Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esmeiny slzy - 4. kapitola

07.04.2012 (09:15) • BlackUnicorn • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1078×

(pohled Caseyho)

Nyní stačí počkat tři dny. Tři dny a budu moct začít přesvědčovat a vychovávat novorozeného, se kterým se vydám do Volterry - Esme.

4. kapitola

Esmein sen pomalu končil. Rozplýval se a nakonec z něj nezbylo nic. Jen vzpomínka. Vzpomínka na něco děsivého - na minulost. Probrala se a ocitla zase v jeskyni.

Ležela na posteli a její bílé, mramorové čelo bylo oroseno potem. Těžce oddychovala a snažila se probrat ze strnulosti, která ji náhle přepadla. Bylo to, jako by vše prožila znovu. Ať dělala, co chtěla, věděla, že tuto vzpomínku již nevymaže z paměti, která - díky upířím instinktům - byla mnohem odolnější než ta lidská.

Roztřeseně si sedla a prsty zaťala tak pevně do rámu postele, že se kov začal ohýbat a rozpadat. Bylo to tak, jak to viděla. I když se Casey zdál být jakkoli skvělý, bylo by mnohem lepší, kdyby se ten den neobjevil. Zemřela by pod zuby Felixe a tohle by se nestalo. Nic z toho by se nestalo... Jenže on přišel a ona potom musela prožít mnohem větší utrpení...

„Tak dost!" napomenula se nahlas, „nejsi přeci tak slabá! Proč dopouštíš, aby se tohle stalo?" Mluvila čím dál tím víc hlasitěji a zarazila se, až když jí došlo, že křičí sama na sebe a bez důvodu. S povzdechem se postavila a přešla po místnosti. Nohy se jí ještě třásly, proto se posadila ke stolu a zrakem po něm přejela... Jen tužka a štos papírů... Takové malé věci a co se s nimi dá vykouzlit. Co jí vždy pomáhalo? Na prvním místě běh, ale co na druhém? Chvíli přemýšlela a poté jí - s rozzářenýma očima - napadla jediná věc, která šla ideálně použít v tomto případě. Vypíše se.

Vše, co prožila při a po proměně, svěří jedinému společníkovi, který s ní sdílí tento skrovný pokoj - papíru. Papír jí svým způsobem rozumí a soucítí s ní. Vzala proto do ruky pero a stále se třesoucí rukou napsala:

(pohled papíru:))

Moje temná minulost...

Má proměna byla děsivá. Nikdy již nepůjde popsat, jaké to je, nebo bylo. Něco, jako kdyby mě spalovalo tisíce ledových ohníčků, které se pomalu mění v jeden obrovský požár, který nelze uhasit. Chtěla jsem ječet, plakat a hlavně zemřít. Byla jsem v podivném bezvědomí, protože jsem slyšela, jak naříkám a křičím, ale nic jiného jsem nevnímala. Cítila jsem, jak se svíjím, ale nijak to nepomáhalo, bolest byla stále větší a větší. Dočista mě spalovala a já si stále myslela, že už jen minuta a bude ze mě prach. Ohýnky začaly nejdřív na kůži, poté prostoupily do svalů, kostí, plic, a pomalu směřovaly k jedinému bodu - k srdci. Srdce, jakožto poslední přeměněný orgán, bylo nejbolestivější. I když ohýnek nevynechal jediné místečko na mém těle, bylo srdce něco úplně jiného. Když konečně lehl popelem poslední lidský orgán, začala bolest ustupovat a stahovat se pryč.

Nejdřív jsem byla vyděšená, protože mi stále bijící srdce náhle utichlo, ale když smrt stále nepřicházela, byla jsem jen zmatená. Bolest utichla, mé tělo sebou přestalo škubat a ústa přestala křičet. Bolest polevila, ale já jsem se stále nehýbala. Nevím už proč, možná proto, že jsem byla zkamenělá strachem, nebo jestli kvůli tomu, že jsem konečně mohla vnímat svou pokožku, která byla náhle mrazivě studená. Potom, v tom božském klidu, se mnou najednou někdo začal třást a já jsem až podivuhodně rychle otevřela oči.

Nade mnou stála jasná tvář muže. Problém byl v té jasnosti. Byla prostě až moc jasná. Ještě jsem párkrát bleskově zamrkala, abych si jasnost obličeje ověřila. Měla jsem přímo ostříží (dnes už bych řekla upíří) zrak a ohromně rychlá oční víčka. Dobře, co bude dál?

„Ahoj, já jsem Casey," představil se  neznámý, „a tohle," ukázal na muže opodál, „to je Felix." Oba byli podivní. Tak jako podoba úplně odlišných lidí. Oba měli rudé oči, což mě velice vyděsilo, a bledou pokožku.

Felix byl obrovský a shlížel na mě s nepřátelsky přivřenýma očima, zatímco Casey byl štíhlý, mrštný a usmíval se na mě. V jeho očích bylo něco, co nešlo popsat. Jakási naděje, která ve mně budila něžnost a potřebu udělat pro něj cokoliv. Posadila jsem se, znovu bleskovou rychlostí, a upřela jsem nechápavý zrak na Caseyho. Ten se ale choval, jako by to bylo naprosto normální.

„My jsme se už představili, teď je řada na tobě," pokračoval a ukázal na mě bledou dlaní. Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych mu neměla zalhat, ale nakonec jsem se vzpřímila.

„Jmenuji se Esme," promluvila jsem vyrovnaně hlasem, který byl zvonivý a melodický.

Vyděšeně jsem se dotkla krku a znovu se podívala na Caseyho, který začal konečně vysvětlovat příčinu mé náhlé změny. Pověděl mi vše o upírech, o tom, jak se živí, a jak dokáží svou oběť usmrtit. Byla jsem z toho vystrašená a koukala na něj s odporem, ale také jsem cítila ten oheň, jež mi spaloval hrdlo. Musela jsem pít a tušila jsem, že voda by žár neuhasila.

Po prvním lovu jsem se cítila lépe, chápala jsem, že je způsob této obživy nutný a přijala jsem ji. Casey mě přesvědčil - nebo mi spíše vnutil skutečnost - že musíme jít spolu k Volturiovým, královské rodině upírů, abych se mohla ohlásit jako nový upír. Ani koutkem mysli mě nenapadlo, že by to mohla být lež. Přišlo mi to prostě normální. Po dvou hodinách cesty upířím během jsme dorazili do Volterry.

Při pohledu na obrovské, nelítostné hradby se mě zmocnil tíživý pocit. Volturiovi musí mít ohromnou moc, proběhlo mi hlavou. Měla jsem pravdu, byla to opravdu obrovská a mocná rodina, která si rozhodně nenechala poroučet. Ara, který nám po vstupu do kamenné místnosti vyšel vstříc, jsem se zpočátku lekla. Když mi ale Casey naznačil, abych se chovala slušně a poklonila se, udělala jsem tak a přicházející postavu pozorovala se smíšenými pocity, ve kterých stejně víceméně převládal strach a úlek.

Aro ke mně natáhl ruku, a i když mi to přišlo podivné, v mezích slušnosti jsem mu ji podala také a poté sledovala jeho nepřítomný výraz. Vůbec jsem netušila, co se tady odehrává, ale Casey byl klidný, a tak jsem se snažila být jako on. Aro se usmál a jeho hluboký, sametový hlas se rozléhal po místnosti.

„Výtečně, Casey. Dobrá práce!" Poté ještě dodal, směrem za sebe, ke dvěma mužům, kteří vypadali velice znuděně.

„Ujměte se té dívky a připravte jí pokoj!" Ze stínu vystoupilo mnoho dalších upírů, očividně služebných, kteří odešli za mě.

Dvě další upírky se jaly přímo mé maličkosti a zavedly mě do velkého pokoje s těžkými, červenými záclonami. Sluhové a služky mezitím nanosili do pokoje čisté, honosné, rudé šaty a podnos s číší krve. Sympatické průvodkyně se se mnou musely rozloučit, protože odjížděly na několik týdnů pryč. Objaly jsme se a já jsem si po jejich odchodu prohlížela vybavení pokoje.

Stěny byly kamenné, stejně jako většina nábytku, a to vše působilo velice ponuře. Oblékla jsem se a vypila krev, která mi alespoň na chvíli snížila žár v krku. Potom za mnou přišel Casey a společně jsme se vydali do jakési společenské místnosti, kde byla zřejmě nějaká oslava. Připojili jsme se tedy k oslavování a já se zapojila do hovorů s upíry.

I Aro se dal snést, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych se neocitla v blízkosti oněch znuděných upírů - Caia a Marcuse, kteří působili na mé smysly negativně. Oslavy postupně končily a upíři se vydali zpět do svých obydlí.

Udělala jsem tak také a ve svém pokoji si sedla a četla si staré spisy. Byla jsem opravdu silně začtená do "Pravěkých legend", proto jsem nejdřív přeslechla lehké ťukání na tlusté sklo okna. Teprve podruhé jsem se trhnutím narovnala a zaostřila na okno. Přešla jsem po staré, kupodivu dřevěné podlaze a otevřela okno. Studený vzduch zavanul do místnosti a já jsem se marně snažila proniknout zrakem tmu. Nic. Odešla jsem zklamaně od okna a uslyšela dva lehké dopady.

Po mém otočení jsem překvapeně hleděla na dvě upírky, mé průvodkyně.

„Buď potichu a pojď. Ale rychle!" zašeptala ta menší, se zlatavými vlasy.

„Co? Ale... Proč? Co se děje? Vy jste přece odjely pryč!" Byla jsem dokonale zmatená, ale ze strachu před neznámem jsem šeptala také.

„Teď není čas na vysvětlování, prostě musíš jít s námi," odpověděla druhá upírka s kaštanovými vlasy, které zdobily blonďaté melíry. Byla o trochu větší než první upírka, ale stejně příjemná. Nechápavě jsem na ně civěla a rozhodovala se, jestli jim mám věřit. Měla jsem hlavu plnou otázek a usoudila jsem, že mi nezbývá nic jiného, než s nimi jít. Pouze ony mi dokáží pravdivě odpovědět.

„Tak dobře, jdu...," špitla jsem a vydala se na okenní parapet, ze kterého již obě skákaly dolů. Ještě jsem přejela pohledem svůj pokoj a pak s povzdechem vyskočila do neznáma.

Padaly jsme dál a dál a já jsem pomalu začala věřit, že tento let nikdy neskončí. Najednou jsem ale svým upířím zrakem spatřila kamennou zem asi tři metry pode mnou. Byla jsem v šoku a okamžitě začala panikařit. Zavřela jsem oči a očekávala tvrdý náraz. Nic, ani jedno z toho se nestalo. Nakonec jsem to přece jen nevydržela, otevřela oči a s obrovským překvapením shledala skutečnost, že jsem na zemi, celá, a úplně v pořádku.

Vedle mě stály, s potutelnými úsměvy, ony záhadné upírky. Alespoň, že neutekly, pomyslela jsem si a poté se upíří rychlostí vydala za nimi. Vedly mě až do hlubokého lesa, kde měly vybudované provizorní útočiště. Posadily jsme se na strom ležící na zemi a já jsem na ně okamžitě vychrlila veškeré otázky, které mě jen napadly. Chvíli se na mě vyděšeně dívaly, ale poté se slova ujala menší zlatovláska.

„Dobře, Esme, chápu, že potřebuješ vše vysvětlit... Jmenuji se Janett, a tohle," ukázala na zamlklou upírku vedle sebe, která očividně nevnímala svět kolem, „to je Natali. Obě jsme členy gardy Volturiových a měly jsme odjet daleko do hor." Na chvíli se odmlčela, aby si vše srovnala v hlavě.

„Jak ale vidíš, byla to lež. Vymyslely jsme si to, abychom tě ochránily. Já vím, myslela sis, že je v pořádku, když jsi byla ubytována u Volturiových. Ale to není! Nevím sice, co ti Casey řekl, nebo proč jsi mu věřila, ale lhal ti. Jeho posláním je přivést do Volterry oběť pro vlkodlaky. To ty jsi ta oběť! Vlastně jsi byla. Až doteď. Unesly jsme tě, a tak se vystavily do obrovského nebezpečí, že nás odhalí, ale kvůli tobě jsme to podstoupily. Přijdeš nám přátelská a byla by tě věčná škoda. Věř, že je to tak. A navíc... Víš, obě jsme, a to právem, naštvané na Caseyho, řekněme kvůli nádherné šanci, o kterou nás připravil. Když tam zítra nebudeš, dají vlkodlakům toho zrádce, kterého z celého srdce, i když je kamenné, nenávidím a ty bys měla také..." Potom odešla pryč a nechala mě samotnou s mými myšlenkami. Casey mě zradil? Ale proč? Myslela jsem, že je to ten nejlepší kluk na světě! Ten nejlepší, nejhezčí a nejbáječnější upír... A najednou... Najednou se všechny jeho kladné vlastnosti vypařily a zůstaly jen ty záporné, které mě bodaly do zraněného srdce.

Proklínala jsem sama sebe, jak jsem mu naletěla, a za chvíli si musela přiznat, že obdiv přerostl v nepřátelství, nenávist a hořký vztek. Celou dobu jsem se cítila divně. Teprve po chvilce mi došlo, že vůbec nedýchám.

„Upíři sice nepotřebují kyslík, ale je zcela přirozené dýchat," poučoval mě Casey. Proč musel být takový? To mu celou dobu šlo jen o to, mě dostat do Volterry? Netušila jsem proč, ale najednou jsem se zvedla, zamumlala něco o tom, že chci být sama, a vyběhla pryč. Běh mi vždy pomáhal. I jako smrtelník jsem vždy řešila problémy, které mě zaslepovaly, během. Rychlost, to byla jediná vlastnost upírů, kterou jsem neodsuzovala.

Pročistila jsem si hlavu a k Natali a Janett se vrátila až pozdě ráno. Obě mě s úsměvem vyhlížely a když jsem se ukázala, pozdravily a pobídly mě, abych se posadila. Ráda jsem tak udělala a začala si s nimi povídat. Během hovoru jsem zjistila, že mají obě báječný smysl pro humor a stále se usmívají.

„Esme, mohla bys mi něco ohodnotit?" vyhrkla náhle Natali a po mém nejistém souhlasu vyňala z kožených desek rám s plátnem a otočila ho mým směrem. Byl to mistrovský obraz. Vzala jsem ho opatrně do rukou a konečky prstů přejížděla po jemných linkách. Byla tam vyobrazena krajina a v ní tři bytosti - já, Natali a Janett. Obraz byl neuvěřitelně přesný, veškeré čárečky, ač miniaturní, byly kresleny s rozmyslem a krásou. Bylo to nejkrásnější dílo, které jsem kdy viděla.

„To... to jsi dělala ty, Natali?" Z mého hlasu bylo jasně slyšet překvapení. Otázka, která vyšla z mých úst, byla položena jen ze slušnosti, protože mi selský rozum napovídal, že toto dílo mohl vytvořit jen opravdový umělec.

Odpověď mi ale vyrazila dech a od této chvíle jsem přestala selský rozum poslouchat. „Ano, dělala... Ale... Nevím, moc se mi to nelíbí, myslím, že by to chtělo namalovat lépe... Co myslíš ty?" odpověděla Natali s lehkým úsměvem.

„Cože?" Byla jsem naprosto vyvedená z míry.

„Tohle je ten nejhezčí obraz, který jsem kdy viděla! Je to tak... Tak přesné, ladné... Jako by to nemalovala lidská bytost..." Zajímavé. Bytosti pekel, které potřebují k životu krev nevinných, a dokáží namalovat něco s přímo andělskou krásou. Natali je vážně upírkou, nad kterou by si da Vinci nebo Picasso připadali pohoršeně. Vlastně... Myslím, že i oni museli být upíry... To vše mi proběhlo hlavou za pouhou sekundu. Poté jsme pokračovaly v hovoru a nechaly Natalin obraz stranou.

Mluvily jsme a mluvily, nekoukajíc na čas, který se stejně nedal využít jinak. Najednou ale Janett ukončila hovor jednoduchou větou, která pro mě byla týdenním zmatkem.

„Omluvte mě, ale jsem unavena. Půjdu se prospat." S úsměvem se začala zvedat, ale moje slova ji ještě na chvíli udržela na místě.

„Co? Ty jdeš spát? Ale... Přece... Upíři nespí!" Byla jsem dokonale zmatená a celý můj život se začal hroutit. To si ze mě chtějí dělat srandu? Nebo všechno, co mě Casey naučil, bylo pouhou lží? Seděla jsem se zoufalým pohledem na lavičce a čekala na odpověď, která se záhy dostavila. Té noci začala moje nová výuka.

Učila jsem se spánku a věcem, o kterých jsem neměla ani tušení. Můj "výcvik" skončil v den, kdy jsme se rozloučily. Janett a Natali se musely vrátit do Volterry a já jsem s nimi nemohla. Najednou jsem byla odkázána sama na sebe. Nebyl už nikdo, kdo by mě utěšil nebo podržel. Možná už ty dvě záhadné upírky, jež mi zachránily život, nikdy neuvidím...

Natali mi darovala obraz nás tří a já ho mlčky přijala. Věděla jsem, že kdybych jen i tichounce poděkovala, rozbrečela bych se. Poslední lidskost, která ve mně přetrvávala od dob, co jsem se stala upírem, a poslední cit, to vše se toho dne vyplavilo z mého těla spolu s malou slzou, která spadla na zem ve stejné chvíli, kdy jsem naposledy spatřila záda upírek. Pak byly pryč. Zbyly po nich pouze dvě věci - obraz a vzpomínka na krásné dny prožité uprostřed hustého lesa.

Život ale plyne neúprosně dál a tak jsem si musela najít útočiště. Na mysl mi přišlo pouze jediné možné místo, které jsem dokonale znala. Jeskyni, ve které jsem se ukryla po smrti svých rodičů. V jeskyni, kde všechno skončilo a zároveň začalo.

Pro jistotu jsem znemožnila veškerý vstup na cesty a uzavřela se do sebe. Našla jsem si vhodné místo na lov a pomalu zjišťovala, že můj osud přece jen nebude tak hrozný, jak se zdál. Prostě jsem přežívala...

(pohled nikoho)

Esme odložila tužku a spokojeně se usmála. Konec. Konečně se jí po dlouhých letech strachu ulevilo. Měla vše, co prožila, napsané a už to nemusela dál dusit v sobě. Bylo to, jako by se její minulost najednou změnila. Byla o něco hezčí.

Už na ni také nebude muset myslet, a i kdyby - bude se určitě cítit uvolněněji a nebude tak vystrašená. Postavila se a vyšla z jeskyně. Nejdřív se chtěla rozeběhnout, ale nakonec jí pohled na nádherný les osvětlený měsíčním svitem přemluvil. Jen procházela noční krajinou, hladila listy a jehličí, a využívala nádherného dne plného již zapomenutých okamžiků štěstí.

To byla další kapitolka Esmeiných slz, tentokrát opravdu (tedy alespoň pro mě) dlouhá. No, minulost máme za sebou a v příští kapitolce už konečně začne Esme žít také v reálném světě... Doufám, že se líbilo. Váš BlackUnicorn

Autor: BlackUnicorn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esmeiny slzy - 4. kapitola: