Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Evil Angel - 21. kapitola Chci stroj času!

10.10.2009 (13:30) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1972×

21. CHCI STROJ ČASU!

Vzpomínky jsou jediný ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni... (Milena Nováková)

Vypráví Isabella

Mám to udělat nebo ne? Ano, ne, ano, ne... Tohle je k zbláznění! Proč tu není nikdo, kdo by mi poradil? Ale pravda, tohle musím udělat, už kvůli Simonovi. Zaslouží se to a já přeci také... jenže co když tím ublížím Edwardovi? A co chci já? Vzdám se lásky nebo přátelství?

Tyto otázky jsem si pokládala celou cestu domů... tedy do Windsor Academy. Vždyť je to tak jednoduché, buďto se rozvedu nebo ne, nic víc v tom není, tak proč je pro mě takový problém to vyřešit?

Moje rozladění málem způsobilo dvě dopravní nehody a k tomu jsem ještě porušila snad všechny dopravní předpisy. Ale...když jsem dorazila domů, bylo jasno. Nemohla jsem teď vzdát své usilovné snažení. Mám doklady i rozvodové papíry a nevyužít je by byla hloupost.

Vystoupila jsem z auta a... zahlédla Alici, jak na mě smutně pohlíží, jako by se měla každou chvílí rozplakat. ?é rozhodnutí opět díky ní zakolísalo.

„Ty už si to nerozmyslíš,“ špitla tiše.

„Nemohu.“

„Už nemá cenu tě přesvědčovat, tohle někomu ublíží ať se rozhodneš jakkoliv. Buď ublížíš jedno nebo druhému, ale sobě určitě.“ Její moudrá slova zasáhla přímo mé srdce. Ve všem měla pravdu... Bolest byla nevyhnutelná pro všechny.

Najednou se Alice vzpamatovala a pousmála se:

„Bráška s tebou chtěl ještě mluvit, tak bys měla jít,“ řekla a někam zmizela. A já se vydala hledat, za chvíli už bývalého, nejlepšího přítele a manžela.

Potuloval se po chodbách...:

„Prý jsi chtěl se mnou mluvit...“

„A-ano. Můžeme někde v soukromí?“ Jen jsem kývla a šli jsme do Carlislovi pracovny. Bylo to příhodné místo pro soukromí a zřejmě značně nepříjemný rozhovor.

„Ehm, já-jsem.“ Byl nervózní a slova se mu špatně vyslovovala, ale bylo to pochopitelné ani pro mě to nebylo lehké.

„Chtěl jsem ti říct, že... ať se rozhodneš jakkoliv, pochopím to. Asi by ses měla rozhodnout pro Simona, zaslouží si tě. Tohle všechno je v podstatě má chyba a musím ji odčinit.“ Tak a bylo to venku...

„A taky nechci, aby tě tohle nějak ovlivnilo...“ řekl a pomalu se ke mně blížil. Poté jemně otřel své rty o ty mé a odešel. Bylo to tak jiné než se Simonem. V břiše se mi rozletělo tisíce motýlků a můj tep vyletěl vzhůru do nebes...

Jak mě tohle nemá ovlivňovat! Opět jsem byla nerozhodnutá... Proč to udělal, vždyť mě nikdy nemiloval?“ Oh ne, ne, ne, ne, ne.. NE! Už jsem se přeci rozhodla, rozvedu se, musím.

„Hej, počkej!“ zakřičela jsem na vzdalujícího se Edwarda.

„Hm?“ konečně se zastavil.

„Nemůžeš si jen tak líbat vdanou ženu a pak čekat, že změní svůj názor. Který byl tak těžký rozhodnout!“ To ho značně pobavilo.

„Zapomněla jsi, že jsi vdaná za mě.“

„Tohle sem teď netahej, jde přeci o princip!“

„Teoreticky bych měl být naštvaný já na Simona a ne naopak.“ Popadl mě vztek. Jak se tomu může smát?

„Za deset minut tady!“ zavrčela jsem na něj a on najednou zvážněl. Pochopil, že je konec. Ve svých rukám jsem stále svírala obálku, v níž byly nové dokumenty od naší minulosti.

Šla jsem do svého pokoje a vzala ty zpropadené rozvodové papíry, které mi dala sekretářka na úřadě...

Deset minut rychle uběhlo a já šla zpět do Carlislovi pracovny. Ještě tam nebyl... myslela jsem si to.

„Jdu pozdě...“ prohodil.

„Ano, to jdeš.“ Opět mě tím jeho otráveným tónem rozzuřil. Co si o sobě myslí?

„Já se ti chci omluvit za to, co jsem udělal. Nechal jsem se unést svými pocity a to v této situaci nebylo vhodné,“ omlouval se.

„Já tomu nerozumím,“ sklesle jsem přiznala. „Stále měníš svá rozhodnutí, co se to s tebou stalo?“

„Změnil jsem se, cos čekala?!“ náhle vykřikl.

„Víš co, tady jsou ty papíry, ať to máme za sebou!“ hodila jsem papíry na stůl. Přes tvář mu přeběhlo zděšení. Náhle se uklidnil a nasadil svou lhostejnou masku, kterou používal vždy, když měl strach.

„Bohužel ale nemám pero...“ vymlouval se.

„Nevadí, já mám.“ S nesouhlasným pohledem přijal pero a začal si pročítat papíry, které sloužily k podepsání. Po celou dobu se tvářil stejně ledově.

Najednou mě přepadla soucit... Soucit, který jsem vůči svému povolání nesměla cítit.

Povzdechl si a otevřel pero. Hrot pera se pomalu přibližoval ke sněhobílému papíru a já zčista jasna změnila svůj názor. Nechtěla jsem rozvod a už vůbec jsem nechtěla ztratit přítele. A proto v okamžiku papíry neležely na stole, ale byly v mých rukou a poté jsem je hodila do plápolajícího ohně.

Plameny se draly k novému topivu, aby mohli pálit a ničit ti, co mělo zbýt z mé budoucnosti...

„Co jsi to udělala?“ zeptal se můj stávající manžel. Tón jeho hlasu nebyl ani zdaleka šokovaný, zněl tak nějak... spokojeně.

„Byla to nehoda,“ klidně se sám sobě odpověděl na otázku a věnoval mi zářivý úsměv.

„Ale to nebyla-“

„Pššš... shodneme se na tom, že to byla nehoda. Nedokážu si představit, že říkáš svému příteli o tom, jak jsi to všechno hodila do krbu...“ Stále z něj sálal ten klid a pohoda.

„Dobře,“ přitakala jsem omámeně. Zkoušela jsem se pohnout, ale nešlo to. Bylo to jako trans. Stále jsem tam jen tak stála a omámeně na něj zírala...

Vypráví Edward

...31. července 1835, Itálie... Nemohl jsem tomu uvěřit, zítra se mám ženit! Celý týden okolo mne pobíhali služebné a krejčí a stále přeměřovali velikost mého obleku. Jako by bylo možné se změnit, vždyť takto vypadám už nejméně padesát let...

Za králem jsem chodil každý den a žádal ho o odvolání svého slova, ale král byl vytrvalý. Princeznu chtěl dokonce zatknout a nechat uvěznit, avšak nakonec si svůj ukvapený závěr rozmyslel.

Celé dny jsme spolu s princeznou nepromluvili ani slovo. Byla stále rozzlobená. Téměř nevycházela ze svého pokoje, a když ano byla jako bez duše. Vše to vlastně bylo zapříčiněno pouze mnou... To já jsem se musel stále pohybovat okolo princezny, to já byl natolik okouzlen jejím půvabem a nemyslel na následky. To kvůli mě je princezna nešťastná a zřejmě už taková bude navždy.

„Mohu s vámi mluvit?“ vyrušil jsem princeznu z její soukromé chvíle.

„Co?“ vyštěkla na mě.

„Je mi to tak moc líto...“

„Ano, to mě také!“ hystericky křičela. „A teď odejděte,“ řekla už klidnějším tónem.

„Tak dobrá... Jen jsem vám chtěl nabídnout dohodu...“

„Jakou dohodu?“ vyptávala se.

„Po obřadu se čeká, že si vás odvezu, ale každý může kít svou vlastní cestou,“ řekl jsem.

„Dobrá,“ přikývla a letmo mě objala...

„Jdu něco dělat...“

Vyprávím Já (nezaujatý pozorovatel)

Proč jen Alice zářila štěstím? Že by kvůli tomu nezdařenému rozvodu? Přesně tak... Ihned ti zprávu musela sdělit Johnymu.

„Johny! Mám dobrou zprávu!“ křičela na celý zámek.

„Moment,“ zastoupil jí cestu Edward.

„Ano?“ zvědavě odpověděla Alice.

„Copak mu chceš sdělit?“

„Hm, nic?“ snažila se vymluvit.

„Jestli mu chceš říct o té nehodě u krbu, tak ti radím, abys to nedělala,“ varoval ji. Vypadal velice nebezpečně a odhodlaně, ale Alice se jen tak nedala rozhodit.

„Nevím o čem to mluvíš, ale musím mu říct o tom rozvodu-nerozvodu...“

„Hm, přesně o tom mluvím. Nic mu neřekneš!“

„Fajn,“ zabručela. I když byla se na svého bratra velice zlobila, věděla, že to celé pro něj musí být ohromně těžké. Každé ráno se dívat na svou ženu, která vlastně chodí s jiným. A pak ani ona ani Johny mu to ani trochu neulehčují... Ano, pro Edwarda to vždy bylo těžké a dokud si neudělá pořádek ve svém životě, citech... nikdy se to nevyřeší...

... Vzpomínáme na svou rodinu, první lásku a dávné přátele. Jsou to osoby, které ovlivňuji naše životy. Jenže také mám ty zlé vzpomínky: bolest, ztráta a co hůř i smrt. Každý večer jdeme spát s novým vzpomínkami a zážitky, které budeme za pár let šťastně vyprávět svým vnoučatům nebo přátelům. Ze vzpomínek se učíme, neděláme stejné chyby a vážíme si jich.

Vzpomínky jsou to jediné, co nám nemůže nikdo vzít. Jsou to ty věci, které ze své hlavy jen tak nevypudíme a musíme s nimi žít celý život. I vzpomínky se začas potlačí, ale nikdy se jich nezbavíme. Avšak nemá cenu stále vzpomínat na zlo, které se nám kdy přihodilo, musíme si je držet jako zkušenost, ale nikdy je nenechme převzít nad námi kontrolu... Vzpomínky tu vždy byly, jsou i budou nadále a my si z nich vezmeme to dobré a zlo ukryjeme někde uvnitř... tak to má být...

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Evil Angel - 21. kapitola Chci stroj času!: