Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 5

25.12.2009 (21:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3575×

Everything is gone… Memories stay

5. kapitola

V tom někdo zazvonil. Jindra. Seběhla jsem schody do přízemí a běžela otevřít. Zakřenila jsem se tak, jak jsem se na Jindru vždycky křenila. Můj obličej ale pohasl hned, jak jsem si uvědomila, kdo že to vlastně stojí před dveřmi. Byl to Edward. Zamračila jsem se a švihla s dveřmi. Sedla jsem si v obýváku na pohovku a založila si ruce pod prsa.

Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla, jen vím to, že mě probralo další zazvonění. Počkej, já ti dám mě otravovat upíre smradlavej. Přilítla jsem ke dveřím jako tornádo, zprudka je otevřela. Už jsem měla otevřenou pusu a na jazyku mě pálila slova, která se drala ven. Bohužel jsem se musel potlačit, protože přede mnou nestál Edward, ale Jindra. Rychle jsem zavřela ústa a mile se usmála.

„Pojď dál.“ Řekla jsem česky a on vešel. Ještě než jsem zavřela dveře, všimla jsem si, jak na protějším chodníku, teda pokud se tomu dá říkat chodník, stál Edward. Zavřela jsem dveře a radši zamkla.

„Proč zamykáš?“ Zeptal se.

„Já zamykám vždycky. Tak na co se podíváme?“ Zeptala jsem se, když jsem přišla do obýváku.

„Mám tu pár filmů, co mi doporučila kámoška.“ Hodně znervózněl.

„Kámoška říkáš?“ Řekla jsem podezíravě a dloubla ho do žeber.

„Jo, kámoška.“ Shodil mě na pohovku a začal šimrat. Smála jsem se jako pominutá. S Jindrou jsem dokázala na všechno zapomenout. Byl moje sluníčko. Když mě přestal šimrat a já se uklidnila, podal mi pouzdro na DVDýčka. Otevřela jsem ho a projížděla je. Nakonec jsem vybrala dvě.

„Tak jo, buď Speak a nebo Pelíšky.“ Ukázala jsem mu dvě DVD. Ukázal na Pelíšky, já se zvedla z pohovky a pustila film.

Když skončil, Jindra odešel a já zůstala zase sama. Dala jsem si horkou sprchu a pak šla spát. Dnešek byl vážně únavný den.

Ráno mě zase probrala ta děsivá noční můra. Provedla jsem každodenní ranní hygienu, oblékla se a šla se nasnídat. Dneska jsme ve škole měli mít filmový den a poslední hodinu měla být nějaká přednáška o lékařství.

Dala jsem si do kapsy mobil a do druhé peněženku a šla do školy.

Filmy byly nudné a zdlouhavé a přítomnost upírů ve třídě mi taky moc nepomáhala. Konečně přišel čas oběda. Koupila jsem si jen sendvič. Všimla jsem si, že Cullenovi nesedí na svém místě. Že by odešli? To by bylo super.

Vydala jsem se plná optimismu do tělocvičny, kde se měla přednáška odehrávat. Hned jak jsem vešla dovnitř, můj optimismus okamžitě zmizel. U tabule, kterou sem nejspíš musel někdo donést, stály Cullenovic děcka i s jejich otcem.

„No skvělý.“ Zanaříkala jsem. To budeme poslouchat odborný lékařský pindy od upíra? To je ironie.

Hned jak jsem to dořekla, všichni se na mě otočily. Ten velkej svalnatej kluk se usmál a zamával mi. Rychle jsem se otočila, vylítla z tělocvičny a utíkala na záchody. Opřela jsem se o zeď a svezla se po ní na zem.

Nemám na to. Pojedu do Volterry. Hned! Vstala jsem, chtěla jít do kanceláře nahlásit konec studia, ale než jsem stihla vyjít ze záchodů, potkala jsem tu malou černovlasou upírku.

„Proč chceš odejít ze školy?“ Jak to k sakru ví?! Nechápavě jsem se na ní dívala.

„To tě vůbec nemusí zajímat. Je to jen moje věc.“ Snažila jsem se znít neutrálně, ale hrozně by mě zajímalo, jak ví, že chci odejít. Když dlouho nic neříkala, vypadala jako by byla v tranzu, obešla jsem jí a šla pryč.

Došla jsem do kanceláře a přistoupila ke stolu, kde seděla paní Copeová.

„Dobrý den paní Copeová.“ Pozdravila jsem.

„Dobrý den, copak si přejete?“ Zeptala se.

„Chtěla bych ukončit studium.“ Po chvíli mlčení promluvila.

„Dobře. Tady mi to vyplňte a pak podepište.“ Snažila se chovat normálně, ale byla z ní cítit zvědavost. Papír jsem měla vyplněný během chvilky. Dala jsem ho paní Copeové a odešla. Vzala jsem věci z mé skříňky a vyhodila je do koše.

Vyšla jsem před budovu školy a namířila si to k lavičkám. Sedla jsem si a nechala vítr, aby mi cuchal vlasy a chladil obličej.

„Proč to dělám?“ Zašeptala jsem si sama pro sebe. Najednou se vedle mě ozval známý hlas. Můj hlas. Podívala jsem se na místo odkud vycházel. Seděla tam mé já a dívalo se před sebe.

„Protože se chceš stát upírem.“ Řeklo, podívalo se na mě a začalo se měnit. Zatajil se mi dech. Mé já bylo nádherné, mělo hustší vlasy, delší a vlnitější. Jizvy byly jasně viditelné, ale ty oči. Oči byly rudé, krvavě rudé. V tu chvíli se vrátilo do původní podoby. A já konečně začala dýchat.

„Já to přece nechci!“ Zasténala jsem.

„Tak tu zůstaň.“ Radilo mi.

„Ale tady jsou Cullenovi.“ Zanaříkala jsem znovu a schovala si hlavu do dlaní. Mé já mě pohladilo po hlavě. Začala jsem vzlykat. Ovšem přestala jsem okamžitě, protože jsem si uvědomila, že ruka, který mě hladila byla mnohem studenější než lidská. Oči mě pálily, ale i přes to jsem prudce zvedla hlavu a podívala se na tu osobu. Byl to Edward, kdo jiný by to taky mohl být.

„Prosím, nech mě být!“ Zaprosila jsem a znovu schovala svou hlavu do dlaní.

„Bello, já jsem Alice.“ Kde ta se tu vzala? Ignorovala jsem jí. „Prosím tě, podívej se na mě.“ Pořád jsem jí ignorovala. Asi jí to vadilo, protože odendala mé ruce z mého obličeje a donutila mě, abych se na ní podívala. „My ti vážně nechceme ublížit. Nemusíš se nás bát.“ Řekla.

„A to vám mám věřit?“ Zeptala jsem se s ironií v hlase.

„Tak nám dej šanci. Buď u nás jeden den a uvidíš sama.“ Ani mě nehne. Ale třeba mi dají potom pokoj.

„Dobře, ale teď mě nechte.“ Zašeptala jsem, vstala a šla domů. Nechvátala jsem, naopak kráčela jsem co nejpomaleji to šlo. Nenáviděla jsem svůj dům. Připomínal mi, že jsem sama, že nikoho nemám. Stávala se ze mě troska. Ne, omyl, já už byla… jsem troska. Chodící mrtvola.

Aniž bych si to uvědomil, seděla jsem doma v kuchyni a jedla ovesné vločky.