Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 1.kapitola

15.05.2009 (16:00) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2477×

1.

Kdyby dnes někdo procházel po této pláži a zaklonil hlavu spatřil by na nejvyšším útesu postavu dívky. A kdyby ten někdo přišel blíž, zjistil by, že před její krásou samy hvězdy blednou a měsíc poskakuje radostí, že se jeho paprsky smějí dotknout její bledé kůže. Dlouhé černé vlasy se jí vlní ve větru a pod náporem měsíčního svitu vytvářejí duhu fialových odlesků. Tvář má těch nejjemnějších rysů. Oči barvy violek se upírají do dálky.

Vzpomínala na svůj život a hlavně na matku. Je to už skoro osmnáct let co přišla na tento svět, přesto stále ještě nevěděla jaký bude její údel. Naštvaně nakopla kámen co ležel u jejích nohou. Ten vyletěl do vzduchu a ztratil se až po několika kilometrech v moři. Od narození věděla, že je jiná, jedinečná, jak jí říkávala maminka, když ještě odpočívala v jejím lůně. Otec upír, matka anděl. Čekala až to přijde, až se v ní vzbudí touha po krvi. Jsou to již tři roky zpátky co ji poprvé ochutnala. Byla venku na procházce, když narazila na zraněnou srnku. Neudržela se a vrhla se na ní. Od té doby se stává silnější a silnější její smysly se zbystřují pohyby zrychlují a spánek pro ni přestává být nutností. Stačí jí spát jednou za měsíc.

Proto je dnes večer tady. Před chvílí byla na lovu a teď se jí nechce vracet do toho zatuchlého domu kde musela prožívat svůj život. Nesnášela jak se na ní díval její otčím. Jednou se jí dokonce pokusil znásilnit, víckrát už si to nedovolil. Byla ta divná. Trpěli ji jen kvůli penězům co na ni dostávali. Neměla z nich nic. Tvrdili jí, že může být ráda za jídlo a oblečení po starších sestrách co dostává. Neměla nikoho komu by se mohla svěřit. Ve škole jí holky nenáviděly a kluci ji zase svlékali pohledem a uháněli na každém kroku.

Bylo jí to jedno. Chtěla odsud pryč. Lidé jí tu přišli neuvěřitelně zlý. Už měla taky plán. Za pár dní jí bude osmnáct. Bude plnoletá a nikdo ji potom nebude hledat. Už jen jeden týden a bude volná. Nebude problém utéct jen musí ukrást z ložnice jejích pěstounů řetízek co dostala od maminky, když se narodila. Měla štestí, že její zlomyslná macecha byla tak malicherná a schovala si ho pro sebe. Myslela si, že o něm Violet ani neví. Ale Violet o něm věděla a nehodlala se ho vzdát. Bylo to jediné spojení s její rodinou.

Při pomyšlení na to co vše si v tom domě musela zažít se jí zmocňovala zuřivost. Raději se soustředila na rozpoutání bouře na moři nežli, aby svůj vztek nasměrovala proti lidem. Nechtěla zabíjet, proto lovila jenom zvěř. Živly ji poslouchaly na povel. Nebe se zatáhlo hustými mračny a během chvíle zuřila bouře. To jí vždycky uklidnilo. Tuhle schopnost zdědila po matce, i když její maminka je nemohla ovládat vědomě.

Na horizontu se objevil malý dřevěný domek. Violet se k němu po tichu přiblížila a vyhoupla se do okna ve druhém patře. Objevila se ve svém malém pokoji. Ještě měla pár hodin času než se začne dům probouzet, tak si vzala skicák a začala malovat. Snažila se vybavit si obličej své matky a přenést ho na papír.

Za dvě hodiny se začal dům probouzet. Violet odložila skicák se skoro hotovým obrázkem a vydala se plnit své úkoly. Připravila snídani pro pěstouny, ona dnes snídat nebude, neměla chuť na lidské jídlo,když ji v těle proudila čerstvá krev. Vydala se za jediným obyvatelem domu po, kterém se jí bude stýskat.

"Matte! Matte vstávej. Musíš do školky." Klučina otevřel své hnědé oči a skočil sestře kolem krku. Nic ho nedokázalo probudit tak jako zvuk jejího hlasu.

"Že tam dnes nemusím." Dělal na ní psí oči. Violet se při tom pohledu rozesmála. Jejímu bratrovi ten zvuk přišel jako zvonkohra a musel se smát s ní.

"To víš, že musíš. Teď si běž vyčistit zuby já ti zatím připravím oblečení." Sledovala jak chlapcova postava mizí ve dveřích. Ze skříně mu vytáhla oblečení a posadila se na postel. Jedině kvůli Mathewovi tu zůstávala až do poslední chvíle. Věděla, že to pro něj bude těžké až odejde, ale on je ještě malý, vzpamatuje se z toho. Matt po chvíli vběhl opět do pokoje a začal se oblékat. Potom šel spolu s Violet do kuchyně kde mu podala snídani. Její pěstouni už tam byli i se sestrami. Opřela se o kuchyňskou linku a zamyšleně sledovala brášku. S ostatními nemluvila. Oběma stranám to tak vyhovovalo, jediné co musela udělat, bylo splnit své úkoly. Což znamenalo postarat se o celý dům.

Nechápala proč o ni projevují takový zájem. Připadala si obyčejná. Neviděla se lidskýma očima. Se sklopenou hlavou prošla dveřmi v hlavní budově. Vešla do třídy těsně před učitelem, proplula úzkou uličkou a plynulým pohybem se posadila aniž by vydala jediný zvuk. Školu měla i neměla ráda. Neměla kvůli lidem co sem chodí, ale trpěla to, protože se ráda učila novým věcem.

Hodiny dnes ubíhaly pomalu. Violet pořád musela přemýšlet nad svým plánem, přesto věděla o všem co se děje ve třídě. Mysl jí fungovala jinak nežli lidem, srdce jí bilo naprosto pravidelně, nezrychlovalo ani nevynechávalo. Přemýšlela jestli někdy potká někoho stejného druhu jako byl její otec. Poznala by upíra? Ví o nich, že jsou bledí jako ona, že touží po lidské krvi, to ona ne, smrděla jí, a že jsou neuvěřitelně rychlí a silní. To je ona taky. Ale ona není upír. Kolikrát už přemýšlela co vlastně je, jestli poloviční anděl nebo poloviční upír.

Z přemýšlení ji vtrhl školní zvonek. Poslední hodina skončila a Violet se s úlevou vydala do města. Rozhodla se, že koupí bratříčkovi nějaký dárek na rozloučenou. Díky tomu, že nepotřepovala spánek, mohla chodit po večerech tajně pracovat do jedné fabriky. Za tři roky si tam vydělala docela velký obnos, který jí měl zajistit nový život.

Bratříčkovy vybrala basebalový míček a rukavici. Vždy spolu hrávali za domem. Potom se šla podívat ještě do knihovny. Stále jí zbývalo trochu času než, bude muset pro Matheuwa do školky. Knihovna byla velká budova uprostřed náměstí. Violet se tu vždy cítila velice pohodlně, tak nějak bezpečně v obležení starých knih.

"Dobrý den slečno Hatwayová." Pozdravila starší paní sedící za pultem.

"Á dobrý den Violet jak se máš? To už máš zase všechny ty knihy přečtené?"

"Mám se dobře slečno. Vlastně je ještě přečtené nemám jen jsem potřebovala na chvíli na počítač jestli je to možné?"

"Ale samozřejmě. Jen se posaď. Hned ti to pustím."

"Děkuji Vám."

Slečna pozorovala dívku u počítače a přemýšlela o ní. Za těch pár let co jí znala si jí skutečně zamilovala. Byla tichá, klidná a velice krásná. V její přítomnosti bylo snad každému příjemně. Jen nechápala jak může být pořád tak smutná. Ano věděla, že to nemá u Smithových jednoduché, byli to hulváti a většina jejich dětí se knihy v životě nedotkla. Nikdy nepochopila jak jim mohli Violet svěřit. Výjimečnost této dívky jí však zarážela. Když jí poprvé spatřila myslela si, že zapadne ke zdejším princezničkám a bude se starat jen o to jak vypadá. Každý to od takové krásky očekává ale ona ne. Někdy to vypadalo dokonce tak, že o své kráse ani neví. Občas tu s Violet zůstávala až dlouho do večera, a to ve chvílích kdy diskutovali o knihách. Na to jak byla mladá byla velice inteligentní a všímavá.

Violet prozkoumávala internetové stránky a hledala nové informace o svém budoucím domově. Včera než šla ven zabodla prst do mapy na město Calgary v Kanadě. Bylo to ideální místo. V okolí se nacházelo hned několik národních parků a slunce tu moc častým jevem nebylo. Dokonce si už našla i byt, do kterého se nastěhuje. Zrovna teď si tam hledala práci. Sice měla našetřený peníze, ty jí však nevydrží na věky.

Se zděšením pohlédla na hodiny a zjistila, že má za pět minut být u Matta. Rychle si zapsala poslední poznámky a schovala si je do kapsy, vypnula počítač a zvedala se k odchodu. U dveří jí ještě zastavila slečna Hatwayová.

"Violet počkej ještě chvilku něco tu pro tebe mám." Violet se na ní překvapeně podívala, byla zvědavá co by pro ni slečna mohla mít. Ta vytáhla z pod pultu hranatý balíček zabalený ve stříbrném papíře s bílou stuhou.

"Co to je?"

"To je dárek pro tebe." Dívka nevěděla co na to říct. Ještě nikdy od nikoho dárek nedostala. Jen řetízek od své matky.

"Proč?" Slečna se na ní mile usmála.

"Budeš mít přeci narozeniny Violet a k těm se dárky dávají. Chtěla jsem ti to dát už teď, protože příští týden jedu k sestře. Ale otevři si ho až déle." Violet si vzala balíček a ucítila slzy co se jí řinuly z očí. Vrhla se slečně kolem krku a nakonec ze sebe vysoukala.

"Děkuji vám." Ještě chvíli se objímaly, potom se slečna odtáhla a pohladila Violet po vlasech.

"Tak běž ať nepřijdeš pro brášku pozdě." Violet se na ní usmála.

"Ještě jednou děkuji. Nashledanou."

"Sbohem Violet." Dívka najednou dostala tušení, že slečna ví mnohem více než se zdá. Ještě jednou se na ní usmála a vyběhla ven. Rozhodla se, že to ke školce vezme zkratkou. Obešla knihovnu, za kterou se nacházel velký městský park a upíří rychlostí se vydala ke školce. Trvalo to sice jen pár vteřin přesto si užívala ten pocit naprosté volnosti. Ze stínu stromů vyšla lidskou chůzí ve chvíli kdy bratr vycházel z budovy. Nadšeně se k ní rozběhl a ona s ním zatočila ve vzduchu.

Cestou domů jí vyprávěl co všechno celý den dělali. Dům byl ještě prázdný a tak Violet vyběhla k sobě do pokoje a schovala si informace, co si dnes vyhledala, pod uvolněné prkno v podlaze. Vrátila se zpátky do kuchyně a začala chystat večeři. Matt si u kuchyňského stolu kreslil.

"Vai, pojď se podívat co jsem nakreslil." Zvolal zvesela Mathew. Violet se otočila na bratra a zvědavě si prohlížela kresbu.

"To jsi ty Violet." Dívka se zarazila, jak moc jsou děti všímavé.

"Vážně a proč mám ty křídla?"

"Protože jsi anděl." Zahlaholil zvesela. Jen z části bratříčku, jen z části. Pomyslela si Violet.

Potom jí chlapec podal tužku a papír.

"Teď nakresli ty mě! Prosííím." Zase vykouzlil svoje štenecí očka. Vai se jen usmála a posadila se vedle něho. Za deset minut už si Matt prohlížel svůj dokonalý portrét.

"Líbí se ti?" Zeptala se ho.

"Ano. Ty vážně moc hezky kreslíš Vai. Taky bych to chtěl umět."

"Ale vždyť kreslíš přímo nádherně." Chlácholila ho dívka. "Víš co já si teď vezmu tvůj obrázek a ty ten můj." A natáhla se pro jeho kresbu. Matt si vzal tu její a běžel s ní k sobě do pokoje. Za chvíli se však vrátil.

"Nakreslíš mi sebe?" Violet se na něj otočila a chvíli přemýšlela.

"Ano nakreslím. Zítra ten obrázek budeš mít." Klučina si jen poskočil radostí a zase zmizel ve dveřích.

Violet se vrátila k přípravě večeře a tiše si pobrukovala. Řekla si, že na lidské jídlo opět nemá chuť a tak se rozhodla, že si večer opět zaběhne na lov. Měla teď mnohem víc volného času, když skončila s prací v továrně. V šest hodin vrzly domovní dveře. Přišel otčím. Ze zahrady vešla macecha se svými dcerami Margaret, Jane a Elissou. Všichni se posadily ke stolu a Violet jim naservírovala večeři. Potom se znovu začala věnovat úklidu kuchyně.

"Ty nebudeš jíst Vai?" Ozval se Matt. Jediný on se zajímal.

"Ne Mathew. Nemám hlad ale ty jez, aby z tebe byl velký kluk."

"Jen jestli nám do toho ta mrcha nic nezamíchala." Šeptla Margie Jane. Nad tím se jen Violet pousmála. Jejímu sluchu nic neuteče a kdyby jim chtěla něco udělat, nemusela by je nijak omamovat či trávit. Kdyby chtěla byli by všichni do půl vteřiny mrtví. Violet totiž ovládala šest sil. Zemi, oheň, vzduch, vodu, život a smrt. Díky tomu mohla poroučet přírodě, nebi i fauně. Nikdy toho však nevyužívala.

V osm hodin už měla všechnu práci hotovou. Zavřela se u sebe v pokoji, sedla si na postel a pozorovala dárek od slečny Hatwayové. Nakonec se rozhodla ho rozbalit. Opatrně sundala stuhu a stříbrný papír, tak aby ho neponičila, a s úžasem zírala na malou knížku v kožené vazbě. Romeo a Julie od Williema Shakespara. Velice jemně otevřela knihu na první stránce. Tam bylo stříbrným inkoustem napsáno:

Život je předurčený ke konci, pokud nám láska nedá věčnost. Proto ti přeji věčný život.

Violet přemýšlela jestli to byla jen náhoda, nebo jestli slečna Hatwayová skutečně ví víc než se zdá. Z myšlenek ji vytrhl až hovor, odehrávající se v obýváku. Byli to její pěstouni.

"Lauro, musíme ho prodat. Stejně ho nenosíš a ty peníze se budou hodit."

"Ale Johne teď, když vypadne už bych mohla."

"No tak. Víš kolik bychom za něj mohli dostat? Vypadá draze."

"Jenže já ho chci pro sebe." Prosila Laura.

"Už jsem řekl. Zítra ho odvezu do klenotnictví." Zarazil ji John. Violet slyšela vše jakoby byla v pokoji s nimi. Bylo jí jasné o čem to mluví, o jejím přívěšku. John se už kolikrát snažil přemluvit Lauru, aby ho prodali a dnes se mu to podařilo. Bude muset svůj útek uskutečnit o něco dřív než měla v plánu.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen Angel 1.kapitola: