Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 4. kapitola

26.05.2009 (09:00) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2007×

4.

Autobus se neúprosně blíž ke škole. Violet stále svírala nervozita. Poslední zastávka a dívka vystoupila. Ani si nevšimla obdivných pohledů svých nových spolužáků, kteří s ní jeli autobusem. Opatrně se rozhlédla po parkovišti před školou. Doufala, že ho zahlédne. Nic. Zklamaně si povzdychla a pokračovala do budovy školy. Stavila se v kanceláři, kde odevzdala vyplněné formuláře a dostala rozvrh s plánkem školy.

První hodinu měla angličtinu. Vždy jí měla ráda. Potichu procházela chodbami až ke své učebně. Zhluboka dýchala, protože celá škola byla prosycena jeho úžasnou vůní. Do třídy vešla se zvoněním. Přešla ke katedře a snažila se nevšímat si pohledů svých spolužáků.

Učitel si ji hned všiml a na chvíli ztratil řeč. Nakonec se přeci jen vzpamatoval.

"Dobrý den vy budete naše nová studentka." Poznamenal směrem k té kouzelné dívce.

"Ano, jsem Violet Hayden." Představila se a usmála se. Při tom mu podala papír, který měl podepsat.

"Dobře tak se posaďte vedle pana Greye." Řekl jí a podával zpátky papír. Violet si ho vzala a otočila se ke třídě. V poslední lavici seděl on!! Sklonila hlavu a vydala se směrem k němu.

Nathaniel nemohl uvěřit svým očím, když ve dveřích spatřil tu nádhernou dívku, na kterou od včera stále myslel. Uvědomil si, že jediné volné místo je vedle něj. Ihned stáhl své věci na svou stranu lavice a potěšeně sledoval jak se ta dívka k němu přibližuje. Mrzelo ho, že se dívá do země. Tolik si přál opět spatřit její nádherné oči. Nevěděl jestli na ni má promluvit nebo ne. Přál si slyšet její kouzelný hlas, ale věděl, že to není správné. Ona je člověk a on monstrum.

Violet se ladně posadila a neodolala letmému pohledu na svého souseda. Zjistila, že ji také pozoruje a tak rychle stočila pohled na desku stolu. Přišlo jí jakoby měla v břiše milion motýlků.

"Ahoj." Ozval se ten úžasný sametový hlas. Violet byla ráda, že sedí jinak by se jí asi znovu podlomila kolena. "Promiň, že jsem včera tak odešel, ani jsem se nestihl představit. Já jsem Nathaniel Grey." Usmál se na ní. Violet se na něj podívala zrovna v tu chvíli a opět ji překvapilo, že její srdce si udrželo svůj stálý rytmus. A potom si to uvědomila. Jeho srdce netlouklo vůbec. Zaraženě na něj hleděla.

"Violet Hayden." Dostala ze sebe na konec. Stále se snažila zaslechnout byť sebemenší úder jeho srdce. Nic. Pozorněji si ho prohlédla. Byl křídově bledý a nádherně voněl, ale jeho pokožka nebyla chladná, alespoň pro ni ne. Navíc jeho oči byly barvy karamelu, né karmínově rudé.

"Krásné jméno." Pronese směrem k ní a opět se usměje. Violet zaregistruje žárlivé pohledy nejbližších dívek. Kdyby jen věděly kdo to je. Dívku už přemohl původní šok. Nevěděla však co má dělat dál. Má mu říct, že ví kdo je a nebo má mlčet. Rozhodla se, že nejdřív o něm něco zjistí. Ještě se nesetkala s žádným upírem a on ji naprosto fascinoval, vlastně víc nežli to. Violet jím byla okouzlena.

"Co máš příští hodinu?" Zeptal se jí Nathaniel. Violet se zahleděla do rozvrhu. Ucítila jeho dech na krku jak se nakláněl, aby se mohl kouknout do jejího rozvrhu. Violet mu ho s úsmevem, který Nathaniela dokonale omámil, podala blíž.

"To je skvělé." Zaradoval se. "Máme všechny hodiny společné a já na všech sedím sám. Tak můžeš sedět se mnou. Pokud teda chceš?" Ukončil to otázkou.

"Moc ráda." Přitakala mu hned Violet.

Nathanielovu tvář rozzářil široký úsmev. Bude si moct její přítomnost užívat celý den. Ale co pak? Co bude dál? Co je to za pocity? Pomalu si začal uvědomovat, že se do té kouzelné dívky zamiloval. Zbytek hodiny jí pozoroval. Byla tak rozkošná. Konečně zazvonilo na přestávku.

Violet si poskládala učebnice na hromádku a chtěla si je vzít. Nathaniel ji však s úsmevem předběhl a vzal jí je. Mlčky se vydali k další učebně. Doléhaly k nim jen poznámky ostatních studentů.

"Je tu nová a on si ji hned všimne." Utrousila zklamaně nějaká dívka.

"To snad není možný konečně se tu objeví nová kost a ten nafoukanec Grey si ji hned přivlastní." Stěžoval si hnědovlasý kluk svému kolegovi.

"Odkud jsi?" Zeptal se Nathaniel, když si sedali na místo. Opět seděli v zadní lavici.

"Z USA, z Midlfordu." Odpověděla Vai.

"Co dělají tvoji rodiče?" Violet při této otázce ztuhla.

"Maminka umřela při porodu. Otce jsem nikdy nepoznala. Přestěhovala jsem se sem od svých pěstounů a pronajala si tu pokoj u jedné starší paní." Rozvyprávěla se Vai s bolestným výrazem.

"Omlouvám se neměl jsem se ptát." Snažil se ji utěšit Nathaniel tolik by si přál ji obejmout a uklidnit. Říct jí jak moc jí miluje. Místo toho jen položil svou ruku na tu její. Překvapilo ho, že neucukla před jeho chladným dotekem. Místo toho jeho ruku ještě víc stiskla a děkovně se usmála. To už do třídy vešel učitel a vynutil si jejich pozornost. Nathaniel neochotně pustil Violetinu ruku.

"Co ty? Máš nějaké sourozence?" Zeptala se zničehonic.

"Ano mám sestru Anabell a nevlastního bratra Alexe." Odpověděl jí s úsmevem. V její přítomnosti se dokázal usmívat pořád, jakoby ho nějak omamovala. Anabell Grey by jen těžko uvěřila svým očím, kdyby uviděla svého bratra se usmívat.

"Oni tu také studují?"

"Jen Anabell je o ročník níž. Alex studuje architekturu na nedaleké univerzitě." Vyprávěl okouzlené Violet Nathaniel.

Violet se skoro celou hodinu utápěla v jeho karamelových očích. Stále si rozmýšlela jestli mu má říct kdo je a nebo zdali si to má nechat pro sebe. Věděla jen, že jí s tímto nádherným upírem pojí něco hlubokého. Najednou si dívka uvědomila, že to co k němu cítí je láska, velice silná láska. Mimoděk si sáhla na své znaménko lásky, lehce ji hřálo pod prsty. Je možné, že on by měl být jejím osudem? A tehdy se také Violet rozhodla, že mu řekne pravdu. Jen ještě nevěděla jak.

Druhá hodina uběhla a ani jeden ze zamilované dvojce nepostřehl její obsah. Nathaniel opět pobral učebnice své lásky. Už jí tak v duchu začal oslovovat. pomalu procházeli chodbou a nevšímali si nejapných poznámek spolužáků. Nathaniel měl chuť po nich skočit.

Na druhé straně chodby se objevila Anabell. Šokovane sledovala svého bratra jak se vybavuje s tou lidskou dívkou. Začala se jí zmocňovat zuřivost. Copak si neuvědomuje do jakého nebezpečí je tím může dostat? Celou jejich rodinu! Vždyť přeci moc dobře ví, že oni čekají na každé jejich zaváhání, jen aby je mohly zničit.

Violet si všimla té nádherné blonďaté dívky ze včerejšího dne. Její výraz byl dnes snad ještě zuřivější. Jenže tentokrát se neupíral na Vai nýbrž na Nathaniela. Překvapeně na ní znovu pohlédla. Až teď si všimla, že je to upírka. Nejspíš to bude Anabell.

"Nathanieli?" Oslovila ho Violet. Ten se na ní otočil a obdařil širokým úsmevem. Tentokrát se však Violet udržela a kolena se jí nepodlomila.

"Říkej mi Nathe. Nathaniel je moc dlouhé." Opravil jí. Původně chtěl říct neosobní, ale nevěděl co vše si zatím může dovolit. Úplne s ní zapomínal kdo je on a kdo ona. Byl štastný.

"Tak dobře, Nathe." Usmála se Violet. "Kdo je tamta dívka?" Kývla směrem k Anabell.

"To je Anabell, má sestra."

"Aha. Je moc krásná, ale proč tě vraždí pohledem?" Anabell moc potěšilo, že si o ní ta lidská dívka myslí, že je hezká. Zvláště, když Violet byla přímo nádherná. Hned na to se však zarazila nad svými myšlenkami. Od kdy jí zajímá co si o ní myslí nějaká holka? A jak vůbec může být hezčí než ona? Vždyť je upír! Upírka začínala mít podezření, že na té holce je něco divného. Byla až příliš krásná a také byla bledá téměř jako oni. Najedou si přestala být jistá, že je to člověk. Zaposlouchala se. Její srdce bilo. Rozhodně ji považovala za hrozbu. Výraz jejího bratra však mluvil o něčem jiném. Hleděl na ni téměř zbožně. On, který nikdy o žádnou ani pohledem nezavadil.

"Nejspíš jsem něco provedl." Odpověděl Nath pobaveně na Vainu otázku. "Tak jsme tu. Učebna chemie." Nechal ji projít jako první. A ukázal jí jejich lavici. V tom se za ním objevila jeho sestra.

"Mohla bych s tebou mluvit Nathe?" Optala se se špatne skrývanou zlobou v hlase.

"Jistě." Opáčil jí bratr. "Hned se vrátím." Usmál se na Violet.

Violet se mezitím posadila do lavice a vyndala učebnici chemie. Přemýšlela nad tím proč je Anabell tak naštvaná. Měla takový divný pocit, že je to kvůli ní. Snažila se zaposlouchat do rozhovoru za zdí.

"Je to člověk.....copak si se zbláznil......ohrožuješ nás všechny!!!..." Zaslechla jen neurčité útržky rozhovoru za zdí. Nathaniel mluvil dostatečně tiše, aby ho slyšela jen jeho sestra. Za to Anabell občas ujelo něco trochu víc nahlas, že to byla schopná zachytit i Violet.

Po chvíli se Nath objevil ve dveřích s naštvaným výrazem. Věděl, že má Anabell pravdu, jenomže to co cítil k Violet se nedalo popsat. Nedokázal si představit, že by se s ní nesměl vídat. Jenže to by pro ní bylo bezpečnější. Stále zamyšlený se posadil na místo. Jeho pohled spočinul na Violet. Ne!! On se nedokáže držet od ní dál. To by ho zabilo, už podruhé. Konečně uklidnil svůj výraz a na Violet se usmál. Tím jí celkem uklidnil. Ale bylo jí jasné, že mu bude muset říct pravdu. Nebo se bude zbytečně trápit.

Violet přemýšlela jak mu to má říct. Nemůže za ním přeci přijít a spustit 'Ahoj, vím, že jsi upír a navíc já taky nejsem člověk. Jsem napůl upír, napůl anděl....' To by určitě nebyl dobrý nápad. Musela se tomu pousmát. Ale jak mu to teda říct? No snad nadejde nějaká vhodná příležitost.

Profesor zadal třídě laboratorní práci ve dvojicích. Violet s Nathem pracovali rychle a tak to měli hotové jako první.

"Jsi moc dobrá." Pochválil ji Nath. Violet nad touto poznámkou lehce zrůžověla.

"Děkuji to ty taky." Oplatila mu po chvíli.

"Baví tě chemie?" Zeptal se jí.

"Ano, ráda poznávám nové věci." Odpověděla stále lehce se červenající Violet.

"A co tě ještě baví?" Zajímal se dál Nathaniel. Všechno na této kouzelné dívce ho zajímalo. Přál si toho o ní vědět co nejvíce.

"Ráda maluji a fotím." Přiznala se.

"A ukážeš mi nějaké své kresby." Ptal se se zájmen Nath. Violet ještě více zčervenala, ale její srdce bilo stále stejně. Uvědomila si, že jediný obraz, který má hotový je jeho portrét.

"Až bude co tak ano." Svolila nakonec a usmála se. Celý zbytek hodiny si povídali a stejně tak i celou další hodinu. Konečně zazvonilo i nakonec této hodiny.

"Sedneš si se mnou na obědě?" Zeptá se Nath.

"Jistě." Přitaká nadšeně Violet, i když jí je jasné, že jíst bude jen ona. Společně procházejí chodbou směrem k jídelně a Violet až teď zjistí,, že je úplne všichni pozorují.

"Proč všichni tak koukají?" Zeptá se Natha.

"No nejspíš jsou naštvaní, že si tě celý den uzurpuji a navíc je dosti neobvyklé, že se bavím s někým jiným nežli se sestrou." Pousmál se Nathaniel. Čekal, že se spustí salva otázek na to, proč se s nikým nebaví. Ale Violet se neptala jen se chápavě pousmála. Společně vešli do jídelny a zařadili se do fronty na jídlo. Nath si něco nabral na talíř ani nesledoval co to je. Violet si přeci jen trochu vybírala už měla docela hlad. Nakonec za ně Nathaniel zaplatil což se neobešlo s Violetiným nesouhlasem. Nath jen protočil očima a směřoval ji ke stolu.

"Tvá sestra s námi nebude sedět?" Otázala se Violet, když si všimla, že Anabell sedí sama na druhé straně jídelny a stále se stejně zlostným výrazem pozorovala bratra.

"Dnes nejspíš ne je na mě naštvaná." Violet bylo líto, že se na něj zlobí kvůli ní. Proto se rozhodla, že jim to řekne co nejdřív. Zamyšleně se pustila do své porce, když si všimla jak Nath zhnuseně strká lidské jídlo do úst. To jí rozesmálo. Nathaniel ji nechápavě sledoval.

"Co je?" Zeptal se na konec.

"Já jen, že se nemusíš mučit lidským jídlem." Nath stále nechápal její slova. "Vím co jsi." Šokovane na ní zíral.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen Angel 4. kapitola: