Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 2

02.12.2009 (10:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4678×

Everything is gone… Memories stay

2. kapitola

Pink – I don’t believe you

Bylo asi za deset minut osm, když se na parkoviště přiřítila dvě nová rychlá auta. Vystoupili z nich nádherné, bledé osoby, upíří, pijavice. Nesnáším upíry, Volturiovi jsou výjimka, přece jen mě zachránili. Hned jak vylezli z aut jsem se postavila, obrátila se k lesu čelem a šlo hluboko do něj. Na místo, které tak dobře znám. Našla jsem své oblíbené místečko, louku a sedla si na trávu, která se krásně blyštila díky rose. Tohle bylo jediné místo, kde jsem se cítila v bezpečí. Vždycky jsem sem chodila, když jsem si potřebovala pročistit hlavu. Nejhezčí to tu je, když svítí sluníčko. Je to kouzelné místo.

Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale po nějaké době jsem se rozhodla, že se do školy vrátím. Stejně se jim později či dřív nevyhnu.

Došla jsem ke škole, byl zrovna čas oběda. Vešla jsem do jídelny, zvedl se vítr a mou vůni dovál až ke stolu, kde seděli upíři. Nikdo ze spolužáků mi nevěnoval pozornost až na tu rodinu, která mě vyděšeně pozorovala. Hodila jsem po nich nenávistný pohled, vydala se k učebně biologie a v duchu se modlila, aby nikdo z těch pijavic neměl hodinu se mnou.

Seděla jsem na svém obvyklém místě a byla myšlenkami úplně jinde. Do reality mě vrátil až učitelův hlas.

„Slečno Swanová, doufám, že svému novému sousedovi pomůžete dohnat látku.“ Podívala jsem se na profesora.

„Tos uhod.“ Zamumlala jsem.

„Říkala jste něco?“

„Samozřejmě.“ Řekla jsem. Moment… jakej novej soused, prudce jsem otočila hlavou a uviděla jeho zlaté oči. Můj vyděšený pohled se změnil v nenávistný. Otočila jsem hlavu zpátky k tabuli a snažila se ignorovat jeho pohled na mém obličeji.

„Mistik?“ Zeptal se potichu chvějícím se hlasem, tak abych to slyšela jen já. Do očí se mi nalily slzy. V mém těle převládali dvě emoce, bolest a zuřivost. Ten netvor splnil to, co říkal. Poznali mě, všichni mě poznají. Podívala jsem se na tu pijavici rozzuřenýma očima, díval se na mě jako kdyby nic takového v životě neviděl.

Vstala jsem, vzala si věci a vyběhla ven před učebnu a zamířila na první záchodky. Jakmile jsem tam zmizela, svezla jsem se na podlahu a začala brečet, každá ta jizvička mě pálila jako milion malých žhavých plamínků poskládaných do tvaru půlměsíce. Začala jsem se třást, ale ne zimou, nevím čím. Myšlenky začaly vytahovat staré vzpomínky z té hrozné doby.

V hlavě se mi zrovna promítala vzpomínka na ten den, kdy se mi neúspěšně povedlo utéct, když mě někdo chytil do náruče a nesl mě pryč. Náruč byla studená, upír? Začala jsem se vzpírat.

„Neboj, já ti neublížím.“ Zašeptal. Neposlechla jsem ho, když se mi konečně povedlo dostat se z jeho sevření, byli jsme už na parkovišti. Udělala jsem dva kroky do zadu a narazila do nějakého auta. Ta pijavice se na mě nešťastně dívala. Rychle jsem se otočila a utíkala domů. Uvědomila jsem se, že má mé věci, tak se holt budu muset koupit nové. Doběhla jsem domů s hrozným pocitem, že mě někdo sleduje, zamkla jsem všechny venkovní dveře a zalezla do pokoje, i tam jsem se zamkla, zavřela okno na kličku, lehla si na postel a zachumlala se pod peřinu. Znovu jsem se začala třást. Teď už mě nepálily jen ty jizvičky, ale i místo, kde se mě dneska ten upír dotýkal.

Najednou mi zazvonil telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy a přijala hovor. Byl to Aro.

„Ahoj Bells.“ Řekl. Aro mě znovu pojmenoval na Issabellu Marii Stanovou, Volturiová budu až po přeměně. Mé pravé jméno bylo Tereza Průšová. Občas mi někdo z Arovy gardy řekne Teri, většinou je Jane.

„Ahoj Aro.“ Řekla jsem bez emocí.

„Bells, co se stalo? Pláčeš?“ Jak to, že vždycky všechno pozná? No jo, dyť je to upír.

„Ale, to není důležité.“ Lhala jsem.

„Mám za tebou přijet?“

„Ne, já to zvládnu sama.“

„Dobře, všem se nám po tobě stýská, přijedeš na Vánoce, že?“

„Samozřejmě, letenku už mám koupenou.“

„To je skvělé, tak se měj. Ahoj.“

„Ahoj a všechny pozdravuj.“

„Samozřejmě.“ Típla jsem to a okamžitě usnula. Probudil mě zvuk, jako kdyby se dole v kuchyni rozbila sklenička. Podívala jsem se na budík. Byli tři ráno, vstala jsem a sešla schody do kuchyně, ale žádné střepy tu nebyly.

„Teri?“ Řekl něčí chraptivý hlásek.

„Jane?“ Otočila jsem se na ni. Stála naproti mně, jakmile jsem byla čelem k ní objala mě. Tak mě mačkala, že jsem se nemohla nadechnout. „Nemůžu dýchat.“ Zachraptěla jsem. Okamžitě mě pustila a já si dopřála pořádnou dávku kyslíku.

„Promiň, promiň, já zapomněla.“ Omlouvala se.

„Na co? Že jsem člověk? Na to se dá taky zapomenout?“ Musela jsem jí trošku potrápit.

„Promiň.“ Šla jsem si sednout na gauč. Ona stála v kuchyni.

„To je dobrý, pojď si sednout a nestůj tam jak tvrdý y.“ Usmála se a skočila, v tu ránu seděla vedle mě. „Tak pročpak si za mnou přijela?“ Sklopila oči a řekla.

„Jen tak.“ Při tom žmoulala v ruce kus deky.

„Víš, že i když jsi upír, tak mizerně lžeš?“

„Vím.“ Dívala se na mě takovým tím stylem: Nechceš si tu otázku rozmyslet?. Měla smůlu,já na ni trvala. „No tak dobře, vyhrála jsi, Aro mě poslal, abych zjistila co se stalo. Takže… řekneš mi to?“ To jsem si mohla myslet.

„Ne, jak jsem už řekla Arovi, musím se s tím vypořádat sama.“

„Dobře, tak já půjdu, ještě musím něco v New Yorku zařídit.“

„Tak všechny pozdravuj jo?“

„To víš že budu.“ Objala jsem jí. Ona se po chvíli odtáhla. „Ta tvoje vůně se vůbec nezměnila.“ Její oči zčernaly.

„Ahoj.“ Řekla jsem radši.

„Ahoj.“ A byla pryč. Znovu jsem se odebrala do ložnice a jakmile zalehla do postele tak jsem usnula.

Ráno mě zas probudila ta děsná noční můra. Provedla jsem každodenní ranní hygienu, vzala igelitovou tašku a vydala se do školy.

Už jsem byla na parkovišti, nikdo tam nebyl, když jsem si vzpomněla, že ta pijavice má mé věci. Moje nálada hned padla na bod mrazu. Sedla jsem si na lavičku a čekala až přijede.

Přijel za chvilinku a úplně sám. Jakmile vystoupil z auta, ač nechtěně jsem si místo něj představila toho netvora. Měl taky tak zlaté oči. Otřásla jsem se nad tou myšlenkou. To už stál vedle mě. Mile a opatrně se na mě smál. Natáhla jsem se pro můj batoh, který držel v ruce. Vyrvala jsem mu ho a chtěla odejít, ale on mě zastavil.