Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fairy prediction - úvod

17.03.2011 (15:15) • Teerkaa98 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1364×

Být tak vílou…

 …lehkou jako vánek…

…krásnou jako měsíční svit…

…něžnou jako (u)pírka dotek…

…éterickou a bájnou…

…nesmrtelnou...

Tisíce mil od Prahy, uprostřed hlubokého lesa, kde by člověk neprošel, byla malá louka. Byla tak opuštěná a kilometry vzdálená od civilizace, ale přesto vypadala udržovaná. Byla porostlá malými rostlinami, které trochu připomínali scvrklé obilí. Místy prosvítaly barevné fleky. Když se člověk předklonil, viděl, co to je. Bylo to miniaturní pampelišky, tulipány, růže, narcisy a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Každý by řekl, že tady žijí trpaslíci a nebyli by daleko od pravdy. Žijí tu totiž víly a elfové. Kdybyste dokázali proniknout kouzelným štítem, který je chrání od očí nezvaných hostů, kterých moc nebylo, viděli byste, jak v plné práci pobíhají ve svém malém městečku. 

Víly byly menší než elfové. Jejich různobarevné vlasy se třpytily, podle intenzity svítícího slunce. Barva vlasů mohla být jakákoli. Od bílé až po černou. Oblečení bylo tvořené převážně z rostlin. Neměli moc jmen pro dívky, a proto každá rostlina byla nositelkou jednoho dívčího jména. Jmenovala – li se dívka Sisi, její oblečení bylo tvořeno převážně z pampelišek. A tak to bylo s každým dívčím jménem. Jejich oči byly jiné než lidské. Braly barvy červené, žluté, fialové, růžové, krémové, oranžové a stříbrné. Prostě paleta různých barev, které většinou nemá obyčejný člověk.

Největší zvláštnost byly křídla. Na dotek byla jemná jako samet. Vypadala jako barevné křídla motýlů, ale věší a hlavně pevnější. Jemné, krásné, ale hlavně křehké. Opak byl pravdou. Křehké nebyly vůbec. Byly pevné a vydržely by i pád z výšky. I… no skoro vše. Křídla se barvila podle dobrých vlastností člověka a taky podle pocitů. Vždy teda křídla byla dvojbarevná. Tyto dvě barvy se do sebe prolínaly, ať byly jakékoli. Když byla dívka zamilovaná a pravdomluvná, tak se prolínala červená a zelená barva. První barva se měnila, ale ta druhá jen zřídkakdy. Dá se říct, že z barev a rostlin na víle si mohl poznat skoro vše. Musel jsi jenom vědět, co to znamená.

Elfové měli špičaté nosy a vlasy se jim netřpytily. Barva vlasů mohla být zase jakákoli a oči mohly mít pouze tytéž barvy jako víly. Oblečení neměli jako víly podle jména, ale pouze z různých druh trávy. Utvářeli různé kombinace, a čím originálnější kombinace tím lepší. Křídla neměli, ale místo toho byli hodně rychlí.

Elfové i víly mohli umřít jako normální člověk na zranění, na nemoc, na otravu prostě na vše, ale když se jim nic nestalo tak byli nesmrtelní. Víly nebyly rychlé při běhu, ale když letěly tak se jim málokdo v rychlosti vyrovnal. Silnější byli jen elfové, ale víly by dospělého člověka dokázaly zabít. Zrak, sluch a čich měli elfové i víly velmi dobrý. Srdce jim tlouklo trochu v jiném tempu, než má člověk. Měli ho pomalejší. Tohle tempo by znamenalo pro člověka smrt. Jejich krev nebyla červená, ale zelená. Symbolizovalo to jejich spjatost s přírodou. Pleť byla stejná jako u lidí. Schopnosti mělo jen pár z nich a kupodivu nesouvisely s přírodou. Jejich život nebyl nijak dobrodružný a ani měnící se, ale oni tento život milovali. Všichni zde žili v míru. Nikdo neměl s nikým spory, nikdo se nehádal kvůli kousku půdy, no prostě taková idylka.

Avšak jeden poklidný a taky stereotypní den narušil hlas muže, kterého všichni považovali za neuvěřitelně nadaného elfa. Byl věštec, který měl dar mluvit s královnami. S matkou přírodou a matkou budoucností. Vždy když se mělo dít něco závratného, poklidný den narušil zvuk zvonu, který svolával všechny, aby si proroctví přišli poslechnout.

A právě v tento den se zvon rozezněl. Všichni nechali své práce a šli na menší náměstí. Na balkóně velkého hradu stál onen věštec a pozoroval lid svým pronikavým stříbrným pohledem. Když uviděl, že už jsou zde všichni, a když uslyšel, že obecenstvo utichlo, začal mluvit.

„Dnes jsem opět mluvil s našimi královnami! A rozhodli, ať vám předám tuto věštbu. Týká se nás všech! Do Vánoc se musíme přestěhovat, protože po Vánocích sem mají dorazit lidé a jakmile nás uvidí tak se staneme do dalšího tisíciletí jediný objekt ke zkoumání!“

„Ale jak? Nikdo z nás nemůže jít mezi lidi! Jsme moc malí! Tak jak to chcete udělat?“ ptal se jeden nervózní elf.

„Jeden z nás ano, jeden to dokáže!“zvolal prorok.

Tohle vyvolalo ruch u všech. Každý začal hlasitě debatovat a přemýšlet, kdo to je. Prorokovi to bylo patrně jedno a bez čekání na ticho pokračoval.

„Podle proroctví se má narodit víla, která bude neuvěřitelně mocná. Mocná bude svojí krásou, schopnostmi, ale i vlastnostmi a chytrostí. Její schopnosti my nejsou známy až na jednu. Bude se umět zvětšovat do lidské velikosti a bude mít za úkol najít nové bezpečné útočiště!“

Všichni byli dost překvapený a nezmohli se na slovo. Pouze na proroka koukali s vyvalenýma očima. První se probrala jedna dívenka s růžovými vlasy a zeptala se.

„A jak jí poznáme?“

„Narodí se za čtyři dny, přesně v 7 hodin večer. A kdyby tohle bylo pro popis málo, tak bude mít nádherné růžové oči. A bude bledá,“ popsal, ale hned dodal, „stačí vám to jako popis?“

Všichni jen přikyvovali, nikdo nebyl schopný slova.

O čtyři dny později v sedm večer, někde v nějaké neznámé chaloupce

Domem se rozléhal brek dítěte. Přesněji brek čerstvě narozeného dítěte. Narodila se holčička, a i když jste nemusel být její otec nebo matka, hned jste věděli, jak se jmenuje. Bella. Ta z toho proroctví. Ta má zachránit bájný a zatím všem lidem i nadpřirozeným bytostem neznámí lid. Všichni obyvatelé netrpělivě vyčkávali, kde se narodí. Když se ozval křik dítěte přesně v sedm. Věděli, kdo to je. Už věděli, že se narodila spasitelka jejich národa. Malá Bella Swan.

O šest měsíců později

Bella:

Být spasitelkou není žádný med. Každý se chce každý s vámi seznámit, každý učitel vás chce učit, každý dítě vás chce mít za kamaráda, každého intelektuála fascinujete. A to jen protože se máte pár schopností navíc. No prostě otrava. Už se těším, až se konečně vydám na tu cestu za hledáním nového místa. Aspoň budu mít chvíli klid. No ještě, že rosteme o hodně rychleji než lidé, protože bych tu musela tvrdnout roky. Mě je šest měsíců a lidé by byli ještě v plenkách. Často se o mě říká, že jsem jak utržená za řetězu a tak trochu střelená. Každý z vesnice zažil ode mě alespoň jeden žertík. Nejhůř to snášejí učitelé, kterých jsem za svůj život vystřídala osm. Ale zato o mně každý tvrdí, že jsem neuvěřitelně učenlivá. No popravdě nejsem. Po každé když mě učitel zkouší, tak si za jeho záda přivolám taháček a hezky mu to odříkám. Takže ty schopnosti jsou vlastně k užitku. Už mě čeká jen závěrečná zkouška, která bude z celého učiva. A pak konečně vyrazím. Budu si moci vzít někoho s sebou. Doufám, že se mnou pojede moje nejlepší kamarádka Lily. Není těžký odhadnout jaké má šaty. Celé je má tvořené z lilií. Já je mám z růží. Krásných světle růžových růží. Je to přesně stejná barva jako u mých očí.

Už pár dní hledám nějaké město, kde není příliš slunečno a je tam les. Až po pátém dni pátrání jsem mohla s jistotou říct, kam pojedu. Je malé a deštivé městečko Forks. Nijak velké, ale alespoň tam není moc lidí. Jen 3120, takže nic moc. Dohromady je víl a elfů stejný počet jako lidí ve Forks. Samozřejmě všichni nežijí jen v naší vesnici, ale zbytek žije v Denali.

Tramtadadá! Slavnostně vám oznamuji, že jste se dočetli až do konce... Pro většinu asi úleva... No nic, moc prosím o každý koment ať kladný či záporný... Nešetřete mě. xD

Autor: Teerkaa98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fairy prediction - úvod: