Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 5. kapitola

28.05.2009 (10:30) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1931×

5.

"Jak to myslíš?" Zeptal se zděšeně. Nemůže to přeci vědět. Kdyby to věděla tak tu teď nesedí. Nath zahlédl pohyb směrem k nim. Tohle mu ještě zbývalo. Anabell si k nim okamžitě přisedla a ostražitě sledovala Violet. Nathaniel se bál, aby po ní neskočila nebo jí nějak neublížila.

"No, že vím, že nejsi člověk." Odpověděla klidně Violet a na Anabell se usmála.

"A co tedy jsem?" Snažil se o pobavený výraz. Měl v plánu jí to jakkoliv rozmluvit. Tohle úžasný stvoření nemůže být v ohrožení.

"Upír." Šeptla Violet sotva slyšitelně. Začínala si uvědomovat, že tohle nebyl zrovna nejlepší způsob jak mu to oznámit. Opatrně se mu podívala do očí. Bála se, že bude zuřit. Okamžitě se ztratila v jeho pohledu. V jeho očích se zračil strach, ale i ještě něco velice příjemného.

"Jak to víš?" Sykla zlostně Anabell. Věděla, že se jí má obávat. Hned od začátku jí přišla divná a přesto chtěla, aby jí tato dívka měla ráda. Nevyznala se ve svých pocitech. Violet její tón lehce vyděsil a tak sebou cukla.

"Já...já... jsem ... Já jen, že jsem ještě nikdy nepotkala nikoho vašeho druhu. Já moc se omlouvám, nebudu vás obtěžovat." S tím se Violet zvedla a rychle pospíchala z jídelny. Nathaniel ani Anabell neměli dost času se vzpamatovat. Violet doběhla na dámské toalety a zrychleně dýchala. Tohle se přeci nemělo stát!!! Vai si nadávala a říkala jak je hloupá. Jak jen to mohla udělat!!! Takhle hloupě!! Po chvilce nadávání si, se uklidnila a vydala se na další hodinu. Věděla, že tam bude a taky věděla, že bude muset sedět vedle něho. Bála se. Netušila co má očekávat. Pomalu vešla do dveří a rozhlédla se po třídě.

Nathaniel opět žasl nad její krásou. Tolik si přál, aby v té jídelně zareagoval rychleji a zastavil ji, ale ona ho příliš zaskočila. Jeho láska se pomalu vydala k jejich lavici a tiše dosedla na své místo. Pohled zabodnutý do desky stolu. Měl sto chutí Anabell zabít, když ji v té jídelně tak vyděsila.

"Violet." Vydechl a natáhl k ní ruku. Dívka sebou cukla při zvuku jeho hlasu. Tolik si přála aby vše udělala jinak. Neměla mu to říkat. Opatrně se podívala do jeho tváře. Nedokázala z jeho obličeje nic vyčíst. Jemně svou ruku položil na její rameno. Vai ho udiveně sledovala. Copak on se na ní nezlobí?

"Omlouvám se ti za Anabell. Její reakce bývají přehnané." Vyšlo z Nathanielových dokonalých úst. Violet si úlevou vydechla.

"To já bych se měla omluvit. Neměla jsem to říkat. Ne takhle." Dostala ze sebe tiše.

"To je dobré. Jen jsi nás zaskočila. Nicméně bychom si měli promluvit." Odpověděl Nath zdánlivě klidně. Uvnitř něho to však vřelo. Věděl, že tento rozhovor bude zásadní. Že se může vše změnit. A taky věděl, že ho musí učinit dřív než se k Violet dostane Anabell a nebo někdo ještě horší. Tolik se bál, že o ní přijde. Byť ji znal jen pár hodin, nedokázal si představit svou existenci bez ní.

Což dovedlo Natha k otázce kdo vůbec je dívka, kterou miluje? Její krása se nedala s ničím rovnat. Dokonce ani s tou upírskou. Možná to bylo tím, že Violetina krása nepocházela z povrchu nýbrž z jejího nitra. Nemohl si nevšimnout jak působí na lidi kolem sebe. Všechny neuvěřitelně lákala k sobě. Jediný důvod proč k ní zatím nikdo nepřišel byl ten, že se držela u něj. A přesto se k němu lidé dnes přibližovali více než kdy dříve.

"Ano to bychom měli." Odpověděl tichý hlásek podobný zvuku harfy. Nathaniel ještě chvíli nechal doznívat jeho tóny.

"Co máš v plánu po škole, že bychom to někde probrali?" Zeptal se trochu nervózně. Violet věděla, že mu bude muset říct vše, ale taky věděla, že to je to co původně chtěla. Možná s tím měla počkat až po škole.

"Tak dobře, po škole." Souhlasila dívka a následně si uvědomila, že to znamená po této hodině. Nathaniel mezitím stále přemýšlel nad tím kdo to je. Voněla tak zvláštně. Ani jako člověk, ani jako upír. Přišlo mu, že voněla jako ráj. A přitom netušil jak ráj vlastně voní. Její vůně v něm však vzbuzovala pocity euforie, ale ani náznak touhy po krvi. Oba dva po zbytek hodiny mlčeli. Violet přemýšlela nad tím jak to tentokrát podat šetrneji. Nathaniel zase myslel na Violet a jak se co nejlépe vyhnout Anabell. Tušil, že bude zuřit, že domů musí po svých.

Po příliš krátké době zazvonilo na konec hodiny. Nathaniel se postavil a počkal na Violet. Opět jí vzal tašku a vedl ji ke svému autu. Šli mlčky a zamyšleně, přesto tvořili nádherný pár. Konečně došli k autu a Nath podržel Violet dveře na straně spolujezdce. Poté i on nastoupil a rozjel se ze školního parkoviště. Rozmýšlel kam by měli jít. Nakonec se rozhodl pro zdejší jezero. V autě panovalo tíživé ticho.

Po nesčetných minutách se na obzoru konečně objevilo jezero. Violet v něm poznala ono jezero, u kterého první večer rozmýšlela. Nath zastavil na parkovišti a otevřel Violet dveře. Dívka opatrně, přesto velice ladně vystoupila. Nath je nasměroval směrem ke břehu kde se posadil do trávy. Vai ho napodobila a sklopila oči k zemi. Teď to přijde.

"Jak víš co jsem?" Vyslovil nakonec svou otázku Nathaniel.

"Ono je to trochu složitější." Začala Violet tichým hláskem. Něžně jí pozdvihl bradu tak, aby se mu musela podívat do očí.

"Poslouchám." Pobídl jí jemně. Violet se začínala utápět v jeho očích.

"No vím to, protože já jsem taky tak trochu upír." Vydechla nakonec omámeně.

"Ale vždyť nejsi cítit jako upír a tvé srdce bije. Slyším krev co ti proudí žilami." Nechápal Nathaniel.

"Jak jsem řekla je to složitější. Já jsem upír jen z části. Můj otec byl upír a má matka byla anděl. Takže já vlastně ani nevím co jsem. Jestli jsem poloviční upír nebo poloviční anděl." Začala vysvětlovat Violet. "Můžu se na něco zeptat?" Napadla jí najednou otázka, která jí už dlouho trápila.

"Ano." Odpověděl stále trochu vyjevený Nathaniel.

"Jak to, že máš jantarové oči? Matka mi vždy vyprávěla, že upíři mají oči rudé a nebo černé." Při vzpomínce na matku sebou lehce cukla. Stále jí její ztráta bolela, o to víc, že zemřela kvůli ní.

"Protože se živím zvířecí krví, jako celá má rodina. Nechceš mi říct o sobě něco víc?"

"Co bys chtěl vědět?"

"Všechno."

"To bude na dlouho." Usměje se Vai.

"Já na to mám celou věčnost." Odpoví pohotově Nathaniel.

"No já vlastně taky." Zasměje se Violet melodickým smíchem a po chvíli se k ní přidá i druhý trošku hrubší, přesto však okouzlující smích. "Tak začnu od začátku. Má matka byla anděl. A jednou v lese potkala mého otce. Tyto dva druhy se neměli nikdy setkat, ale stalo se a navíc se do sebe zamilovali. V tom lese strávili několik hodin a to byl taky jediný čas, který jim byl dán. Otec matku raději opustil s ním by jí hrozilo velké nebezpečí o mně tehdy nevěděl a vlastně se pak o mně nikdy nedozvěděl. Maminka umřela při porodu. Předtím mi, ale vše vyprávěla. Už v jejím lůně jsem jí byla schopná slyšet. No a tak jsem se dozvěděla o existenci upírů a andělů, a že já jsem kříženec mezi nimi. Touha po krvi se u mě dostavila v patnácti, kdy jsem narazila na zraněnou srnku. A tak se živím zvířecí krví stejně jako ty. Můžu, ale jíst i lidské jídlo. Spím, ale asi jen tak jednou za měsíc a má kůže se na slunci třpytí." Violet se odmlčela a hypnotizovala stéblo trávy před sebou. Nath zatím zpracovával informace.

"Takže ty jsi napůl anděl?" Violet jen přikývla. "Jak to, že nemáš křídla?" Nathaniel si hned nadával za stupiditu své otázky.

"To je jen mýtus. Andělé nemají křídla stejně tak jako upíra nezabije dřevěný kolík." Oba dva se tomu zasmáli.

"Dřív jsem si myslela, že upíra hned poznám, ale mýlila jsem se. Spoléhala jsem na to, že jeho kůže bude chladná, kdežto tvůj dotyk je tak příjemně teplý. Uvědomila jsem si co jsi až, když jsem neslyšela tvé srdce." Zavzpomínala Violet. Natha ovládla nutkavá touha ji políbit, ale to přeci nemůže!! Ona to chtít nebude. Violet však byla zmítána stejnou touhou. Věděla, že on je její osud. Jen netušila jestli je i ona jeho osudem. Opatrně pohlédla do jeho nádherné tváře.

V jeho očích se zračilo tolik neznámého citu až to Violet upoutalo na místě. Tváře zamilovaného páru se k sobě začaly pomalu přibližovat. Okolní vzduch byl prosycen očekáváním a touhou, když tu najednou z lesa vyběhla rozzuřená upírka. Dvojce od sebe polekaně odskočila.

"Nathanieli Greyi co si myslíš, že děláš?" Prskala rozzlobená Anabell. Nath se postavil před Violet do obranného postoje.

"Mohla by ses uklidnit?" Požádal svoji sestru.

"Já se mám uklidnit? Vždyť ty se tu bavíš s člověkem!! Co to s tebou je?" Nathaniel se lehce pousmál. Tak o tohle jde?

"Ale ona není člověk. Je jako my. Teda skoro jako my." A oslnivě se na Violet usmál.

"Jak to myslíš?" Pověděla už trochu klidněji Anabell. Nathaniel ji tedy vše vysvětlil. Neboť si všiml jak Vai mluvit o své minulosti bolí. Jeho sestra už se dokonale uklidnila a přistoupila blíž k nim.

"Já se ti omlouvám Violet, že jsem tak vyjela, ale víš můj bratříček mě někdy dost vytáčí a to, že mě nechal na parkovišti, aby mohl být s nějakým člověkem mě poněkud rozčílilo." Chtěla si tu dívku co nejdříve usmířit, protože teď už věděla, že by ji společným kamarádstvím nevystavila, žádnému nebezpečí.

"To je v pořádku. Byla to moje vina. Měla jsem si zvolit lepší způsob, jak to říct." Usmála se Violet.

"To jo. Docela jsi mě vyděsila." Zasmála se Anabell a bratrovýho štouchání do žeber si nevšímala. Když v tom na cestu k jezeru najelo další auto.

"Nechceš zajít k nám?" Zeptala se Anabell. "Poznala bys naše rodiče a mého Alexe." Violet trochu zarazilo jak rychle dokázala ta dívka přejít z naštvaného hlasu na kamarádský a veselý. Neviděla však jediný důvod proč by měla odmítnout.

"Moc ráda." Souhlasila tedy. Druhé auto už dojelo k parkovišti a zastavilo. Vystoupilo z něj několik teenagerů a šourali se směrem k jezeru. Violet s Nathanielem a Anabell už se chtěli vydat k autu, když najednou jeho kapotu ozářily ostré sluneční paprsky a pomalu se plížily až k nim.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen Angel 5. kapitola: