Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 10

26.03.2010 (11:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3049×

Everything is gone… Memories stay

10. kapitola

Po chvíli tupého zírání do zrcadla jsem odešla z pokoje a zamířila na recepci. Sedla jsem si za stůl a začala dělat práci, která dříve náležela Gianě.

Takhle to chodilo každý den. Ráno jsem vstala, oblékla se a šla na recepci. Demetri mi nosil snídaně, obědy i večeře. Po šesté hodině jsem šla zpět do mého pokoje. Tam jsem se zavřela a vyšla až zase ráno.

První problém byl, když přišlo „krmení“. Horda lidí vešla do sálu. Jakmile se zavřeli dveře, začali lidé uvnitř zoufale a hlavně marně křičet. Byla jsem vyděšená, ale po dvou měsících jsem si na to zvykla. Jinak to ani nešlo.

Arovi se moc můj styl žití nelíbil. Párkrát o tom se mnou mluvil, já ale jeho kázání a rady okomentovala mlčením.

A byla jsem spokojená. Slíbila jsem si, žádné utrpení a splnila jsem si to. Ovšem na úkor jiných emocí, jako je štěstí nebo láska. A smích? To pro mě bylo cizí slovo. I Demetri vzdal pokusy navázat se mnou jakýkoliv kontakt.

Tímto způsobem jsem přežívala až do té doby, než do Voltery přijela návštěva, která mi změnila život.

Bylo to asi rok po tom, co jsem odjela z Forks. Teď je mi 16 a půl.

„Bello, dnes za mnou přijede neobvyklá návštěva. Prosím, přivítej je s úsměvem,“ naléhal Aro. Jako vždy jsem kývla. Odešel.

Za půl hodiny návštěva přijela.

„Jsou tu,“ šeptla směrem ke mně Jane. Stoupla jsem si a pokusila se o úsměv. Do recepce vešel upír s blonďatými vlasy a zlatýma očima. A za ním následovali další. Všichni měli krásně zlaté oči. Já už jsem je někde viděla.

Všichni se na mě vyděšeně koukali. Nechápala jsem proč. Po chvilince se podívali na Jane.

„Jane,“ řekl blonďák ve předu.

„Pane Cullene.“ Zase měla ten svůj potutelný úsměv. „Pojďte dál,“ řekla a vedla je do hlavního sálu.

Ta malá černovlasá upírka za mnou přišla a nešťastně se na mě koukla.

„Bello!“ vydechla. Odkud zná mé jméno? Tázavě jsem se na ní dívala. Je možné, že jsem je kdysi znala, ale já svou minulost zavřela do krabice a zakopala jí velice hluboko. Přežívala jsem ze dne na den a zdálo se to, jako nejlepší způsob zapomenout.

„Alice!“ ozval se chladný Janein hlas mezi dveřmi. Alice se otočila a odešla.

Sedla jsem si zpátky do křesla a opět se věnovala nic nedělání.

„Teri!“ zavolal Aro z vedlejšího sálu. Byly otevřené dveře, takže jsem ho slyšela. Pomalu jsem došla do sálu a zastavila se u dveří.

„Doveď prosím hosty do jejich pokojů,“ řekl. Tázavě jsem pokrčila rameny. Copak já vím do kterých? Je jich tu nejmíň přes třista. To kecám, ale rozhodně jich není málo.

Aro ke mně natáhl ruku s papírem v ruce. Přišla jsem k němu, vzala papír a přečetla ho. Měli být ubytování ve východní části hradu, v největších pokojích. To je přesně na druhém konci hradu než já mám pokoj. Aro mě chce zabít? Nebo se mi mstí za to, že se nechci stát jeho nástupcem? Podívala jsem se na rodinu, která na mě s očekáváním hleděla.

Vykašlala jsem se na jejich vlezlé pohledy a namířila si to ke dveřím.

„Jděte za ní, dovede vás do vašich pokojů. Po páté hodině pro vás pošlu,“ řekl Aro. Začínala jsem ho nenávidět. Šlo mu jen o trůn.

V tichosti jsme šli po chodbě.

„Bello!“ řekla zase ta malá černovlasá upírka. Neotočila jsem se na ní.

Zahýbala jsem zrovna za roh, když mě někdo prudce otočil, chytl mě za pas, ke krku mi přiložil nůž a stáhl mě sebou na stranu.

„Hnete se a zabiju ji!“ řekl výhružně dívčí hlas. Rodina kmitala očima ze mě na ní. Najednou se jeden hoch s bronzovými vlasy pohnul směrem k nám. „To platí i pro tebe Edwarde,“ upozornila ho dívka. V jednom mžiku jsme proletěli oknem a padali dolů. Pro jistotu jsem zavřela oči. Opravdu jsem neměla chuť zvracet.

Vítr mě šlehal do tváře jak jsme letěli kupředu. Trvalo dlouho, než jsme se znovu zastavili. Najednou mi někdo rozpustil vlasy. Nehodlala jsem oči otevřít, bála jsem se. Někdo mě přirazil ke tvrdé stěně a připoutal mi ruce i nohy. To mě vyděsilo ještě víc.

Pomalu jsem otevřela oči. Zachvátila mě panika, když jsem si uvědomila, že je to úplně stejná jeskyně jako ta, ve které jsem byla před ani nevím kolika lety.

Všimla jsem si, že 5 metrů přede mnou stojí dívka s obrovitánským… vlkem?

Bylo šero, takže jsem nevěděla, jestli se šklebí, nebo spí, nebo co já vím. Popadl mě ještě větší strach. Ne ze smrti, ale z toho, že mě budou mučit jako tenkrát on.

Vlk se otočil a odběhl pryč, ale dívka pořád jen stála. Během chvilky sem přišel velký muž, jen v tříčtvrťákách a s nakrátko střiženými vlasy. Sklopila jsem oči a hypnotizovala zem. Někdo se ke mně blížil, zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla, čekala jsem na to nejhorší. Dlouho se nic nedělo a já se potřebovala znovu nadechnout.

„Jacobe, musíme ji zabít,“ řekla dívka. Ona řekla Jacobe? Z mé hrozně minulosti jsem si pamatovala dvě věci. Mučení a Jacoba. Objevilo se ve mně zrnko naděje. Zprudka jsem zvedla hlavu a pořádně jsem si prohlížela jeho obličej.

„Jacu!“ zašeptala jsem. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Nádherně se na mě usmál. Pohladil mě po tváři.

„Ne!“ řekl nahlas a při tom se mi vpíjel do mých mrtvých očí.

„Jenže až se Adrian vrátí, tak jí zabije,“ řekla dívka. On jí ale ignoroval a promluvil ke mně.

„Tak rád tě vidím,“ šeptl ke mně a přiblížil své rty k těm mým. Opravdu bych nebyla proti, ale co ty jeho řeči, že mě má rád jen jako kamarádku. Hlavu jsem stáhla zpátky. Nechápavě ho pozorovala.

„Ty jsi říkal…“ zachraptěla jsem. Můj nepoužívaný hlas zněl hrozně. Odhrnul mi vlasy z obličeje a sklonil se tak, že jeho hlava byla na stejné úrovni jako ta má.

„Lhal jsem. Musel jsem. Nesměl jsem se s tebou přátelit, Sam mi to poručil. Ale teď? Teď už ne. Vždycky jsem tě miloval, dralo mi srdce, když jsem tě opouštěl.“ Vpíjel se mi do očí čím dal víc. Byly nádherně upřímné. Srdce mě začalo hřát.

Jacob ke mně opět přiblížil rty a zdráhavě je spojil s těmi mými. Jenže mé srdce bylo příliš dlouho mrtvé a proto jsem jen tupě stála a nechala Jacoba pokračovat. Já sama se nezapojila. Když v tom někdo vyslovil jméno, které jsem nikdy nechtěla znovu slyšet.

„Drahá Mistik.“ Vytřeštila jsem oči. Jacob se ode mě rychle odtáhl a stoupl si vedle mě. „Tvou vůni jsem cítil už na kraji lesa.“ Jeho podlý úsměv se ke mně blížil i s ním.

„A…“ vydechla jsem krátce. Jak to že žije? Vždyť ho Arova garda zabila. Přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři. Otřásla jsem se hrůzou při jeho doteku.

„Tak jak ti slouží jizvy?“ Ten hajzl. Do očí se mi nalily slzy.

„Ty jste jí udělal vy?!“ zeptal se Jacob zděšeně.

„Samozřejmě že já a Aro udělal přesně to, co jsem chtěl. Je tak hrozně předvídatelný.“ Uchechtnul se. Slzy v mých očích přetekly a kutálely se po mých tvářích dolů.

Jacob vedle mě zavrčel.

„Chcete mě zabít?“ zeptala jsem se skoro neslyšitelným hlasem. Zoufalství mě začalo pohlcovat.

„Ne, na to jsi moc vzácná. Kdyby si se stala Arovou nástupkyní, Aro by měl vyhráno. Když tě ale přeměním, tak ostrouhá.“

„Ale já bych se nikdy nestala jeho nástupkyní,“ přesvědčovala jsem ho. Posměšně se uchechtl.

„Myslíš že by se tě Aro ptal? Neptal. Jednoduše by jednou v noci přerušil tvé lidské snění a proměnil tě. Je vidět, že ho vůbec neznáš. Když si něco umane, jde si tvrdě za tím,“ říkal to s takovou jistotou v hlase.

„A vy se od něj lišíte jak? Tím že mě proměníte utvrdíte jen to, že jste stejnej hajzl jako je on!“ řvala jsem na něj. Ani nevím, kde se ve mně tolik vzteku a odhodlání vzalo. Zavrčel. Během jedné vteřinky mě držel za krk ve vzduch. Nemohla jsem dýchat.

„Nezahrávej si se mnou děvenko,“ radil mi. Najednou jsem uslyšela křupání a periferním viděním jsem zahlédla, jak vedle nás stojí obrovitánský vlk a divoce vrčí. Kam se poděl Jacob?

„No jo, vždyť už jí dávám dolů,“ řekl upír podrážděně. Opatrně mě postavil na zem a pustil můj krk. Zalapala jsem po vzduchu.

„Není co řešit. Cyntie, proměň ji.“ Zděšeně jsem se podívala na dívku, blížící se ke mně se zákeřným úsměvem, který nešel přehlédnout.

„Ne, prosím! Nedělejte to! Prosím!“ prosila jsem ze všech sil, ale nepomohlo mi to. Cyntie ke mně přišla.

„Taky jsem takhle prosila.“ Než mi stihlo dojít, co řekla, zarývaly se mi její ostré zuby do krku. Cítila jsem, jak ze mě vysává krev. Uslyšela jsem jemné zavití. Začala jsem být malátná. Podlomily se mi kolena, ona mě ale chytla. Odtrhla svá ústa od mého krku a položila mě na zem.

Rána na krku mě po chvilince začala neuvěřitelně pálit.