Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity - 12. kapitola

11.11.2010 (20:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3432×

12. kapitola

V tu chvíli Edwardovi došlo, že květina, kterou přinesl, stále ležela seschlá na okenní římse. Mrtvá. Bella ji neoživila, vzala si, co bylo její… Anděl, který nade vše miloval život, byl uvržen žít ve smrti.

Stále zůstal na místě, v té stejné poloze, kde byl i před úsvitem. Před tím, než se rozednilo, seděl opřený o zaprášené bedny a díval se na svůj dnešní život.

„Kdy naposledy jsi viděla okolní svět?“ zeptal se z nenadání. Vstal, aby přešel k cherubínu, který visel na stěně ve stínu, za slunečními paprsky procházejícími oknem.

Musel přejít přes sluneční svit a jeho kůže se nepřirozeně rozzářila, přitažlivě a děsivě.

„Jsi krásný,“ zašeptala Bella, která se zdála upoutána jemnou duhou pár centimetrů se odrážející od jeho těla, a jako by se chtěla dotknout zářící rozhalené hrudi nedopnuté košile, ale její ruka nepatrně konečky prstů procházela jeho postavou. Edward cítil jemný dotek, ale stejně tak by mohl se zavřenýma očima přísahat, že se do něj opřel vítr.

„Nejsem krásný. Jsem to, co by nemělo existovat, proto mě to odlišuje. Ty jiskry nejsou na ozdobu, ale jako výstraha. Je mi proti srsti, že to říkám, ale jako člověk bys ode mne utíkala na míle daleko. I když by mě to bolelo, nemohl bych ti to zazlívat, ani nikomu jinému, protože tak by to bylo správně.“

„Zamlouváš mou otázku?“ uchechtl se a přešel k ní do stínu. Nechtěl, aby bylo vidět, že je i přesto tolik odlišný od ní.

„Tolik bych si přála mít tělo, třebaže takhle podivuhodně jiskřivé,“ povzdechla si a Edwardovi na čele vystoupila drobná vráska. Jediné, co měli shodné, byla jejich nesmrtelnost, která jej trápila ze všeho nejvíc. Jak moc by si přál pro ni dokonalý život.

„Už nějaká doba to bude,“ zasmála se. „Naposledy mi bylo dovoleno spatřit střechy okolních domů. Slunce, které se i za ta léta nezměnilo. Měsíc, který mě uchvacoval a neustále uchvacuje svým světlem a svou neochvějnou sílou.“

„A chtěla bys ho vidět? Sice se mi nelíbil ani tehdy, ani teď, ale rozhodně je to příjemná změna,“ navrhl s potěšeným úsměvem na rtech.

„Jak by to bylo možné, Edwarde?“ zeptala se zasněně.

„Mohl bych ti přinést nějaké obrázky, pohlednice. Mohl bych ti ukázat, jak vypadají ostatní města. Třeba romantická Paříž, Madrid, Venezia – město zamilovaných.“ Napadala ho spousta míst, které by s Bellou toužil poznat.

Belle se rozzářily oči. „Samozřejmě,“ usmála se a úpěnlivě se dívala na Edwarda, jemuž cukaly koutky do úsměvu, vypadala jako malé zvědavé dítě.

„Počkej tu,“ vydechl s úsměvem na tváři a ve spěchu pohladil Bellu palcem po rtech, které se překvapením pootevřely.

Edward už seskakoval z půdy. Za sebou slyšel nějaké nechápavé věty, které mu dohromady splývaly jako vítr, ale nezastavily ho. Plavým skokem doskočil na dřevěnou podlahu a bral schody po dvou. Přede dveřmi se zastavil a zaváhal… Bylo dosti riskantní vstupovat záměrně do slunečného dne nechráněn. Chvíli trvalo, než vystihl okamžik, kdy zalezlo za mraky a dovolilo mu tak nepozorovaně vyklouznout na denní světlo. S sebou měl jen kabát a doufal, že semišová kapuce mu jako úkryt postačí.

Město, jakoby vyslyšelo jeho prosby, již bylo schované pod příkrovem slabých mraků. Ucítil známou vůni…

„Kampak, mladý pane?“ zaskřehotala dotěrně stará babka, kterou už Edward znal. V myšlenkách byla zvědavá a trochu se jí nelíbilo, že stále viděla Edwarda na nohou. Jeho náhlý odchod by jen přiživil její klevety.

„Na hřbitov, babičko, na hřbitov,“ prohodil s úšklebkem a bavil se nad jejím překvapeným výrazem. Myšlenky na něj dotěrně křičely jeden velký otazník.

„Copak tam?“ vyzvídala babka, a už se ani nesnažila o přívětivost. Cupitala za ním o holi, co jí kroky stačily k Edwardově rychlé chůzi a dávajíc pozor, aby je zvládala zvedat na obrubně chodníků, tak přehlídla Edwardův pobavený úsměv.

„Abych vás tam zakopal, babičko,“ zamumlal si pro sebe a nabral ještě svižnější krok.

„Co? Co jste to říkal? Pane? Já vám nerozuměla!“ hulákala za ním babka přes ulici, a kdyby se jí hůlka nezarazila o víko kanálu, zajelo by ji auto.

„To buďte ráda,“ houkl přes rameno a zmizel konečně za rohem v nedohlednu.

***

„Páni, jak je asi vysoká?“ jezdila Bella po natištěné pohlednici prstem.

„La Tour Eiffel - 300,65 metru. V letech, kdy ji začali stavět. Přibližně dvacet sedm let po tvé… ehm, v době, kdy si žila, byla největší stavbou světa,“ kázal na ocelovou věž v Paříži. Dlouho se rozplývala jenom nad touto pohlednicí, a pak pokračovala dál. Na dalším obrázku byl les se zvěří, která se pásla na maličké loučce. Vzpomněl si, že tímhle se dřív živil a udělalo se mu špatně. Lidská krev je mnohem lepší než zvířecí. Otřásl se a Bella zvědavě pozvedla obočí.

Edward se zaculil a v očích mu zajiskřilo.

„Jak jsi k té pohlednici přišel? Všude jsou tu vyobrazená města, jen tahle jediná má v sobě přírodu.“

„Cestou jsem vrazil do myslivce,“ ušklíbl se a Bella se vyděsila. „Tys ho okradl!“

„Chtěl mě střelit brokovnicí,“ loupl po Belle nevinným úsměvem a Bella se rozesmála.

„Edwarde, krást se nemá!“

„Já ho neokradl. Pravda, chvíli se se mnou o ty obrázky tahal, ale zřejmě měl děda pud sebezáchovy. Vysoká sice nechutná tak dobře, ale o hajném jsem nemluvil…“

„Edwarde!“ vyjekla a Edward rozhodil rukama v obraném gestu.

„Jen žertuji. Já… Už jsem nelovil člověka.“ S obtížemi polkl. Tento hovor nebyl zrovna nejpříjemnější a jeho oči byly černé jako noc, ale za Bellin lehký úsměv na tváři mu Herkulovská práce stála.

„Oh, co je toto?“ Její oči upoutala černá květinami zdobená menší loďka, s vysokým tradičně oblečeným gondoliérem na přídi.

„Benátky. Pro převoz mezi ulicemi po kanále využívají Benátčané takzvané gondoly.“ Usmál se.

„To je nádhera,“ vydechla a Edward si všiml, že očima hypnotizovala dívku sedící na starobylé sesličce vystlané polštáři. Na sobě měla lehké bílé šaty a nad hlavou paraplíčko.

Edward pozoroval Bellin zjihlý pohled a bylo mu naprosto jasné, na co myslí. Pokusil se jemně uchopit Bellu za předloktí a zatáhl. Bella na něj upřela pohled a pomalu se přesunula na jeho klín. Trochu nesměle se usadila.

„Zavři oči,“ zašeptal. Bella poslechla a Edward si opatrně položil hlavu na její rameno. Spíš předstíral, že mu hlava drží na jejím těle sama.

„Slyšíš klidně téct vodu? Šumí. Vítr ti rozfoukává vlasy a ve vzduchu jsou cítit čerstvé květiny. Jsi v Itálii. Jsem tam s tebou. Poháním tvou loďku jen pro tebe. Usmíváš se a nastavuješ tvář sluníčku. Svítí jen pro tebe. Zpívám ti a vezu tě, kam budeš chtít, jsem tu jen pro tebe,“ šeptal a všiml si, že po Bellině bledé průsvitné tváři tiše kane slzička. Vypadala jako křišťál a ztratila se stejně tiše jako Bellino: „Děkuji.“

Na dětství jsem milovala volnost, i když jsem jí směla využívat jen omezeně. Matka na mě nemívala moc času, tak mým hlídáním pověřila služebnou, které věřila. Měla syna. Byl jako můj mladší bratr. Neuvěřitelně mi přirost k srdci. Byl mé druhé já a částečně mi nahrazoval sestru, přestože se její vzpomínka nikdy neztratila. Jen o ní časem všichni přestali mluvit - ale jako kdyby každý věděl, že se stále nad námi vznáší jako těžký mrak plný bolesti.

Měl krásné modré oči, jež vypadaly jako první jarní nebe. Pohled jeho očí byl tak pronikavý, jako pomněnky po dešti. I on byl takový… Byl hodný. Jeho matce se naše přátelství moc nelíbilo. Vídala jsem ji podmračenou, ale před panstvem si nedovolila nic říct. Otec o něm nevěděl a matka ho tolerovala.

Jednou, když jsme si hráli na naší zahradě, mi řekl, že, až budeme velcí a dospělí, vezmeme se, utečeme spolu a budeme šťastní. Jak prosté…

Povzdechl si s rukama položenýma v klíně a hlavou opřenou o silný trám. Opět si vzpomněl na část jejího bolestného příběhu a píchlo ho u jeho netlukoucího srdce.

„Nač vzdycháš?“ optala se Bella a zvedla pohled od pohlednice.

Se zavřenýma očima Edward jednoduše odpověděl. „Vzpomínky.“ Jeho archanděl se zachichotal a prohrábl si vlasy.

„A já jsem si bláhově myslela, že sis všiml, že máš bláto za ušima,“ zašeptala tiše.

Edward vyletěl na nohy a zatřepal hlavou. Měl pocit, jakoby se něco nepříjemného usadilo v jeho vlasech.

Rukou si sáhl do vlasů a vytáhl změť bláta a prachu, odkud mu zapadlo za triko. Nepříjemně se ošil.

Podíval se na Bells, která se pořád uculovala. Choval se roztomile. Vypadal jako malé dítko, které zjistilo, že ukradená čokoláda zůstala rozteklá na jeho puse.

„Ehm, máte tu někde studnu?“

11. kapitola

Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii

13. kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity - 12. kapitola: