Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity 4. kapitola

29.08.2010 (18:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3913×

4. kapitola

Vyskleným oknem se neslo světlo luny. Osvětlovalo šerý pokoj, kterým se právě pronesl jemný, večerní větřík. Rychle rozfoukal stříbrný prach, jenž se držel na piánu. Poté se nenápadně snažil splynout s dřevěnou podlahou mírně prožranou od lýkožroutů. Jediný ničivý element v tomto domě.

Nesmrtelný mladík zavřel oči. Byl zmatený. Nedůvěřoval sám sobě. Nevěřil, že skutečně mohl vidět… Určitě začínal bláznit. Nemohl si jen tak vysnít dětský smích, natož jméno dívky. Není to možné. Není to logické!

Jenže to nebyl nějaký dětský smích. Byl to ten nejkrásnější smích, co kdy slyšel. Slastná melodie tisíců zvonečků se stále nesla v jeho uších. Však když si ji přehrával častěji a častěji, vytratila se z jeho mysli stejně rychle, jako se ztratila se do větru, co stále profukoval rozbitým oknem.

Nedokázal pochopit, jak mohla zaniknout. Vždyť je upír! Měl by si vše pamatovat do jediného detailu - zvláštní, že vše v domě, jako by bylo obrácené naruby, jako by prostředí změnilo přírodní zákony a vládlo tu vlastní kouzlo. I když nechtěl, ztrácel se sám v sobě, omámen.

S přesvědčením, začínaje bláznit, vstal od klavíru. Lehkým krokem chodil po pokoji a toužebně se snažil najít východisko pro příčiny toho, co se dělo. I přesto, že ho majestátné stavení neuvěřitelně vábilo k sobě, nemohl mu ukřivdit. Byl si jistý, že to byl tento dům, který hledal, ve kterém chtěl žít po zbytek své věčnosti.

Podíval se z okna ven, aby zjistil, kolik minut uběhlo, zatím co se nechával unášet hrou. Zděsil se, když si všiml, co je za část dne. Byla noc. Temná, nebezpečná noc. Ani si nevšiml, jak moc ho budova pohltila. Díval se na kulatý, hrozivý měsíc a uvědomoval si, že mu věčnost plyne rychleji a hodiny odtikávají minuty každým jeho nádechem plic.

Neočekávaně vítr zesílil a místností se pronesla vůně člověka, jenž procházela až moc blízko jeho přítomnosti a který měl zranění, neboť byl v oparu nádherné vůně, která Edwarda propalovala.

„Už chápu,“ zašeptal. Do všech rohů, se jeho hlas nesl ozvěnou. S racionálním názorem, že halucinace způsobuje žízeň, rychle vzal na sebe těžký kabát vyrobený s kožešiny v přírodní barvě, povaluje se u vchodu, když vešel poprvé do baráku.

Pevně doufal, že procházející člověk kolem pozemku už zmizel, jinak by měl pečlivě o stravu postaráno. Doslova přímo pod nos. Ne, že by se mu to nelíbilo, byl by rád, ale užívat si strach lidí při vlastním lovení, při vlastním výběru, bylo opojné a zahlcující, vidět jejich vyděšené obličeje, což mu dělalo dobře.

Navíc by bylo podezřelé, že u jeho domu zmizel člověk, který zrovna procházel kolem. Na to byl vysoce háklivý. Chtěl žít ve veliké utajenosti. Netoužil po pozornosti lidí. Stejně by asi nepřežili.

Zahalen v tmavém kabátě šel po nábřeží, mířil k centru. Každé město bylo něčím zajímavé a toto město bylo zajímavé až moc. Každá stavba z cihel. Avšak ne tak moc jako ta, ve které bydlel.

Každé stavení s pokoji bylo velké, staré a svým způsobem kouzelné. V každém domku někdo bydlel. Ať už sám, s rodinou nebo se svou druhou půlkou - ale žili tam. Měli tam své bezpečné zázemí. Svůj domov.

I on ho již měl.

Teď, když si na něj vzpomněl, si ani neuvědomil, jak mu jeho domov chybí. Schází mu jeho přítomnost. Chtěl se vrátit, ale uvědomoval si až moc svou nutnou potřebu žízně. Už potřeboval lov a nechtěl příliš riskovat – to poslední, co by chtěl, je se stěhovat. Málem ho zachvátila panika, když mu na mysl vytanulo zjištění, že by mohlo být nápadné, kdyby v domě zůstal příliš dlouho a lidé si všimli, že nestárne, ale na druhou stranu představa odchodu byla nemyslitelná. Jeho oči byly černé jako dnešní noc a krk vyschlý a bolavý.

Nikdo jej neuvidí.

Došel do centra města, které se hemžilo lidmi. Jejich smýchané vůně mu v krku tvořily oheň, chtěl ho co nejrychleji utišit. Utěšit svůj krk lahodnou, hustou tekutinou, která by se mu rozlévala po celém těle do konečků prstů a cítil se plný.

Když na to tak myslel, musel utéct. Oheň v jeho krku se stále zvyšoval. Jedu v jeho ústech přibývalo až do nesnesení. Nechtěl na nějakého člověka skočit zrovna tady. S jeho sebeovládáním bylo ještě lehké uprchnout do všudy přítomných uliček a trpělivě čekat na svou oběť.

Hodiny ve vysoké věži uprostřed města odbíjely třetí hodinu ranní a on se ustavičně nemohl navečeřet. Stále více si uvědomoval, jak mu chybí domov. Jednou v životě si přál, aby měl svou večeři rychle v sobě a mohl se vrátit zpátky, ale osud mu nepřál.

Hodiny ve vysoké věži uprostřed města odbíjely čtvrtou hodinu ranní. Mladík měl křečovitě zatnuté ruce v pěst, až mu řádně zbělaly klouby. Ve tmě bělostně svítily. Neustále se utěšoval tím, že jeho večeře přijde za pár okamžiků… ale nic.

Nejednou kolem uličky prošli lidé. Nejednou se přemlouval, že kdyby na ně vyskočil, nezabil by všechny a tím by se prozradil. Ale ani jednou se lovu nechtěl vzdát. Prahl po ukojení své žízně!

O pár minut čekání později už nevydržel a vyrazil z uličky do města. Tentokrát už mu bylo jedno, jestli ho někdo uvidí, jestli ho bude muset zabít na veřejném prostranství. Chtěl konečně jíst!

Na náměstí pod lavičkou spal přikrytý novinami bezdomovec. Využil své šance. Sedl si na lavičku a nepatrně kopl do špindíry, který se téměř okamžitě probudil.

„Co rušíš?“ vyjel na něj. Edward se hodně držel, aby po něm rovnou nevystartoval. Ale teď bylo nejdůležitější, vymyslet si lež, aby se mohl v klidu najíst.

„Chceš jídlo?“ zeptal se neutrálně a tvrdě. Plameny v krku sílily.

„Kde ho máš?“ Zkoumavě pozvedl hlavu a podíval se na Edwarda sedícího na lavičce s pohledem upřeným do hvězd, které mírně zakrývaly tmavé noční mraky.

„Musíš jít se mnou.“ Věděl, že jakmile zajdou do uličky, z bezdomovce život začne prchat takovou silou, ani by si to neuvědomil. Cítil, že zabíjet bezbranné lidi, je nesprávné. Obzvlášť ty, kteří nic neudělali, ale on si zkrátka nemohl, nechtěl pomoct. Žízeň ho teď nebezpečně ovládala. Jenom špetka rozumu ho nutila chvíli vyčkat.

„Tak jdeme,“ zabrblal bezdomovec a vstával na nohy. Edward se pro sebe potutelně usmál. Šel tiše po kamenném dláždění a jeho sluch hladily vrávoravé kroky, které byly slyšet za jeho zády.

„Musíme zadním vchodem,“ poznamenal potichu. Až když došli skoro ke dveřím, se Edward rozesmál naplno.

„Lidi jsou tak naivní,“ zašeptal si pro sebe a přirazil ho tvrdě a rychle ke špinavé zdi.

„Co - t…“ Nezmohl se na víc, když uviděl černé plápolavé oči žhnoucí karmínem, toužící jenom po jednom. Po krvi.

Edward se sklonil okamžitě k jeho krku a rychle se zakousl do tepny, ve které krev proudila vysokým tempem díky strachu.

Kvůli svému hladu nevnímal ani myšlenky muže, který se v duši začal modlit a toužil po tom, aby prožil jenom sen. Nebyl. Stal se obětí upíra, vraha bez slitování.

Omámeně vydechl a ještě víc se zabořil do jeho krku, aby mu ani kapička neutekla. Chtěl si ho perfektně vychutnat. Cítil, jak se mu teplo jeho krve rozlévá po celém těle. Pocítil vlnu uspokojení, ale i výčitek. Nechápal, kde se výčitky braly, ale snažil se je ukrýt.

Po večeři bezkrevné tělo hodil do prázdného kontejneru a zaházel odpadem z místní uličky. Nechtěl, aby ho našli hned, ale postupem času, kdy se začne rozkládat. Bude to smrdět.

Ulicemi, proufoukávájících větrem, se nesl svými ladnými kroky mladík zahalen v těžkém kožichu. Byl spokojen…

Cestou zpátky domů. Domů. Jak krásně to zní. Uvědomil si, že má opravdový domov. Každý se tam musel cítit doma.

Úlekem zjistil, že pociťuje vlastnosti jako člověk, jenž se vrací z práce a touží po tom, aby si u sebe v obýváku sedl do křesla, spokojeně zavřel oči a přebíral v myšlenkách svůj prožitý den.

Už byl skoro na místě, když pocítil na své kůži lehký závan. Nebyl to závan větru, nýbrž závan touhy a kouzla. Naštěstí byla ještě tma a slunko teprve vysvítalo z obzoru, takže mohl použít svou přirozenou rychlost a vrátit se dovnitř.

Do domu, u kterého si myslel, že i on má své city. Do domu, u kterého byl přesvědčen, že když byl pryč, brečel nad jeho nepřítomností. Brečel nad tím, že je vrah. Tušil to…

Zrezavělá klika zavrzala pod dotykem mladíka otevíraje dveře do jeho kouzelného vlastnictví. Zhluboka se nadechl s pevně semknutými víčky a koutek jeho úst se posunul do úsměvu.

„Doma,“ vydechl do venkovní haly. Otevřenými dveřmi se prohnal svěží ranní vítr a rozcuchal jeho bronzové kadeře. Opět ho ovanula vlna štěstí a radosti, jež cupitala po jeho těle.

Veselým ladným krokem se rozešel přes prostornou halu kolem červeného fleku na podlaze. Chtěl si jít lehnout zpátky do malého pokojíku, který patřil té krásné dívce. Toužil cítit příjemnost pokoje, který na něj působil.

Však, když už se chytal vystoupat dřevené schody se svými vrzajícími tóny, upoutala ho otevřená komoda s hromadou archů ležící kolem ní. Najednou mu v hlavě bliklo světýlko.

To byly ty písemnosti, které chtěl prohledat, než ho dříve upoutal obrazy jejich rodiny. Teď si připadal jak senilní dědek, který na něco důležitého zapomněl.

Nezabýval se svou sklerotickou pamětí a směle se rozešel k otevřené bedně s rozházenými dokumenty okolo. Opatrně dosedl na podlahu, pohodlně se opřel o stěnu, natáhl se pro jednu stránku a začetl se do toho, co před ním zůstávalo do poslední chvíle skryto.

Prohledával stohy, kde našel spousty papírů z účetnictví rodiny.

„Ten chlap si nosil finance i do postele,“ poznamenal se špetkou humoru a vytáhl další, ale menší hromádku písemností, pokládajíc si ji na nohy.

V velkým zapálením se prohraboval spisy s hromadou prachu, všudy přítomného prachu. Našel zde různé papíry. Formuláře o koupi domu. O koupi a prodeji koní. Různého majetku. Až narazil na rodné listy. Jeden byl s mužským jménem. Další byl s ženským jménem.

Ten poslední. Ten ho zajímal nejvíc. Ustrnul v pohybu. Edward by v ten okamžik přísahal, že mu přeběhl mráz po zádech a kdyby to bylo možné, srdce by se zastavilo v pohybu lehkým infarktem. Napsané jméno na něm bylo… Isabella.

3. kapitola

Twilightkacert <- Shrnutí -> Anetanii

5. kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity 4. kapitola :