Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything is Gone... Memories stay 9

17.02.2010 (20:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3470×

Everything is gone… Memories stay

9. kapitola

„Jane, odveď ji do jejího pokoje.“ Chytla mě do náruče a utíkala.

Během chvilky jsme byli v té ohromné místnosti a ona za námi rychle zavřela dveře. Postavila mě na podlahu a šeptala ke mně.

„Proboha Teri, co to děláš? Vždyť tě může zabít.“ Zděšeně mě pozorovala.

„A co mám podle tebe dělat?!“ zeptala jsem se jí naštvaně.

„Souhlasit. Spoustě členů gardy se o téhle nabídce, kterou si dostala ani nesnilo a ty ji jen tak zahazuješ,“ vyčetla mi.

„Nemyslíš to vážně, že ne? Řekni mi jaká je na tom výhoda?“ Naštvaně jsem si sedla na postel a pozorovala Jane.

„Vládneš, nikdo si na tebe nedovolí, všichni se tě bojí a…“ Nenechala jsem jí domluvit. Tohle je moc!

„Tak o to tu jde? O to že se tě bojej? O to, že jsi bezduché monstrum, které vraždí a ještě ke všemu vládne ostatním? To je ta výhoda? Díky, fakt nechci!“ řvala jsem na ní. Jane zavrčela. Jiný smrtelník by se jí bál, ale já neměla na strach ani pomyšlení.

„Nevrč tu na mě a radši vypadni!“ Vycenila zuby a zmizela. Zhroutila jsem se na postel a jen naštvaně koukala na nebesa. Věděla jsem, co mě teď uklidní. Rozhovor se smrtelníkem, půjdu k Gianě.

Stoupla jsem si, na posteli ležel plášť pro člena gardy. Když jsem zde ještě žila, Aro mi dovoloval chodit na různé sněmy, nebo jak se to jmenuje. Podmínkou bylo, že jsem musela mít plášť a zakrytý obličej.

Oblékla jsem si ho a podívala se na sebe do zrcadla, vypadala jsem jako tenkrát. Divně a tajemně.

Najednou můj zrak přelétl k velkým hodinám, které visely nade dveřmi. – Kdysi mi je dal Aro. – Bylo za 10 minut šest.

Giana přijde až za deset minut. No nic, počkám na ní v recepci.

Došla jsem do místnosti, kde Giana pracuje, sedla se na její místo, dala si kápi na hlavu a čekala.

Uběhlo deset minut, ale Giana nikde. To je zvláštní, vždycky chodila do práce včas.

Čekala jsem dalších deset minut, ale nic. Dalších deset minut už na mě bylo moc. Co se to tu k sakru děje? Potřebovala jsem znát odpověď a je jen jeden člověk… pardon… upír, který to bude na 100% vědět. Aro.

Vstala jsem a rychlým krokem jsem došla ke dveřím, které vedli do hlavního sálu. Byly to mohutné dveře, ztěžka jsem je otevřela. Vešla jsem dovnitř. Byl tam Aro, Caius a Marcus, tři členové gardy a dva cizí upíři.

„Aro, můžeš mi říct, kde je Giana?“ zeptala jsem se naštvaně. Aro se na mě vyděšeně kouknul, v té samé vteřině se koukal na ty dva cizí upíry a já jsem jeho pohled následovala. Měly černé oči, jako uhlíky. Cenili na mě zuby. V tu chvíli mi došlo, co se děje. Vypadá to, že mě berou jako svačinku.

Než jsem stihla cokoliv udělat, někdo mě držel v náručí a uháněl pryč nadlidskou rychlostí. Všechno se mi míhalo před očima. Zavřela jsem oči a jen se nechala bezmocně unášet… ani nevím kým a kam.

Po chvilince jsme zastavili. Nechtěla jsem vidět netvora, co mě zabije.

„Bello?“ promluvil dotyčný. Moment, ten hlas znám.

„Demetri?“ zeptala jsem se a otevřela oči. Ano, byl to on. Nádherně se na mě usmál, postavil mě na zem a o krok ustoupil. Dostala jsem hroznou chuť ho obejmout, ale bála jsem se, že by si to špatně vyložil.

„Tak jak jsi se měla?“ zeptal se. Usmála jsem se. Byla jsem v jeho pokoji. Rozhlédla jsem se a uviděla jedno staré černé kanape.

„Jako vždycky,“ řekla jsem a sedla si na kanape.

„Ten plášť ti sluší,“ pochválil mě. To jsem ale okamžitě vypustila z hlavy, protože jsem si vzpomněla na upíry, co byli v hlavním sále.

„Co se tam dělo?“ Přemístila jsem svůj hloubavý pohled na Demetriho.

„Chtěli si tě dát k snídani.“ Pomalu si vedle mě sedl. To jsem si všimla.

„Tak to je mi jasné, ale co tam dělali?“ Opustila jsem svým pohledem jeho obličej a zkoumala pavučinu v rohu místnosti.

„Víš, poslední dobou se mezi upíry hodně rozšířila zvěst o tom, že Aro má nového nástupce. Od té doby se to tu hemží nomády. Nikdy neřeknou pravý důvod proč přišli, ale Aro si myslí, že jdou po tobě.“ Nevěřícně jsem se na něj koukala.

„Cože?!“ prohloubila jsem hlas. „Proč? Vždyť já nechci být nástupce. A navíc, proč by mě chtěli zabít?“ Zvědavě a zároveň nedočkavě jsem ho probodávala pohledem. Nadechoval se a chtěl něco říct, ale svá ústa okamžitě zavřel. Po malé chvilince se zvedl a řekl.

„Aro s tebou chce mluvit.“ Ježiš, tak to je poslední „člověk“ s kterým bych se dneska chtěla bavit.

Kývla jsem, stoupla si a vydala se k hlavním dveřím. Nestihla jsem udělat ani dva kroky a už jsem letěla kupředu v Demetriho náručí.

Za chvilinku už jsem stála na podlaze v hlavním sále. Aro, Caius a Marcus seděli na svých trůnech.

„To bylo velice nezodpovědné Issabell,“ pokáral mě Aro.

„A jak jsem hernajs mohla vědět, že tu někoho máš? Na dveřích žádná cedulka nebyla.“ Aro si povzdechl.

„Na co si se mne chtěla zeptat?“ Chvíli jsem přemýšlela a pak mi to došlo.

„Kde je Giana?“ Aro ztuhnul.

„Dal jsem jí volno,“ řekl, to ale není pravda. On by jí radši snědl, než by jí dal volno.

„Aro, ty si nikdy nikomu nedal volno.“ Všichni mlčeli. „No tak řekne mi někdo pravdu?!“ Zvýšila jsem hlas. Zase nic. Čekala jsem ještě pět minut, ale bylo ticho. Napadla mě jedna šílená věc a tak ji moje ústa okamžitě vypustila ven.

„To vypadá, jako že jste jí někdo zabil.“ Uchechtla jsem se a zakroutila hlavou. Atmosféra v sále zhoustla. Můj obličej zvážněl. Přejela jsem všechny podezřívavým pohledem.

„Ne!“ vydechla jsem a bolest projela mým obličejem. „Ne!“ řekla jsem hlasitěji. „O můj bože!“ Prosím, že to není pravda. Jediný normální člověk, vlastně jediný člověk tady a oni ho zabijí.

„Kdo?“ zeptala jsem se. Zase nikdo nic neřekl. Už mě to jejich mlčení sere.

„Do prdele, dočkám se tý odpovědi nebo ne?!“ zařvala jsem. Aro se významně koukl na Jane.

V tu chvíli mě někdo drtil v sevření. Byla to Jane.

„Promiň, promiň. Ona mě hrozně naštvala a já se neudržela. Je mi to strašně líto.“ Snažila jsem se od ní odtrhnout, ale držela mě hrozně pevně.

Najednou se ode mě odtrhla a omluvně mě pozorovala. Já jsem mezitím nabírala dech. Pak jsem si klidně stoupla a snažila se, aby se ta informace nedostala do mého mozku.

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala se udiveně.

„Neboj, to přijde,“ ujistila jsem jí. Pomalu jsem se otočila a mířila ke dveřím. Otevřela jsem je, ale jakmile jsem se více do nich opřela, vrátka od mého mozku se uvolnila a já si pořádně začala uvědomovat, co se vlastně stalo.

Rychle jsem vyběhla z místnosti a hnala to k mému pokoji. Jakmile jsem byla uvnitř, zalítla jsem pod peřinu a křičela. Věděla jsem, že mě všichni slyší a že mi to moc nepomůže, ale bylo mi to jedno. Když mi došel kyslík, nadechla jsem se, ale po druhé už jsem se o křik nepokoušela. Dokonce ani vzlyky se nedostavily, jen slzy se neustále řinuly z očí.

Vylezla jsem z pod peřiny a koukla se po pokoji.

Už ne! Už nebudu trpět! Teď to bylo naposledy. Tohle byl poslední křik.

Vstala jsem z postele, setřela si dlaněmi slzy a došla ke skříni s oblečením. Zbylo tu pár děsných kompletů, které mi Aro koupil.

Jediný ucházející zde byl černý kostýmek. Převlékla jsem se do něj. Všechny vlasy si stáhla do drdolu.

Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Vše bylo dokonale uhlazené a upravené, tedy, až na můj obličej, který byl ztrhaný. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi podařilo nasadit neutrální masku.

Po chvíli tupého zírání do zrcadla jsem odešla z pokoje a zamířila na recepci. Sedla jsem si za stůl a začala dělat práci, která dříve náležela Gianě.

shrnutí

8. kapitolka ∞∞∞ 10. kapitola