Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is gone... Memories stay 7

22.01.2010 (09:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3328×

Everything is gone… Memories stay

7. kapitola

„Jaku!“ Vydechla jsem a můj zaražený výraz byl ten tam. Měla jsem obrovskou radost, ale na druhou stranu jsem na něj byla hrozně naštvaná. Co si jako myslí? Vyhýbá se mi jak nejvíc může a když chci odjet, tak za mnou přijde, jako by se nic nedělo. Tak to teda ne! Přišel za mnou a krásně se usmál. O bože, já ho nedokážu nenávidět.

„Bello?“ Řekl svůdným hlasem.

„Jacobe.“ Řekla jsem chladnám tónem a nadzvedla jedno obočí. „Ráda tě vidím.“ Posměšně jsem se usmála.

„Podívej, já se ti hrozně omlouvám, že jsem se ti vyhábal, ale neměl jsem na vybranou, ani teď nemám na vybranou.“ Co to plácá? Jak nemá na vybranou?

„Hele, Jaku, to je mi úp lně ukradený, já ti tenkrát řekla, co k tobě cítím, ale tenkrát bylo tenkrát a to už je pryč…“ Chtěla jsem pokračovat ve výčitkách, ale napadla mě jedna velice důležitá otázka. „Proč si sem přišel?“

„Chtěl jsem se ti omluvit.“ To brzo, ale za co? Za to, že se mi vyhýbal? To těžko. „Já jsem tě vždycky měl rád a pořád mám, jako kamarádku.“ Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. „Bello, podívej se na mě.“ Neposlechla jsem. „Bello prosím.“ Položil prst opatrně pod mou bradu a zvednul ji. Jeho oči se mi snažili něco říct, něco moc důležitého, ale já to nemohla a nedokázala rozluštit.

„Jacobe!“ Volal někdo. Jacob otočil hlavu a podíval se na dotyčného. Koukla jsem se taky. Byl to Sam Uley.

„Už zase.“ Zašeptala jsem a zesmutněla. Jake se na mě tázavě podíval. „Zase mi tě bere.“ Věděla jsem, že nemá cenu Jacoba ukecávat, aby zůstal, protože stejně za ním odejde. A já netušila proč. Pustil mou bradu a dal mi pusu na čelo.

„Musím jít, zítra se za tebou stavím ano?“ Ustoupil o dva kroky dozadu.

„Nestavíš.“ Řekla jsem.

„Ale stavím.“ Namítl přesvědčivě.

„Nestavíš, odlétám, dneska.“ Zašeptala jsem. V tu ránu mě objímal.

„Bello, to jsem nechtěl… já…“ To snad ne.

„Ale já neodjíždím kvůli tobě.“ Řekla jsem a s námahou se vykroutila z jeho sevření.

„Jacobe!“ Další zavolání. Ještě jednou a už toho Sama fakt uškrtim.

„A proč?“ Zeptal se nechápavě.

„Prostě proto, mám k…“

„Jacobe!“ Zařval Sam. Tak to už je moc. Podívala jsem se na něj a zakřičela.

„Můžeš nás pro jednou nechat na pokoji?!“ On mě fakt štve. Nečekala jsem na jeho reakci. A začala zase komunikovat s Jakem.

„Rozhodla jsem se tak. Vyvinuly se jistě… komplikace a já musím… chci odjet.“ Podíval se mi do obličeje hloubavěji.

„Zůstaň tu, prosím. Já… slibuju, budu se ti víc věnovat, mnohem víc.“ Snažil se mě přemluvit.

„Jacobe, ty moc dobře víš, že by jsi to stejně nedokázal splnit.“ Nadechoval se a chtěl něco říct, ale já ho nenechala. „Navíc, takhle to bude lepší, pro všechny.“ Jemně jsem se usmála. „Mám tě ráda Jaku.“ Pohladila ho po tváři. „A teď běž za Samem, chudák… nemůže bez tebe vydržet.“ Jakei se zasmál.

„Jsi pořád stejně roztomilá.“ Usmála jsem se a chtěla odejít, ale zastavil mě. „Bello, prosím, zůstaň tu ještě jeden den. Jen jeden. Chtěl bych ti toho tolik říct.“ Povzdechla jsem si.

„Ne. Nemůžu, už bych potom nedokázala odjet a ty to víš. Sbohem.“ Zakuňkala jsem. Otočila se, šla pryč, asi po pěti metrech mě zastavila Jacobova slova.

„Já vím, že ty jizvy, které máš na obličeji a rukách…“ Ztichl a já ztuhla. Jakto, že je vidí? Vždyť to přece není možné. On je přece nemá vidět, nesmí je vidět. Z Jacobovi hrudi se ozvalo zavrčení. „… ti udělala… pij-avi-ce.“ Oddechl si, já jsem pořád stála jak přikovaná k němu zády. Jak to ví? „Bello?“ Jaho hlas se přibližoval, ale žádné kroky jsem neslyšela. Za chvilku stál přede mnou. Cítila jsem na sobě jeho pohled, pálil mě.

„Jak to… že je vidíš?“ Zašeptala jsem hrozně potichu. „Ty je přece nemůžeš vidět.“ Zkoumavě a zároveň bolestně jsem si ho prohlížela. Chytil jeden můj ukazováček, položil ho na kraj jedné jizvy a začal obkreslovat její tvar. On je vážně vidí. Nahlas jsem vydechla. „O můj bože!!“ Co mám dělat? Musím odejít než se toho o mně dozví víc než dost. Vykroutila jsem svou ruku z té jeho, s přikovaným pohledem k zemi ho obešla a rychle šla pryč.

„Bello!“ Řekl a chytil mě za jednu ruku. Otočil si mě k sobě. Nechápal co to teď dělám.

„Nikdy jsi je neměl vidět. Nikdy.“ Zanaříkala jsem a sklopila hlavu. Objal mě. Chtěla jsem vědět, jak to, že je vidí, ale něco ve mně mi říkalo, ať to nechám být, že to nebude moc pěkné. „Musím jít.“ Řekla jsem.

„Nikam tě nepustím.“ A víc mě zmáčkl v obětí, které mi bylo čím dál víc nepříjemné. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale měl hroznou sílu.

„Jacobe, já nechci skončit stejně, jako když si mě opustil poprvé. Nedělej to ještě těžší. Jestli chceš, můžeš mě do Seattlu odvést, ale já tu nezůstanu. Nemám na to. Už ne.“ Odtáhl se ode mě a podivně se na mě koukal.

„Tak dobře.“ Chytil mě za ruku a táhl pryč z lesa.

K mému baráku jsme – no, k mému, spíš k Arovu baráku – dorazili, já si vzala kufr, zamkla dům a čekala na Jacoba, kdy přijede s autem. Byl tu hrozně rychle. Nasedla jsem, kufr si dala k nohám a vyjeli jsme.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Zeptal se opatrně.

„Ano.“ Tak co to bude?

„Ty jizvy…“ O ne! „… ty máš jen na rukách a obličeji, nebo…“ Nedokončil větu. Zase jsem si povzdechla. A vytáhla bundu, mikinu a tričko pod prsa. Díval se zděšeně na mě znetvořené břicho, po dvouch vteřinách jsem oblečení pustila dolů, ale on pořád čučel a vypadalo to, že nehodlá svou činnost měnit.

„Mohl by jsi se věnovat řízení, prosím?“ Okamžitě přemístil svůj pohled na vozovku. Asi po pěti minutách pustého ticha promluvil.

„A ještě někde?“ To snad nemyslí vážně.

„Jacobe prosím, nech toho ano.“ Kývl. Teď zase přišla řada na mě. Podívala jsem se na něj a začala.

„Jak to, že je vidíš?“ Zamračil se.

„Co?“ Dělal ze sebe blbce, nebo spíš ze mě. Moc dobře věděl na co se ptám.

„Jacobe, ty víš co chci vědět.“ Podezíravě jsem se na něj dívala. Byl napnutý a nervózní. Naháněl mi docela hrůzu. Vypadal, jako by měl křeče. Po nějaké době promluvil.

„Já ti to nemůžu říct, moc bych chtěl, ale nemůžu.“ Byl zoufalý.

„To nechápu.“ Zamračila jsem se. „Sam ti to zakázal, že?“ Zeptala jsem se podezřívavě. Neodpovídal. „No jasně, to jsem si mohla myslet.“ Ona¨neumí nic jiného, než zakazovat a rozkazovat. Založila jsem si ruce pod prsa a snažila se aspoň trochu uklidnit tím, že jsem koukala na krajinu, kterou jsme projíždělí. Bude mi chybět. Mám ráda tenhle hnědozelený typ přírody.

Za chvíli jsme dorazili na parkoviště u letiště. Vystoupila jsem z auta, vzala si kufr a ještě než jsem zavřela dveře, řekla jsem.

„Sbohem Jacobe, mám tě ráda.“ A trošičku jsem se usmála.

„Bude se mi po tobě stýskat, víš to?“ Zeptal se.

„Ne, nevím, a ani tomu moc nevěřím, ale jedno vím určitě…“ Nic neříkej, nic. Jasné? Otočila jsem se a šla k letištní hale, chtěla jsem mu říct, že příště, až mě uvidí, bude ze mě upír. Odporná smradlavá pijavice, ale on by mě nepustil, nevím proč, ale nepustil by mě.

Ještě za mnou něco volal, ale já ho ignorovala.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything is gone... Memories stay 7: