Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmé! Where are you? - 23. kapitola

03.08.2011 (14:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3491×

Pohled Jaspera

Po tom menším incidentu s Esmé se vše uklidnilo. Carlisle byl příliš slepý na to, aby mu to došlo. Nebo možná to bylo tím, že Alice, Bella a Esmé se chovaly jako předtím. Měsíc po měsíci se střídal a já dál setrvával v této rodině. Dieta mi začínala svým způsobem chutnat. S radostí jsem lovil vše, co zahrnoval Carlisleův jídelníček. Vraždící pohledy, které po mně potom házel, stály za to. Nákupy jídla s Esmé se staly rutinou, za to mi zas Carlisle děkoval. Zbytek rodiny děkoval zas mu za to, že chodí s Al na nákupy hadrů. Jde vidět, že jeho otcovská láska nezná meze.

Zastavil jsem sprchu a vylezl ven, obmotal jsem si ručník kolem pasu a vešel do svého pokoje. Ležela tam hromádka oblečení a boty. Jo, Alice se mnou už delší dobu baví a strojí mě ke svému obrazu, jako zbytek rodiny.

„Dík,“ houkl jsem, slyší mě, není hluchá a ani člověk.

„Je za co!“ křikl někde v domě Carlisle. Představa, že mi vybírá oblečení taťulda, mě rozesmála.

Oblékl jsem se a šel se projet na motorce. Miluji rychlost, adrenalin, vítr, který mě při tak vysoké rychlosti bije do hrudi.

Zastavil jsem na neznámém místě. Bylo tu ticho, mrtvo, naprosto vyhovující plácek k přemýšlení. Sedl jsem si na placatý kámen a pozoroval Beringovo moře, házel jsem kamínky do jeho náruče a uvažoval nad tím, co mě delší dobou trápí. Dokázal jsem číst emoce všech kolem sebe. Ve svých se nevyznám, jsem zmatený, nedokáži si v tom udělat pořádek! Mrštil jsem obrovským šutrem do moře. Byl jsem vzteklý, ano, tuto emoci znám velice dobře! Prudce jsem si stoupl a vzal ten placatý balvan a hodil ho taky do vody. Ještěže tu nejsou lidé, ale co mi do nich je? Seru na ně! Proč mi to udělala? Proč jsem se změnil? Vyhovovalo mi to, byl jsem šťastný! Teď musím myslet jen na ni. Její krásné vlasy, oči tajuplné a veselé zároveň. Rty, bože, ty její rty! Kdybych byl holka, spadnu na zem a buším pěstmi do písku a ječím: „Proooč!“ Ale já holka nejsem. Jsem muž a jako muž se taky zachovám. Ona si nezaslouží, pancharta jako jsem já. Je moc hodná a čistá pro zvíře mého druhu. Dříve by pro mě byla snadnou obětí. Ale změnila se a já se změnil taky. Oba jsme prošli změnou. Nesmím dovolit, aby mi city, které k ní chovám, ovládly tělo a mysl. Musím popřít vše, zapudit to! Ano, je to tak správné, já musím pykat, ona bude ochráněna. Půjdu, odejdu pryč. Cullenovi mě naučili vše, co jsem potřeboval. Víc nepotřebuji k přežití, jejich dieta mi pomohla, jejich láska mi vrátila lidskost, její láska mi vrátila chuť žít. Ale nemohu být s ní, nesmím, není to správné. Zaslouží si lepšího.

Pohled Carlislea

Hošík se vypařil jak Alice, když jsou výprodeje u Gucciho, a já osaměl se zbytkem děcek doma. Esmé je v práci, hraje si s miminky. Koupil bych jí panenky Shooshoo, ale ona ne, musí je mít živé. Otráveně jsem se odebral z ložnice, která zeje prázdnotou, do pokoje Alice. Jsem holt zvědavý taťka a je nějak podezřelé ticho.

Na zemi v jejím pokoji seděla ona s Bells, uprostřed spiritistická tabulka a svíčky. Obě na mě pohlédly, já se sesunul na zem a smál se jak pominutý.

„Fakt vtipný, otče!“ štěkla Al. Plazil jsem se po zemi až k tabulce. „Já myslel, že už jsi ten kus dřeva vyhodila.“ Dusil jsem se smíchy.

„Ne, nevyhodila, chci to opět zkusit,“ osvětlila mi svůj brilantní plán má dcera.

„Tisíc a jedna noc už je u konce?“ ptal jsem se.

„Proč?“

„Protože místo sledování té pitomosti děláte jinou blbost.“

„Haha, vtipný, tatínku, přidáš se?“ navrhla mi Al.

„Ne, dík. Už jsem pár duchů viděl. Trvalo mi století přesvědčit Bílou paní, že opravdu nejsem její typ. Holky, ani se nedokážete představit, co dělala ženám, které po mně jely. Jooo, tehdy byla sranda.“ Povzdechl jsem si zasněně. „Nebo!“ vykřikl jsem vzápětí. „Jednou jsme se Arem ožrali jak ty hovada, ukradli jsme Marcusovi a Caiovi prostěradla. Udělali jsme si tam dírky na oči a šli strašit na náměstí, před hradem. Ach, to mi tolik chybí. Všechna ta sranda svobodných mužů.“ Zasnil jsem se, občas mi to vážné schází.

„Kdy to bylo? Nepamatuji si to,“ řekla Alice.

„Na začátku devatenáctého století, to jsi čekala ve frontě na to stát se mnou dcerou, dítě rozmazlené,“ odvětil jsem jí. Zašklebila se a sfoukla svíčky. Uslyšel jsem dveře. Zvedl jsem se a rozběhl se. Myslel jsem, že je to Esmé, byl to hošík. Skočil jsem mu do náruče a zaječel: „Ony vyvolávají duchy, bojím, bojím. Jazzíčku, zachraň mě!“

„Co?“ ptal se zděšeně.

„To byla sranda,“ vysvětloval jsem a přitom slezl z jeho rukou. „Vy mladí nemáte vůbec, ale vůbec smysl pro humor.“ Upravil jsem si triko s Michaelem Jacksonem, které mám na sobě a otočil se ke schodům.

„Carlisle, počkej, chtěla bych s tebou mluvit.“

Pohlédl jsem na Bells.

„Holka, mě nepřesvědčíš, ani ty nemáš smysl pro humor.“

„O tom mluvit nechci.“

„Aha, tak o čem?“

„Je to důležité, chci ti to říct, jen mezi čtyřma očima.“

Vzal jsem ji kolem ramen a namířil k pracovně. Zavřel jsem za námi dveře a pokynul jí, ať se usadí.

„Co to bude, prcku?“ snažil jsem se odlehčit situaci.

„No víš, přemýšlela jsem. Často nad tím poslední dobou uvažuji,“ mluvila a já si v duchu vybavoval všechny možné věci, které tu její hlavinku mohly napadat. Nic roztomilého a sladkého to nebylo.

„Ano?“ snažil jsem se být diplomatický.

„Nejprve bych ti chtěla poděkovat.“ Nervózně se ošila v křesle a pokračovala. „Máma nebylo hodně dlouho tak šťastná, jako je teď s tebou. Za to, že miluješ mámu, dáváš jí lásku, kterou si zaslouží a děláš ji šťastnou, ti děkuji. Za druhé bych ti chtěla navrhnout, zda bych tě mohla oslovovat tati, svého otce si pamatuji a nezapomenu na něj, ale ty jsi svým způsobem taky můj táta. Mám tě moc ráda, Carlisle,“ dořekla a podívala se mi přímo do očí. Oči mě pálily od radosti. Tohle jsem opravdu nečekal, ne potom, co jsem se přiznal k alkoholismu a magorství.

„Páni, Bells, už to nehul!“ zasmál jsem se a vzal ji kolem ramen. „Děkuji, holčičko, bude mi ctí, když mě tak budeš oslovovat a taky tě mám rád, miluji tě, jako svou vlastní.“ Přimáčkl jsem si ji k sobě a ona těžce lapala po dechu.

„Rodinná idylka, jak roztomilé!“ zvolala ve dveřích pracovny Esmé a zasmála se.

Pohled Jaspera

Učinil jsem rozhodnutí. Buď už ho uviděla, nebo teprve uvidí. Jedno je jisté, znovu jí zlomím srdce, ale musí to být. Rozhodl jsem se, nemiluji ji. Nechci ji. Nasedl jsem na motorku a vrátil se do domu. Carlisle dělal ty své opičky, trochu mě to uvolnilo, ale ne na dlouho. Šel jsem za ní do jejího pokoje.

„Al,“ oslovil jsem ji.

„Jdeme ven?“ navrhla, ani se na mě nepodívala. Bože, dnes vypadala nádherně, nacvičovaly společně s Bells nějakou hru ve škole. Měla na sobě šaty jako pro princeznu, zřejmě si je zkoušela. Ona totiž všechno oblečení pro hru navrhuje a šije. Je prostě dokonalá.

„Jasně,“ odvětil jsem.

„Rozepni mi vzadu ty šaty, Bells je s tátou, mají vážný rozhovor. Bells chce tátovi nabídnout, že mu bude říkat táto. Já to samé řeknu dnes Esmé,“ mluvila, když jsem se opatrně snažil knoflíček po knoflíčku rozepnout šaty. Okamžiky, kdy jsem se lehce otíral o její pokožku, jsem miloval.

„Hotovo,“ pronesl jsem s hranou radostí.

„Jen se převleču a můžeme vyrazit,“ řekla a zmizela ve svém obrovském šatníku. Během chvilky byla u mě, byla celá v černém.

„Naznačuješ mi tou černou něco?“ ptal jsem se a v duchu se modlil, aby to bylo jen tak.

„Myslím, že je to vhodná barva, pojď, zmizíme, nechci, aby nás otec slyšel.“ Vzala mě za ruku a vyskočili jsme z okna. Běžela, pořád běžela. Přemáhal jsem, abych svůj názor, své rozhodnutí nepřehodnotil, ale nesmím, nesmím, kvůli ní nesmím!

Prudce se zastavila. Oči měla plné slz. Sakra, sakra, sakra!

„Alice …“

„Ne, budu mluvit, první. Dovol mi to.“

Kývnul jsem na souhlas.

„Ty víš, že jsem tě chtěla přestat milovat. Moc dobře to víš, snažila jsem se, ale nejde to! Nejde…“ zašeptala sotva slyšitelně. Klesla na kolena a já věděl, že kdybych se přiznal, naše budoucnost by byla plná bolesti. Nedokázal bych ji učinit šťastnou, ne s démony v mé duši. Klesl jsem na kolena vedle ní a položil dlaně na její drobná ramena.

„Alice, já to vím. Cítím to a taky ti musím něco říct. Mám tě rád, moc rád, ale nemiluji tě, láska to není. Nechci ti dál svou přítomností ubližovat, proto si dnes promluvím s Esmé a Carlislem a odejdu.“ Pohlédla na mě, uhnul jsem pohledem.

„Podívej se na mě,“ přikázala mi. Sledoval jsem zem, vybavoval jsem si hrůzy mého života, pak jsem se podíval na její tvář, do jejích očí. Zarazila se, v odrazu jsem viděl svůj pohled. Byl tvrdý, nepřístupný. Vstal jsem a ona taky. Chtěl jsem jí utřít slzy z obličeje, ale nenechala mě.

„Mohl bys odejít? Chci jít na lov a trochu se uklidnit. Nechci zbytku rodiny působit trápení,“ vysvětlila mi. Kývl jsem na znamení souhlasu. „Ať se ti daří, doufám, že vydržíš na našem způsobu stravy. Promiň, ale zítra se s tebou nepůjdu rozloučit, snad to chápeš.“

„Ano, chápu to.“

„Sbohem, Jaspere Whitlocku,“ zašeptala a zmizela.

„Sbohem, Alice!“ křikl jsem. „Sbohem, mé srdce,“ hlesl jsem zlomeně.

Rozběhl jsem se k domu, zamířil jsem rovnou za Carlislem. Byl v pracovně, Esmé zrovna přijela a dělala mu tam přítomnost. Výjimečně se po sobě neplazili, ale mluvili spolu. Upravil jsem si oblečení, které se rychlostí mého běhu trochu pootočilo. Rozcuchané vlasy jsem stáhl do culíku a zaklepal na dveře pracovny.

„Vstup povolen, hošíku,“ vyzval mě Carlisle. Holt něco se v tomto domě nikdy nezmění. Carlisle je názorný příklad.

„Dobrý večer, Esmé, CC,“ pozdravil jsem. Tuhle přezdívku mi poradila Esmé. Carlisle hodil ksicht tak kyselý, že stačilo, aby se oblékl do žluté, postavil se pod strom a vedle něj by byla cedule s nápisem: „Největší citron světa!“ Lidé by to sežrali a upíři taky.

„Chtěl bych si s vámi promluvit o důležité věci.“

„A je to tady! Já tušil, že to přijde! Esmé!“ zavolal velitelsky.

„Promiň, zlato, ale popeláři odváželi plasty. Jupík šel s nimi pápá,“ oznamovala mu Esmé smutným hlasem.

„Co?“ vyjekl a vykulil oči. „Nemáš mě ráda, raději máš Zemi, pche! Odjedu do Volterry, tam se ekologií nezabývají. Moment, proč jsem se nasral? Cos chtěl? Jo, ty jsi mi přišel říct, že jsi mi zbouchl jednu z mých dcer, že je to tak!“ Vystřelil z chodby. Já s Esmé jsme ho, oba zmateni na nejvyšší stupeň, následovali. Zastavil se u sbírky samurajských nožů a jeden si vzal, druhý mi hodil.

„Chraň svou čest, zmrde!“ křikl a zaútočil. Jeho útok jsem odmrštil a schoval se za gauč.

„Carlisle, přestaň! Holky jsou neposkvrněné, ani jsem se jich nedotkl!“ křičel jsem. Esmé si stoupla přede mě. Carlisle to neodhadl a setnul jí ramínko na šatech.

„Carlisle,“ zavrčela.

„Promiň, lásko, miluji tě.“ Dal jí rychle pusu a otočil se na mě.

„Opravdu?!“ Namířil mi na krk meč.

„Přísahám. Přišel jsem za vámi, abych vám oznámil, že ráno odcházím. Je čas jít dál. Vaši rodinu mám rád, ale necítím se tu, není to pro mě. Nedokáži se adaptovat.“ Pustil jsem svůj meč na zem a postavil se. Carlisle podal svůj meč Esmé, ta ho jílcem meče pleskla po zadku a vrátila je oba na původní místo. Vrátila se k nám a usmála se na mě, Carlisle ji objal, neuniklo mi, že ji štípl do zadku.

„Opravdu tu s námi nezůstaneš?“ přemlouvala mě Esmé.

„Ne, jsem rozhodnutý. Navíc bych rád navštívil své starého přítele, kterého jsem dlouho neviděl.“

„Dobrá, ale budeš nám chybět, že, Carlisle?“ Pohlédla na něj.

„Jistě, jistě, mocinky nám budeš chybět, hošíku, budu za tebe držet minutu celibátu.“

„Děkuji, vím, jaká to je pro tebe oběť. Pokud dovolíte, půjdu si nahoru sbalit.“

„Ale jistě, jdi.“