelny. Holky už snídaly, Jasper seděl od nich co nejdál a četl si knihu. Tohle všechno je nějak podezřelé. Alice se neculí jak pouťová prodavačka a Bells je tichá. Většinou moc nemluví i obvykle, ale teď je úplně tichá. Sedla jsem si mezi Alice a Jaspera, bylo tam volné místo. Před několika dny by tomu tak nebylo. Kdyby Al mohla, seděla by mu za krkem.

„Jaspere, nejel bys se mnou dnes do obchodu?“ zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a pousmál se.

„Myslel jsem, že nákupům tu vládce Alice.“

„Jo, pokud se jedná o oblečení, nákup jídla jí nepřijde zajímavý,“ odvětila jsem mu.

„Jasně, proč ne. Jedeš do práce?“

„Jo, proč se ptáš?“

„Mrkni ven.“

„Slunko, a co? Parkuji v podzemních garážích a vrátím se až večer, vyzvednu tě a můžeme vyrazit, dohodnuto?“

„Jo, tak tedy večer.“

„Už si připrav igelitky.“

Zvedla jsem se, holkám dala pusu na čelo, což se neobešlo bez reptání, a vyrazila jsem do práce. Carlisle už tam dvě hodinky straší.

Během cesty do nemocnice mě napadla jedna hloupost. Carlisleovi by neškodila menší dávka žárlivosti. Má mě jistou, ale měla bych mu připomenout, že dokáži být koketka. Mrkla jsem do zrcátka, upravila si vlasy a výtahem vyjela nahoru, přímo do patra chirurgie. Cítila jsem jeho neodolatelnou vůni. Ach! Jen jeho vůně mě nutí myslet na ty nejhříšnější myšlenky. Zatřepala jsem hlavou a soustředila se.

Vešla jsem do pokoje pro doktory, byl překvapivě sám. Žádná sestřička ani doktorka, která by se ho snažila klofnout. Možná je ten minulý incident, kdy jsem jedné z nich zlomila nos, všechny odradil. Jediná, kdo o té zlomenině v rodině ví, je Alice. Nikdo jiný, a tak to i zůstane.

„Čauky, doktůrku,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj,“ odvětil mi, ani se na mě nepodíval. To mě zarazilo, co se děje? Dříve by mě stáhl na sedačku a už by ze mě trhal oblečení!

„Zlato, je ti něco?“ strachovala jsem se.

„Ne, co by mělo být? Mám tu práci, Esmé.“ Ani očkem po mně nemrknul, stále hleděl do těch papírů. On si ze mě dělá srandu?! Stoupla jsem si před jeho stůl, naklonila jsem se mu přes rameno, kdyby kousek pootočil hlavou, viděl by mi i pupek.

„Co to máš za případ?“

„Ale, jedna komplikovaná operace, celkem náročná pro člověka, pro mě to bude brnkačka,“ odpověděl mi a stále čučel do těch papírů. Dost! Už jsem to nevydržela, kašlu na flirtování a odtažitost, je to přece můj sexy Carlisle! Vytrhla jsem mu složku z rukou a hodila ji na stůl. Konečně mi věnoval svůj pohled.

„Co jsem provedla?“ Ta otázka mi v hlavě strašila celých těch deset minut, co tu jsem. Vstal a pokrčil rameny.

„Nic jsi neprovedla, proč se ptáš?“

„Hele, normálně bych si myslela, že jsem přibrala, zestárla nebo něco takového, ale jsem upírka. Takže všechny tyto možnosti odpadávají, to už tě nepřitahuji?“ Sledovala jsem jeho oči. Šibalsky se v nich zablýsklo. Lehce mě odstrčil a šel ke dveřím, zamkl je a vrátil se ke mně. Prudce si mě k sobě přitáhl a lehce se otřel svými rty o ty mé.

„Esmé, Esmé, prdelko, ty mi nikdy nepřestaneš dělat těsno v kalhotách. Mohu snad i já tebe někdy poškádlit, ne? A teď si to pojď rozdat, celých těch deset minut jsem musel myslet na hladomor, abych se udržel na uzdě.“

(…)

Po perfektní směně v nemocnici jsem jela pro Jaspera. Čekal na mě v hale. Cestou do obchodního centra bylo v autě ticho. Já se věnovala řízení, on sledoval zapadající slunce. Vjela jsem do garáže obchodního centra a vypnula motor. Jasper vyšel z auta a já jej následovala. Nikdo tu nebyl, bylo zde hrobové ticho, mířil k výtahu. Zrychlila jsem tempo a využila situace. Čapla jsem ho za rameno a otočila ho k sobě čelem. Pak jsem ho chytla pod krkem a přirazila ke zdi.

„Která? Bella nebo Alice?“ zavrčela jsem. Mě neoblafnou. Ta tichá domácnost, co mi dnes ráno předvedli, byla až moc okatá. Vytřeštil oči.

„Nechápu, o čem mluvíš, Esmé,“ vykrucoval se.

„Chceš ze mě dělat mentálně zaostalou? Mluv! Nebo to řeknu Carlisleovi a uvidíš, co jsme zač!“

„Fajn, udělal jsem blbost. Byl jsem opilý, vy jste nebyli doma. Bells mi šla otevřít, dělal jsem si z ní legraci, nějak se to zvrtlo a líbali jsme se. Alice to všechno slyšela a od té doby se mnou nemluví, a Bells mě ignoruje, spokojená?“ Pustila jsem ho, dopadl na zem a upravil si košili.

„Ty jsi sáhnul na mou holčičku?“

„Omlouvám se. Kdybych nebyl opilý, určitě bych na to nešel tak zhurta.“

„Je mi jedno, zda budeš opilý, zfetovaný, nadopovaný prášky nebo budeš mít v sobě bombu helia. Na mé dcery nesáhneš, je ti to jasné?! Jsou pro tebe jen tvé spolubydlící. Pokud chceš patřit do naší rodiny, možná bys měl začít uvažovat o tom, že je budeš brát jako sestry!“

Zpříma se mi podíval do očí.

„Esmé, opravdu začínám uvažovat o tom, že to vzdám! Nebaví mě neustále poslouchat ty zákazy a příkazy. Připadám si jak prašivý pes! Ty ani netušíš, čím jsem si prošel! Jen mi prostě dej čas zvyknout si na to.“

„Na co?“

„Nikdy jsem se nesetkal s tak hodnými upíry, je to těžké strávit.“

„Drž se nás, neobtěžuj mé dcery a budeš mít dobrý život, teď pojď. Musíme koupit to jídlo.“

Pohled Carlislea

Hledání min mě přestalo bavit. Vypnul jsem notebook a vstal z křesla. Esmé je s Jasperem na nákupech. Co dělá Alice a Bella? Než jsem to stačil zjistit, vrazila do pracovny Alice.

„Tati, nešel bys na lov?“

„Ty máš žízeň?“

„Ne, začala lovecká sezóna a řekla jsem si, že by bylo fajn si jít zalovit. Samozřejmě, že mám žízeň.“

„Proč nejdeš s Bells?“

„Spí, bolela ji hlava, tak si šla lehnout. Jdeš teda na ten lov?“

Došel jsem k ní a silně ji objal.

„Tati, dusím se. Co to zas do tebe vjelo?“

„Vzpomínky,“ vydechl jsem.

„Jaké?“

„Byly doby, kdy jsem ti dal lahvičku krve a krmil tě, byla jsi tak prťavá a roztomilá. Nechceš si to zopakovat?“ vyhrkl jsem nadšeně a pustil ji.

„Ty mě chceš krmit v mém věku?“

„No co? Jsi stále má dcera.“

„Raději bych si odchytla dikobraza a vysála ho do poslední kapičky, než se nechat krmit kojeneckou láhví od svého otce!“ zaječela.

„Dobrá, uklidni se. Nemůžu za to, že jsem si vzpomněl na to, jak roztomilá jsi byla. Nebo jednou, to ti bylo pár měsíců, ale vypadala jsi na dva roky. Seděl jsem v pracovně a řešil jeden případ, přicupitala jsi ke mně s nočníkem v ruce. Položila sis ho vedle mé židle a položila jsi do něj kabel, bobky, jak by řekla Esmé. Bylo to tak rozkošné, chtěla jsi, abych byl u všeho, i u kakání,“ rozplýval jsem se.

„Můžeš mi říct, co je rozkošného na hovnech?“

„Jednou za dva nebo tři tisíce let se budeš chtít vdát a mít děti a učinit ze mě dědečka. Pak to pochopíš. Teď pojď na ten lov.“

Po ulovení jelenů a pár srnek jsme se pomalu vraceli domů. Al se ke mně přitočila a zatarasila mi cestu.

„Tati, jaké to bylo, když jsem se narodila a máma se změnila? Ublížila ti hodně?“

Její otázky mě zarazily, proč se na to ptá? Vzal jsem ji kolem ramen a dal se do pohybu.

„Víš, musíš vědět, že jsem tvou mámu miloval, ale po přeměně na upíra se změnila. Byla, no, spíš je, děsná. Nevím, jestli to bylo tím upírstvím, ale nedokázala být tou ženou, kterou jsem miloval a ani jí být nechtěla. Nejdřív opustila mě, pak tebe. Zlomila mi tím srdce, a to, že opustila i tebe, mě rozzuřilo. Nenáviděl jsem ji hodně dlouhou dobu. Pak se po boku Ara krapet uklidnila, ale jen trošku. Ale přece jen za jedno jsem jí vděčný a za další věc ji miluji.“

„Proboha, za co jsi jí vděčný a miluješ ji?“ vyhrkla ze sebe zděšeně. Lehce jsem se pousmál.

„Vděčný jsem jí za to, že mi dala kopačky. Protože kdyby to neudělala, nepoznal bych pravou lásku, neměl bych Esmé. Je to nepopsatelný pocit, uvědomit si, že jsi našla svou polovičku, tu pravou, která ví, co jsi, ví, jak myslíš, zná každou tvou slabost i přednost, a přesto tě miluje. Jednou to poznáš taky. A proč tvou mámu miluji? No, je to jiný druh lásky, než si myslíš. Kdyby nebylo tvé mámy, neměl bych tebe. Za to ji miluji, dala mi dceru. A ty jsi perfektní, lepší dceru bych si nepřál a nechtěl. Pro mě jsi můj malý, dokonalý andílek, kterého miluji, nezapomínej na to, srdíčko.“ Zastavil jsem se, políbil ji na čelo a silně objal.

„Děkuji, tati. Ani nevíš, jak moc jsem to potřebovala slyšet.“

Holky, doufám, že se dílek líbil. Další díl bude z pohledu Jazze a Carlislea. Menší vyvolávání duchů a jeho následky. Čím dřív tu bude deset komentářů, tím dřív bude 23. kapitola. Díky!

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmé! Where are you? - 22. kapitola: