Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity - 16. kapitola

28.01.2011 (21:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3332×

16. kapitola

„Neudělal bych to. Snad jen, kdybys mě o to požádala… Už nechci být zrůda. Nemohl bych se ti podívat do očí.“ Přišel k Belle a jemně si ji přivinul do náručí. Cítil, jak se do něj její tělo po okrajích vsakuje. Nebránila se.

„Na světě umírá tolik lidí a já nechci, aby umírali další. Nezemřelo jich snad dost, Edwarde? Každý život je jedinečný a žádný nemá být zmařen.“

***

Miloval pohled na ni. Vypadala tak vznešeně, když nad něčím uvažovala.

„Edwarde…“ oslovila ho po hodné chvíli ticha.

„Ano?“ Přesedl si na druhou stranu bedny a zkřížil nohy do tureckého sedu. Pozoroval ji s očekávaným pohledem.

„Vyprávěj mi o své rodině,“ špitla Bella a přešla tiše jako víla k němu a usadila se na další bednu vedle něj.

„Mé rodině?“ ujišťoval se. Vzpomínky na jeho lidskou minulost byly zamlžené a věděl, že když na ně nebude myslet, postupně je všechny ztratí a zapomene. Nechtěl o ně přijít, ale byl schopen pro jeho anděla udělat vše, co bylo v jeho silách.

„Jistě,“ ubezpečila ho, usmála se na něj a opřela se o jeden ze silných trámů na půdě.

„Má matka… Elizabeth.“ Oči mu náhle zněžněly. „Byla velmi milá, silná a elegantní žena. Nemohl existovat někdo, kdo by ji nemiloval. Vzpomínám si na její oči, když se na mě dívala. Rusé vlasy se jí ve vlnách vznášely kolem jemného obličeje a její pleť proti nim vypadala jako čerstvě napadaný sníh. Byl jsem její jediný syn. Milovala mne z celého srdce a v podstatě za mě položila život, když do města vtrhla španělská chřipka a personálu v nemocnici nebyl dostatek, aby se starali o všechny pacienty. Její obličej je v podstatě to poslední, co si ze svého lidského života vybavuji.

Většinu volného času jsem trávil s ní, když otec byl v práci. Pracoval v jedné z nejlepších bank ve městě a lidé si ho vážili. Celá naše rodina byla velmi vážená. Pouta v naší rodině byla silná, protože se matka s otcem velice milovali, což v době domluvených sňatků nebylo běžné.

Oba mi umřeli. Je to už velice dávno. Otec zemřel v první vlně.“ Mladík sklopil hlavu, v očích se mu odrážely obličeje obou rodičů, tak jak si je pamatoval.

„Zemřel bych také, kdyby mě Carlisle nepřeměnil. Čistě hypoteticky, zemřel jsem ještě dřív než ona, ale stále tu jsem. Bohužel, a nyní i bohudík. Nikdo se je nesnažil uzdravit. Pouze je odvezli už na přeplněné pokoje a čekali, až umřou… Postupně takhle umírali všichni… Bylo to hrozné,“ vydechl s němým pohledem upřeným do díry ve střeše.

„Edwarde, odpusť mi.“

„Chtěl jsem, abys to věděla.“

Měl v úmyslu jí vyprávět o vraždách, jak si je vychutnával… Aby pochopila, jak zvrácená bytost oproti tomu, co býval, dokázal být. Avšak všechny tyhle představy skončily, když mu Isabell dala prst přes ústa a váhavě se naklonila blíž k němu.

Díval se jí něžně do očí. V jejím chování byla určitá dětská neohrabanost, proto cokoli, o co se snažila, působilo tak nevinně. Tělo mu brnělo od konečků prstů, horkost se mu vlévala do žil a hromadila se kolem jeho srdce, které by bývalo v téhle chvíli, mělo tlouct jako parní lokomotiva.

Přiblížil se k ní ještě blíž a položil jí zlehka ruce na tváře. Pořád si nemohl zvyknout, že v dlaních drží v podstatě jen horký vzduch stlačený do obrysu tváře. Jediné, co bylo důležité a momentálně absolutně skutečné, byly jeho city.

Když se s mírným nakloněním hlavy k ní sehnul, v těle příjemné brnění zesílilo. Jeho oči potemněly a Isabell to se zatajeným dechem okouzleně pozorovala.

Rty o sebe slabě zavadily a v Edwardovi vybuchl ohňostroj. Její dotek rtů cítil jen jako vánek – v podstatě by se to moc nelišilo, kdyby za jarního dne rozevřel okenice, se zavřenýma očima se vyklonil a nechal si větrem cuchat vlasy. Přesto to bylo jiné, bylo to všechno. Polibek se stal hlubší a jejich rty se do sebe vpíjely s jemnými vibracemi.

V Edwardovi kromě škály pocitů vyklíčila i jistá ješitnost, když si připustil, že právě on je ten, kdo směl Isabell políbit. On, koho si vybrala ze svých nápadníků. Čekali na sebe navzájem desítky let a je jen jeho.

„Potom, co se zrušily zásnuby se mnou a panem Brysonem, jsme dost zchudli. Byly to hektické dny. Mary měla v očích tolik bolesti, nenávisti, a pokud by jí někdo vyloženě nepožádal, aby se mu podívala do očí, vyhýbala by se nám, jak by se dalo. Matka to brala asi nejhůře. Otec se od té doby stavil doma všeho všudy třikrát a pokaždé ho matka opilého musela dopravit do ložnice. Já byla ta, která všechno zavinila, a ač mi to matka nevyčítala, moje podvědomí to vědělo s takovou jistotou, až mě z toho mrazilo.

Byli jsme nuceni prodat, co se dalo. Ten den si pamatuji velmi dobře. Jako by se stal právě včera, přitom je to tak dlouhá doba. Vlastně… Byl to poslední den mého života, ten se nezapomíná…

Zrovna jsem poprosila Mary, ať mi odnese dopitý čaj, seděla jsem již ustrojená u svého stolu se zrcadlem a česala si vlasy, když se zezdola ozval křik mého otce.

Netušila jsem, co se stalo, nebo proč tak křičí. Byla jsem dost zmatená, zvedla jsem se a šla se podívat dolů, co se to stalo.

Moje matka ho uklidňovala, když chodil v hale domu sem a tam. Vztekal se, rozhazoval rukama kolem sebe, a zoufalost mu čišela z očí. Byl zase opilý, což jsem mu po tom všem nemohla vyčítat.

Podle jeho slov jsem pochopila, že je to kvůli našemu finančnímu stavu. Nelitovala jsem, že jsem své zasnoubení s Emanuelem zrušila. Byla to moje svobodná vůle, která předvedla výstup, který nesměl být tolerován… Ale má sobecká unáhlenost dovedla otce do takového stavu.

Najednou ovšem moje matka bolestně vydechla v objetí otce a za okamžik se skácela k zemi. Viděla jsem ten její pohled v očích. Byla mrtvá.

Zírala jsem zděšená na svého otce a on se na mě s šíleným výrazem ve tváři podíval, v ruce držel nůž.

Utíkala jsem před ním, napadlo mě, že se schovám na půdě. Jen co za mnou zaklaply dveře, zavřela jsem je na petlici, kterou snadno prolomil.

Nestačila jsem utéct…“

„Edwarde, slib mi něco,“ zaprosila Bells a zvedla svůj nevinný pohled od podlahy.

„Cokoliv.“

„Svět je krutý, nespravedlivý, špatný, ale žití na něm nám dává jistotu, umí pohladit i zahřát. Temnoty už bylo až příliš. Svět potřebuje někoho, jehož duše zůstala i po tolika uplynulých zimách čistá. Edwarde, svět není tvůj nepřítel. Nebojuj s ním.“ Edward se na ni díval a její slova mu připadala tak samozřejmá. Správná.

Ticho v místnosti rušily pouze provazy deště trylkující na okno. Leželi pod ním v objetí a atmosféra kolem byla klidná, naplňující.

Přitiskla svá ústa na jeho kamenné rty. K tomu, co k sobě cítili, nepotřebovali svolení. Na malou chvíli měl Edward pocit, že to takhle mělo vždycky být a jejich činy v životě je jen měli dovést k tomu druhému.

Odtáhla se a s vroucným pohledem do jeho očí zašeptala to, co její ústa nikdy nevyslovily. „Miluji tě.“

Jejich vyznání přerušila záře, která začala obklopovat prostor kolem nich. Sálala kolem dvojice, změtí sil a soustředila se uvnitř Bellina vzdušného těla. Edward s pootevřenými ústy zděšeně pozoroval, jak jeho láska vystoupala do prostoru, jako by jí na zemi nedržela gravitace. Podívala se mu do očí. Pochopil…

Tak, do konce nám už moc kapitol nezbývá, tak si užívejte poslední kapitolky plnými doušky. :)

15. kapitola

17. kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity - 16. kapitola: