Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 3

11.12.2009 (18:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4670×

Evetything is gone… Memories stay

3.kapitola

Natáhla jsem se pro můj batoh, který držel v ruce. Vyrvala jsem mu ho a chtěla odejít, ale on mě zastavil.

„Jak se jmenuješ?“ Řekl tak, abych to slyšela. Jeho hlas byl sametový a příjemný, ale přes to mi naháněl hrůzu, hrůzu kterou jsem na sobě nesměla dát znát. Chtěla jsem ho odbýt, ale najednou na parkovišti zastavila motorka, kterou jsem moc dobře znala. Seděl na ní můj jediný a taky nejlepší kámoš Jindra. Byl taky z Čech, přistěhovali se do Port Angelles asi před rokem.

Můj obličej se rozzářil. Periferním viděním jsem viděla jak se na mě ten upír užasle dívá. Jednoduše jsem ho prosklila a rozeběhla jsem se k Jindrovi, který už na mě čekal. Byl jako můj bratr. Občas jsem u něj a jeho rodiny přespávala. Arovi se moc nelíbilo, že se bavím s lidmi, ale v tomhle ohledu jsem ho úplně ignorovala.

Vrhla jsem se mu okolo krku a on mě objal.

„Tolik si mi chyběl.“

„Ty mě taky a proto se tě chci zeptat Terezko, nechceš se k nám nastěhovat?“ S Jindrou, s jeho rodinou a s učitelkou češtiny jsem mluvila zásadně česky a v tuhle chvíli jsem doufala, že ta pijavice tenhle jazyk neumí.

Jak ráda bych se k nim přestěhovala, ale to by za mnou nemohl chodit nikdo z Volturiů a to by asi Aro nepřežil.

„Děkuju, ale ne.“ Odstoupili jsme od sebe.

„Jak chceš, u nás máš dveře vždy otevřené, to víš.“ Kývla jsem. „Můžu za tebou večer přijet?“ Zeptal se.

„To víš že jo, dáme si polštářovou bitku.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla.

„Určitě, vsadím se, že tě zase přeperu.“ Ten si nějak věří.

„Tak to se ještě uvidí.“ A štípla jsem ho do žeber. Zákeřně se na mě podíval a začal mě lechtat. To na mě vždycky zabralo. Začala jsem se smát. Ještě že jsme tu byli jen mi dva. Jo a vlastně ještě ten dement upírskej, ale ten mi byl ukradenej. S Jindrou jsem vždycky roztála, ale abyste si nemysleli, že spolu něco máme. Byli a jsme stále jako sourozenci.

Po chvíli mě přestal šimrat a díval se se strachem v očích za mě.

„Co je?“ Nečekala jsem na jeho odpověď. Otočila jsem se a uviděla toho upíra, jak Jindru vraždí pohledem. Otočila jsem Jindru tak, aby byl k té pijavici zády a já k ní čelem. Jindra okamžitě ožil.

„Fuj.“ Zašeptal. „No nic, tak já pojedu. Měj se. Ahoj.“

„Ahoj.“ Nasedl na motorku a odjel. V tu chvíli mě emoce opět zamrzly a já se vydala do školy. Bohužel se ke mně přidal ten upír.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se mě znovu.

„Hele, to že jako jedinný z týhle školy vidíš ty a tvoje rodina mé „ÚŽASNÉ“… “ Řekla jsem to slovo ironicky. „... jizvy, ještě neznamená, že se s váma budu bavit. Takže mi dej laskavě pokoj.“

„My ti nechceme ublížit.“ Řekl přesvědčivě.

„To je mi úplně volný. A i kdyby jste chtěli, tak si myslím, že už bych přežila všechno.“ On se ale nedal odbýt.

„Jak se poznala, že jsme…“ Rychle jsem mu skočila do řeči.

„Myslíš upíři, pijavice?“ Kývnul. „Tak hele, určitě víš, co mi ta sketa udělala. Od tý doby jsem na upíry alergická, nesnáším je.“ Říkala jsem mi to, jako by byl největší pako. „Takže by ti mohlo dojít, že s lidma…“ Uchechtla jsem se a zakroutila hlavou. „… s tvory, který nenávidím se bavit nebudu. Nebo seš tak zaostalej, že ti to mám vysvětlil znovu? Ne? Tak já půjdu, když dovolíš.“ Přidala jsem do kroku a odešla.

První hodinu jsem měla volitelný předmět. Vybrala jsem si český jazyk ( pozn. autorky: vím že v Americe ani nevědí, že nějaký český jazyk existuje, ale já ho tam chtěla dát. ), ve kterém jsem samozřejmě excelovala a pořád exceluju.

Sedla jsem si do lavice a čekala, kdy zazvoní. V tom se do třídy přiřítila ta pijavice. Všechny holky se na něj zamilovaně dívali. Zamířil přímo ke mně a sedl si.

„Nechceš mi říct, že budeš sedět vedle mě, že ne?“

„Nikde jinde není místo.“ A zase se na mě díval tím zvláštním pohledem. Nahlas jsem si oddychla. Zazvonilo. Rychle jsem přepla na český režim.

Učitelka vešla do třídy a sedla si ke svému stolu.

„Kdo chybí Bello?“ Na tohle se vždycky ptala mě, protože nikdo jiný neuměl odpovědět. Podívala jsem se po třídě.

„Nikdo.“ Bylo super, když jsme se spolu bavili plynule česky a všichni se na nás dívali.

„Koukám, máte nového souseda. Jak se jmenuje?“

„Edward Cullen.“ Řekl můj nový soused.

„Vy umíte česky?“ Prosím, prosím, prosím…

„Ano.“ … ne, ani ten přízvuk tam neměl. Ach jo!

„Co byste řekli tomu, kdyby jste ani jeden na tuhle hodinu nechodili? Stejně se toho tady moc nenaučíte. Tak choďte až na tu další hodinu ano?“ Kývla jsem a rychle vypadla ze třídy. Šla jsem po chodbě a cítila, jak se na mě někdo dívá. Podívala jsem se za sebe, za mnou šel Cullen. Přidala jsem do kroku a rychle vyšla ven. Okamžitě jsem zastavila, když jsem uviděla něco, co pro mě znamenalo hodně, ale chtěla jsem to vidět až na mé osmnácté narozky.