Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Evropa - 2. Kapitola

25.04.2010 (10:00) • CrisTeaIsaBeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1258×

 Já a Alice jsme vyšly ke kajutám.

„Doufám, že budeme bydlet spolu, nevím, jak bych to zvládla s někým jiným!" Alice se na mě podívala s nepředstíranou úzkostí.

„Taky doufám," povzbudivě jsem se na ni usmála.

Došly jsme k první kajutě.

Nic. Ani jedna z nás tu nebydlela. Druhá. Nic. Třetí. Nic. Čtvrtá. Nic. Pátá.

„Hurá bydlíme spolu!" zavýskla Alice.

„Bezva! Doufám, že nechrápeš," zakřenila jsem se na ni.

„Já? No dovol!" nafoukla se jako bublina.

"Ať nepraskneš," zasmála jsem se a utíkala do naší kajuty, protože Alice se mi zrovna chystala uštědřit pohlavek.

Začaly jsme se honit po kajutě a obě se hlasitě a nezastavitelně smály. Kdyby, nás teď někdo viděl, myslel by si, že jsme se zbláznily. Po chvíli běhaní, se Alici nějak podařilo, mě svalit na postel. Teď jsme obě ležely a přerývaně dýchaly z toho bláznivého běhu.

„Tak chrápeš, nebo ne?" zeptala jsem se se smíchem.

„Jistě, že ne," odpověděla pořád trochu nabroušeně.

„Fajn. Aspoň se pořádně vyspím!"

Protože, na lodi plné chrápajících pirátů, to moc dobře nešlo.

„Večeře," ozvalo se z paluby nad našimi hlavami.

„Hurá, už mám hlad jako vlk." A v tu chvíli se na souhlas ozval můj hladový žaludek, zasmály jsme a společně se vydaly na večeři.

Na palubě byl obrovský stůl ve tvaru hranatého písmene C. Kolem něj byla spousta židlí, na kterých ještě nikdo neseděl. Napravo byla čtyřčlená skupinka švitořících dívek, které se dívaly na šestičlenou skupinku chlapců. Holky se před nimi natřásaly, jako slepice, vypadalo to velmi komicky. Uchichtla jsem se.

„Slepice," řekla Alice, která celé to představení sledovala stejně pobaveně jako já.

„Ty mi snad čteš myšlenky, nebo co?" zasmála jsem se.

„Ne, jsem si jistá, že by to napadlo každého," uchichtla se.

Přesměrovala jsem svoji pozornost na kluky, protože by určitě nebylo dobré, kdybych se tu rozesmála na celé kolo.

A tehdy jsem ho poprvé uviděla.

Anděl. To bylo to jediné co mě napadlo, když jsem ho uviděla.

Bronzové vlasy, bílá pleť, plné rty v tom nejkouzelnějším úsměvu, jaký jsem kdy viděla a ty oči, utápěla jsem se v nich, měly barvu roztaveného zlata a plály v nich veselé ohníčky.

Byl dokonalý. Už se ani nedivím těm slepicím, jak se natřásali.

„Auuu!" někdo mě štípl do ramene a tím vyrušil, mé okukování anděla.

„Alice co blbneš?" zeptala jsem se naštvaně.

„No, jenom jsem tě chtěla upozornit, abys zavřela pusu, jinak si toho zírání brácha tím tuplem všimne," zachichotala se.

„Brácha?" zeptala jsem se překvapeně a podle její rady zavřela pusu.

„Ano. Ten kluk s bronzovými vlasy, na kterého jsi civěla je můj bratr Edward," odpověděla s pobaveným úsměvem Alice.

Edward. Ano. Jméno vhodné pro anděla.

„Já na něj necivěla!" bránila jsem se chabě.

„Vážně? Ani bych neřekla," šklebila se Al.

„Viděl to?" zeptala jsem se.

„Ne, neboj neviděl," řekla s úsměvem.

„Prosím neříkej mu to!" prosila jsem zoufale.

„Neboj, jsme kamarády, nic mu neřeknu," slíbila.

„Díky Alice jsi můj anděl!" A tvůj bratr taky. Dodala jsem v duchu.

„Posaďte se," přikázal kapitán, který se od někud vyloupl.

Usedli jsme a začalo se nosit jídlo.

Po bezesné noci jsem se probudila, krásně vyspaná.

Bylo asi pět ráno, Alice spala jako zabitá, takže jsem ji nechtěla budit. Oblékla jsem si bíle šaty. Své neposlušné vlasy jsem se pokoušela rozčesat, ale moc mi to nešlo, tak jsem je nechala zkoucené pod ramena.

Vyšla jsem z kajuty na palubu. Nikdo tam nebyl, šla jsem k zádi, opřela jsem se o dřevěnou desku a dívala se na vlny.

„Ahoj," ozval se melodický hlas archanděla za mnou. Prudce jsem se otočila a hleděla do tváře nejdokonalejšímu tvorovi na této planetě. Edward stál za mnou a na tváři se mu rýsoval pokřivený úsměv, který mě úplně odzbrojil.

„A-ahoj" zakoktala jsem.

„Jmenuji se… "

„Edward Mongoberi," skočila jsem mu do řeči.

Vypadal překvapeně a zmateně zároveň, ale nakonec se srovnal.

„Jak to víš?" zeptal se.

„No, jsme kamarádky s tvojí sestrou," odpověděla jsem a snažila se, nedat na sobě, znát nervozitu.

„S Alice?" nechápal a vypadal udiveně.

„Ano. Máš snad ještě jinou sestru?" zeptala jsem se s úsměvem.

„No ne, ale Alice nemá kamarádky," řekl a vypadal smutně, když to říkal.

„Jo já vím říkala mi o tom, ale vůbec nechápu proč, je moc milá, hodná a zábavná," vysvětlovala jsem.

„Jo. Já to taky nechápu, ale jsem rád, že si nějakou našla," řekl upřímně a usmál se tím pokřiveným úsměvem, takže se mi málem podlomila kolena.

„A jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se.

„Isabella, Isabella Stewensowá," představila jsem se a podala mu ruku, on mi ji jako správný gentleman políbil, když jsem ucítila jeho rty na své kůži, málem se mi zastavilo srdce.

Pustil mi ruku, usmál se a řekl : „Moc mě těší Isabello."

„Říkej mi Bello," oplatila jem mu úsměv.

„Tak tedy Bello. Odkud jsi?" zeptal se a bokem se opřel o dřevěnou desku.

„Z Barbadosu," odpověděla jsem.

„Hmm a neměla bys, být víc… opálená?" zeptal se nejistě.

„Jo! Já vím, jsem hrozně bílá a to jsem pořád na sluníčku a nic! Je to příšerná barva," rozčilovala jsem se.

„Ne, vážně je to v pohodě a jestli sis nevšimla, tak já taky nejsem zrovna moc opálený," podotkl s úsměvem.

„Ty, už asi víš o mé rodině všechno. Alice, když chce je pěkně upovídaná," usmál se znovu.

„Opravdu toho moc nevím," přiznala jsem.

„A chceš, o mě něco vědět?"

„Jistě," přitakala jsem.

„Tak, tedy narodil jsem se 20. června roku 1747 v Chicagu, takže jsem o rok starší než Alice, máma čekala Alici, když jsme se přestěhovali do Biloxi v Mississppi, tam se Alice narodila, žili jsme tam tři roky, pak jme se kvůli tátově práci museli znovu přestěhovat. Tentokrát do Tennessee, tam jsme žili rok potom Columbus, Ohio. Tam jsme bydleli dva roky a v Texasu asi dva a půl. Rochestr, New York tam tak dva a půl a zbylích pět let v Londýně, ale poslední rok jsem v Londýně vůbec nebyl, naši mě poslali na tuhle školu a protože začíná, až v šestnácti Alice sem mohla přijet až tenhle rok," zakončil svůj dlouhý a velice zajímavý monolog.

„Páni tolik stěhování," dostala jsem ze sebe.

Zasmál se mému výrazu a mě zvuk jeho smíchu pohladil.

„Tak, ty teď o mě víš všechno a já nic. Pověz mi něco," prosil a jeho oči mi zabraňovaly normálně a souvisle myslet, tak jsem se podívala jinam, zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu zpět do zvědavých očí.

„Ve skutčnosti jsem se nenarodila na Barbadosu dokonce ani v Karibiku. Narodila jsem se v deštěm zmáčeném městečku Forks, ve státě Washington 13. září 1748, můj otec Charlie Stewens zemřel, než jsem se narodila a moje matka Renne zemřela, když mi bylo asi šest let. Poté přijel můj strýc Jim a odvezl mě do Karibiku. Kvůli strýčkovým pracovním povinostem, jsme hodně cestovali na jeho lodi a s námi jezdila i moje chůva Kamil, učili mě na palubě číst, psát, počítat, různým vědám, nějakým těm sportům, také jsem se naučila dobře hrát na piáno, hodně ráda čtu, plavu a mám ráda hudbu," dořekla jsem s úsměvem.

„To s tvými rodičemi je mi líto," řekl a zkoumal můj obličej, jestli se mě nedotknul.

„To je v pohodě, je to už dávno."

„Už jsi vlastně někdy byla v Evropě?" zeptal se zaujatě.

„Ne, ale už se tam moc těším."

„Je to tam vážně úžasné, hlavně v Anglii, Francii a Římě," básnil.

Usmála jsem se jeho nadšení. Najednou jsem si vzpoměla na čas, Alice se musí za chvilku probudit a bude se po mě schánět.

„Promiň, ale už budu muset jít," řekla jsem smutně. Vůbec se mi od něho nechtělo, ale musela jsem.

„Jo. To já taky, určitě se po mě kluci už budou schánět," řekl stejně smutně jako já.

„Tak se měj Edwarde," mile jsem se usmála a odcházela.

„Ty taky," slyšela jsem ještě, než jsem zalezla do podpalubí.

Shrnutí

Autor: CrisTeaIsaBeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Evropa - 2. Kapitola: