Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Existence - 6. kapitola

20.01.2013 (16:30) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2742×

Pohled Belly

První setkání s Edwardem jsem si neplánovala tak brzy, ale stalo se. V duchu jsem si uvědomovala, že je to možné, že se to někdy v budoucnosti stane... Denaliovi jsou jejich rodina, takže setkání bylo nevyhnutelné. Rozhodla jsem se nechovat hloupě, hloupě jako Edward, který mě opustil pro moje dobro. Poprvé jsem se detailně podívala na Nickolase. Svalnatého teenagera s černým rozcuchem.

Zábava. Neznala jsem význam slova v praxi, ale pouze teorii. Jako upír jsem prozřela, svůj lidský život jsem viděla jako jednu velkou nudu. Vždy jsem musela být opatrná, chytrá, poslouchala jsem na slovo, byla jsem matka a zároveň otec pro svou ztřeštěnou matku. Ale potkala mě svoboda, když nepočítám pocit žízně, který mě nikdy neopustí. Rozhodla jsem se bavit, jediný lék na bolest.

A co Edward? Nic. Budu velkorysá. Může se znovu pokusit ukrást mi srdce. Ale nemůže to mít chlapec lehké, nebude to mít lehké. Dám šanci i Nickolasovi, Nickovi, který není suchar jako Edward, spíš jako Emmett, zábavný.

„Dáme si jeden zákusek?“ otočil se ke mně Nick, úsměv chlapci nezmizel z tváře. Téměř nikdy, vlastně nikdy. Nick se ani jednou nezamračil, každý úsměv mě nutil oplatit mu stejnou mincí. Prázdné pláně bez života zmizely, ocitli jsme v zelených lesích nedotčených lidskou rukou. Nad ničím jsem nepřemýšlela, vrhla jsem na nejbližší  zvíře – soba. Na severu je sobů dostatek, milují zimu. Nick se napil o něco dál z polární lišky. Samozřejmě nám to nevystačí, pokračovali jsme dál a usmrtili několik dalších zvířat, než jsem se cítila sytá. Dostatečně sytá.

Vydali jsme do našeho nového domova. Nick mi vyprávěl vtipy a snažil se mě okatě sbalit. Já se hloupě usmívala, vtipy jsem nevnímala, ale jako novorozená upírka jsem se zaujetím všechno sledovala – Nick nebyl žádná výjimka. Co myslíte? Vám by se určitě taky líbil mladý, svalnatý a silný mladík. Chemie existuje, jenom nejde vidět a nejde uchopit, ale jak poznáte, že tady je? Cítíte to na rukou, v hlavně, v srdci.  

Spolu s Nickem jsem utíkali na stejné úrovni, jeden druhého jsme nedokázali předběhnout. Jako novorození upíři jsme měli stejnou sílu. S Nickem je mi dobře, ale hlavou mi proběhla myšlenka, že znám pouze jeho jméno. Jenom jsem si pomyslela a během sekundy jsem se dokázala zastavit na místě, Nick se musel až o několik stop vrátit.

„Co se děje?"

„Neznám tvoje celé jméno. Když vezmu v úvahu, že mě balíš, neměla bych ho znát? Samozřejmě jen v případě, že to myslíš vážně, zatím jsi byl celou dobu veselý, někdy jsem nemohla rozeznat, kdy něco myslíš a nemyslíš vážně," přiznala jsem se Nickovi se svými pocity, obavami. Nick se usmál, pokřiveně se usmál, ale byl to úplně jiný úsměv než u Edwarda, i když stejně krásný.

„Moje celé jméno je Nickolas Cooke. Celý svůj lidský život jsem žil ve strachu a bolesti, zdá se, že za mě někdo zaplatil výkupné a konečně jsem mrtvý-nemrtvý. Jeden život skončil, druhý začal, snažím se být veselý, myslím všechno vážně. I Cullenovy to zprvu rozčilovalo, připisovali to novorozeneckému období, ale pak se se mnou naučili žít. Upírství miluji. Chlad v srdci, vzpomínky z prvního, lidského života v mlze - co jiného si přát?  Ale bolest zůstala, ale chlad bolest zmrazil, už to tolik nebolí."

„Chápu to, Nicku," ucedila jsem skrz koutky, zlost patřila Edwardovi.

„Edward, chápu," přisvědčil Nickolas. Tentokrát mě nikdo nenutil, koutky úst se samy zdvihly a ústa vytvořila něco podobného úsměvu. Nickova veselost byla nakažlivá, zvlášť když pocházela ze stejného zdroje.

„Co to děláš? Milovala jsi mne vůbec?" Edward stál před námi. Obočí se mi stáhlo hněvem a nechápavostí. Nemá na mě právo křičet a co svou otázkou myslí? Ani jsem si nevšimla, že jsem dorazili do našeho nového domova, protože jsem si celou cestu povídala s Nickem a naše ruce se nevědomky spojily. Edward spaloval pohledem naše spojené dlaně, mlčel a pohledem mě vyzýval.

„Edwarde, ty nejsi sobecký! Ty jsi hloupý! Celé století jsi měl čas na čtení, ale vůbec ses nepoučil. Z příběhů plyne poučení, které nás varuje před chybami, kterých se máme vyvarovat. Když hrdina opustí svoji lásku, jeho milovaná většinou skončí mrtvá nebo v náručí zlého a pokryteckého chlapa, hrdina musí všechno napravovat. Ale ty... uděláš pravý opak - opustíš mě, přiléváš olej do mého hněvu. Budu experimentovat, poslouchej - moje - myšlenky." Hněvem jsem se dusila, jsem novorozená, mám na to právo, tři poslední slova jsem mu odslabikovala. Napnula jsem svoje psychické síly a odstavila jsem z provozu svůj psychický štít, které jsem celé dny sama v divočině trénovala. Hurá! Efekt se dostavil sám. Já jsem pouze vzpomínala na chvíle bez Edwarda. Lačně jsme se na Edwarda dívala, Nick stál těsně u mě a pozoroval Edwarda. Edward pohlcen bolestí poklekl na kolena, tvář staženou do bolestných křečí. Doufám, že cítím aspoň polovinu mé bolesti.

„Stop! To stačí! Zastav to! Moc to bolí..." Z domu vyběhl Jasper, cítil stejnou bolest a zoufalství víc než Edward se svou schopností. Tvář měl zkřivenou, ale dokázal se pohybovat na rozdíl od Edwarda. Štít se vrátil na správné místo, ale vzpomínky zůstaly, už jsem byla na svou bolest sama, samotinká.

„Omlouvám se!" zaúpěl Edward. Postavil se na nohy.

„Omluva je na místě," zavrčela jsem na zpět.

„Obávám se, že ti nikdy neodpustí, tolik bolesti, jak by někdy mohla skutečně zapomenout?" Jasper postavil Edwarda na nohy, soucitně se na něj díval. Znovu jsem zavrčela, já trpěla, ale Jasper utěšuje Edwarda?! Něco se ve mně zlomilo. Jsem hloupá, já vím. Když jsem se proměnila v upírku, malovala jsem si sny, že najdu Edwarda a padneme si kolem krku. Řeknu vám, zázraky se nedějí, snad jenom v pohádkách. Teskně jsem drsně objala Nicka, moje tělo je mrtvé, studené, ale potřebovala jsem objetí. Teď! Hned! V tento moment!

„Tvá bolest je pouze desetinou mého vlastního utrpení," zašeptal mi do ucha Nick.

„Nepodceňuj žádnou bolest, bolí stejně," zašeptala jsem zpátky v odpověď.

„Já tě nikdy neopustím, bolest lidi spojuje."

Slova zněla pravdivě, byla pravdivá. Nickolas Cooke mě nikdy neopustil, tak jak slíbil. Nebudu vám lhát, jednou za sto let si vzpomenu na Edwarda, na lásku a... bolest a pak jsem znovu vyléčená.  

Here comes the sun and I say, it is alright. 

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Existence - 6. kapitola: