Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 6. kapitola

“Dobrý den.” pozdravila Vai stydlivě.

“Dobrý.” Odpověděla stále ještě zaražen Sam.

“Asi bychom se měli posadit.” Doporučil Nath. Všiml si totiž jak jeho matka zaraženě pozoruje Violet a byl si jist, že bude chtít vysvětlení.

“To asi ano.” Přitakala Samantha. Nath dovedl Vai k pohovce a posadil se hned vedle ní.

“Tak do toho ptej se.” Pobídl svou drahou matku, neboť bylo téměř vidět jak se jí mysl plní otázkami.

“Co jsi zač?” Vyhrkla ze sebe Sam první z dotazů. Anabell se celkem dobře bavila. Takhle rozhozenou ještě matku neviděla. Violet za to byla lehce nervózní z ženy co seděla před ní. Věděla, že jí žádné nebezpečí nehrozí, ale přesto z té ženy vycházel jistý druh autority. Možná proto, že byla matkou třem upírům.

“Já jsem upír a z části anděl.” Dostala nakonec ze sebe.

“Anděl? Ale ti přeci neexistují!” Ptala se nevěřícně Samantha, a tak jí Vai řekla celý svůj příběh.

“Takže andělé existují.” Zhodnotila to nakonec Sam. A už se jí v hlavě hromadily různé teorie. Na druhé straně velice litovala té kouzelné dívky, které nikdy nezažila mateřskou lásku. Přesto z ní vyrostla takto šlechetná mladá žena. Samantha cítila jakoby ta dívka pro ni znamenala něco víc než pouze děvče jejího syna.

“Ale to není všechno mami.” Ozvala se Anabell. “ Ona má talent.”

“Talent? A jaký?” Zajiskřilo Samantě v očích. Nath si uvědomil, že by měl Violet co nejdřív dostat od těch dvou fanatiček nebo ji budou do konce věčnosti otravovat různými otázkami.

“Umí ovládat počasí.” Prohlásila hrdě Anabell jakoby to dokázala ona sama. Nathaniel se jen omluvně usmál na Violet, když po něm hodila tázavý pohled ‘Kam že ta debata směřuje?’

“Nechceš se porozhlédnout po domě?” Zeptal se jí najednou.

“Ale..” Začaly Sam s Anabell najednou. Nath je však jedním rychlým pohledem usadil. Nesnažte se bránit zamilovanému muži být s jeho láskou.

“Ano.” Souhlasila rychle Violet a už se zvedala z pohovky. Následovala Natha ke schodišti a zamýšlela se nad svými pocity. Tolik jí chyběla matka. Samantha jí tu její velice připomínala. Ani ne tak vzhledem jako spíše tím jak sledovala své děti. Ten pohled plný starosti, pýchy a lásky viděla jen jedinkrát v životě. A to v den svého narození, když se na ni upíral pár fialových, znavených očí, které v sobě měly tolik něhy a lásky, že se Violet vždy při vzpomínce na ně musela smutně pousmát.

“Omlouvám se ti za ně. Jsou trochu fanatické v tom svém studiu, ale jinak jsou to skvělé bytosti.” Nathaniel si vysvětlil Vain smutný pohled trochu jinak a tak se snažil napravit posedlost svých příbuzných.

“To je v pořádku.” Ujistila ho Violet. Začínala si uvědomovat, že se jí v tomto domě velice líbí. Nathaniel ji prováděl různými místnostmi po domě a postupně je pojmenovával. Až došli do pokoje plného obrazů a knih s koženou sedací soupravou a krbem.

“Co je tohle za místnost?” Zeptala se Violet a se zájmem si prohlížela obrazy na zdi.

“Tohle je obrazárna a čítárna. Dalo by se říct, že je to fotoalbum naší rodiny.” Pousmál se nad tím přirovnáním a prohlížel si očarovanou dívku.

Violet, která doteď studovala jednotlivé tahy štetce, si pečlivěji prohlédla kresby a vskutku se na nich vyskytovali členové Nathanielovi rodiny. Byl zde Nath v uniformě Napoleonských vojsk. Anabell jako jeden z andělů středověkého malíře. Poté celá rodina ve velmi starých šatech.

“Nathe kolik tobě vlastně je?” Zeptala se nakonec a trochu se té odpovědi obávala.

“Dvacet.” Odpověděl jí, jakoby netušil na který věk se ptala.

“Já myslela, jak dlouho už jsi tu.” Violet se snažila položit tu otázku trochu jinak.

“Já vím.” Přiznal Nath.

“Tak kolik?” Naléhala Vai a přála si znát odpověď čím dál tím víc.

“563 let plus mínus.” Odpověděl jí nakonec a čekal co to s ní udělá.

“Páni.” Vydechla Vai. “To si toho musel spousty zažít, že mi to budeš vyprávět?” Nadšeně se ho zeptala. Udiveně zamrkal nad její reakcí.

“To je na dlouho.” Vzpomněl si na prvních pár set let a věděl, že zrovna o těch jí vypravovat nebude.

“Myslím, že na to mám věčnost.” Odpověděla mu stejně jako on jí dnes odpoledne.

“Dobrá někdy ti budu určitě vyprávět. Ale teď pojď ukážu ti zbytek domu.” Usmál se na ni. Vai při jeho úsmevu málem ztratila rovnováhu. Pomalu ho následovala z pokoje, ještě naposledy se ohlédla po obrazech. A v tom ho spatřila. Jeden z větších obrazů po její pravé ruce. Trojice nadpozemsky krásných bytostí, jakoby vystupovala ze zlaceného rámu.

Jako první poznala Samanthu. Jemně rezavé vlasy se jí kroutily v drobných pramíncích až k hýždím. Bledá pokožka splývala s bělostnými záhyby tógy, jež měla na sobě. Červené okraje oděvu okázale ladily s karmínovým pohledem upřeným do prázdna. Ruce spuštěné podél těla, jakoby vábily neznámou oběť blíž a přesto úsmev bezkrvých rtů varoval a naháněl hrůzu.

Samantha zde byla vyobrazena se dvěma muži. Starší byl po její pravé ruce. Krátké zlaté vlasy mu tančily kolem obličeje v jemných kudrlinkách. Karmínový pohled neupíral do dálky tak jako žena vedle něj, nýbrž jim přímo propaloval pozorovatele obrazu. Z jeho pohledu sálal hněv a nenávist, které tolik nešli dohromady s andělskou krásou jeho tváře. Oblečen byl ve stejných barvách jako Samantha a v ruce svíral meč.

Jako poslední spočinul Violetin pohled na muži po Samanthině levém boku. Sledovala linii vypracovaných paží a kštici hustých hnědých vlasů. Andělsky krásný obličej nenaplňoval stejný chlad jako druhého muže. Spíše se v ně zračil soucit a moudrost. V ruce svíral několik svitků, které kontrastovaly s jeho mohutnou postavou. Opět byl oděn v bílou tógu s rudými lemy. Při pohledu do jeho karmínových očích Violet zatoužila schovat se v obětí těch urostlých paží a stát se znovu dítětem.

Věděla kdo je ten třetí muž, tak jako věděla, že ho vroucně miluje. Znovu si prohlédla onu trojici a zahleděla se na jediný šperk, který je zdobil. Každému se na krku leskl rudý diamant ve tvaru slzy. Stejný jako ten jehož vřelou přítomnost cítila pod svým tričkem.

“Kdo je to?” Zeptala se stále neodtrhujíc pohled od obličeje svého otce. Tolik si přála znát jeho jméno. Je tak krásný, říkala si. Není divu, že ho maminka milovala.

Nathaniel pohlédl na obraz, který Violet obdivovala. Opět ho překvapila její reakce. Většina upírů se při pohledu na tuto trojici třese strachy, ale ona se na ně dívá tak, tak láskyplně.

“To je Samantha a její bratři.” Bratři? Takže Samantha je její teta! Radovala se Violet a někde má ještě strýčka. Samantha bude určitě vědět kde je její otec a Violet bude mít konečně aspoň část ze své rodiny.

“Královská rodina.” Dopověděl Nathaniela a sledoval jak radost na violetině tváři vystřídal šok.

“Královská rodina?” Zeptala se nechápavě Violet a snažila se poskládat si myšlenky v hlavě.

“Ano ten nejvznešenější a při tom nejkrutější rod v celých upířích dějinách.” Pronesl chladně a s nenávistí v hlase Nathaniel. Vai se na něj překvapeně podívala.

“Ale . . . Ale vždyť to je Samantha.” Vykoktala ze sebe.

“To ano. Tohle kdysi bývala Samantha. Tehdy se jmenovala Savona. Jenže pře více jak patnácti sty lety je opustila. Již více nedokázala přihlížet těm krutostem a jatkám. Málem z toho zešílela. Všimni si jejího pohledu. Bylo to pro ni ještě těžší díky jejímu daru. Dam dokáže vidět jakousi auru kolem lidí a upírů. A díky tomu viděla a cítila jak tobě lidé trpí. Opustila tedy své bratry a začala přežívat na zvířecí krvi. Téměř pět set let se toulala po světě a svým bratrům nijak nepřekážela, nebyla pro ně hrozbou.

Potom potkala Jonathana, našeho adoptivního otce. Jeho darem by se dalo říct, že je jeho moudrost. Zná odpověď snad na všechno. Dali se spolu dohromady a cestovali po světě. V ruských pustinách pak narazili na téměř vyhladovělého Alexandra, který nechtěl zabíjet lidi a tak se snažil hladem zabít sám sebe. Ukázali mu tedy jejich styl života a on se k nim s radostí přidal. Tak Samantha získala první ze svých dětí. Po pár staletích narazili na mě a Anabell. Ona je moje skutečná sestra.

Anabell se zamilovala do Alexe a tak se Samantina rodina rozrostla o další dva talentované členy. Je zajímavé, že upíří talenty jsou tak vzácné a v naší rodině má každý nějaký. Samanthy a Jonathana už znáš. Alex má dar předvídat pohyby nepřítele, což ho dělá v boji na tělo téměř neporazitelného. Anabell zase dokáže posílat a vnucovat své myšlenky. Zvládne tak kohokoliv ovládnout, aby dělal to co chce. Já jsem zase velmi zručný teleginetik.” Violet s rozpolcnými pocity naslouchala jeho vypravování.

“ A právě tehdy se naše rodina pro ně stala nepohodlnou.” S nenávistí v očích kývl směrem k obrazu. “ Pronásledovali nás po všech kontinentech. Došlo na spousty bojů. Až jsme se před sto lety domluvili. Věděli, že nás nedokáží zničit bez velkých ztrát. Tak nás nechali být za příslibu, že se nebudeme snažit získat jejich postavení. Přesto nás jejich stíny sledují na každém kroku a čekají, až uděláme nějakou chybu.” S láskou a vinou v očích se podíval na Violet.

“ A já se obávám, že jsme ji udělali. Staletí hledají nějakou slabinu a já jim ji přivedu téměř na stříbrném podnose. Neměl jsem tě sem vodit, akorát jsem tě dostal do nebezpečí.” Přiznal si konečně Nathaniel. Byl tolik zaslepen láskou k ní, že si ani neuvědomil jak moc jí mže ohrozit.

“Nemusíš se bát. Myslím, že mi neublíží.” Snažila se ho uklidnit Vai.

“Jsou to monstra Violet. Krvelačné zrůdy, které se nebudou rozmýšlet jestli tě zabijí nebo ne. Jsi až příliš mocná než aby tě nechali se k nám přidat. Antoniu ani Marcus nebude váhat.”

“Který je který?” Skočila mu do řeči Violet. Přestávalo se jí líbit jak mluví o otci. Bála se, že by to mohla být pravda.

“Ten blonďák je Antonius. Krvežíznivý netvor. Ten druhý je Marcus. Těžko říct, který je horší. O Antoniovi se ví jaká je to zrůda, ale Marcus je lstivý. Někdo ho dokonce obhajuje a obdivuje. Sama Samantha ho někdy brání. Nechápu ji ona přeci nejlíp ví jaká je to zrůda.” Violet už dál nechtěla slyšet ty hrozné věci o otci. A přeci jí svitla kapička naděje, že není tak zlý. Teď už však nechtěla poslouchat jak z úst muže, kterého tolik miluje, vychází slova plná nenávisti na adresu jejího otce.

“Já už budu muset jít. Paní Brownová bude mít jistě strach.” Vyhrkla ze sebe dívka a rychlým krokem se vrátila do obýváku. Cestou se snažila srovnat si výraz a pro tentokrát děkovala bohu, že rytmus jejího srdce se nemění a nemůže tak prozradit její rozčarování a zlobu.

Samantha a Anabell stále probíraly Violetin dar, když ta éterická bytost téměř vpadla do pokoje. Sam si všimla jejího rozčílení jež prostupovalo celou její aurou.

“Děje se něco Violet?” Zeptala se jí proto opatrně. Dívky polekaný pohled spočinul na ní a jakoby se uklidnila.

“Jen už musím jít.” Snažila se odpovědět klidně, ale Sam přesto věděla, že něco není v pořádku. Violet zamířila ke dveřím. V půlce cesty si to však rozmyslela, přelétla celou místnost a skončila v Samantině překvapeném náručí.

“Ráda jsem tě poznala Samantho.” Pošeptala jí vřelým hlasem a už jí v pokoji nebylo.

Sam ještě chvíli sledovala své ruce, které před pár okamžiky svíraly to nádherné stvoření. Přemýšlela proč jen měla pocit, jakoby znovu opouštěla své bratry. Do místnosti vstoupil Nathaniel.

“Kde je?” Zeptal se smutným hlasem.

“Odešla.” Řekla zlomeným hlasem Samantha.

“Můžeš mi říct co jsi jí udělal? Že odešla slzy na krajíčku!!” Rozkřičela se na něj sestra. Jak rád by znal odpověď

“Já nevím.” Přiznal.

“Tak o čem jste se bavili? Něco si udělat musel.”

“Byla naprosto okouzlená tím obrazem kde je matka s bratry a tak jsem jí o nich vyprávěl.”

“Marcus.” Vydechla Samantha. Obě její dděti se na ni nechápavě podívaly.

“Voněla jako Marcus a ještě něco.” Usmála se Sam, když konečně identifikovala tu tolik známou vůni.

V ten okamžik se za okny rozpoutala divoká bouře. Violet doběhla na kraj jezera, kde se zhroutila do trávy a naprosto se poddala svým pocitům bezmoci. Vítr lámal stromy a zvedal hladinu jezera do metrových vln. Voda valící se z nebes zahnala vše živé do úkrytu. Blesky osvěcovaly tu spoušť a burácení hromu rozechvívalo zemi. Ze dne, který sliboval teplé pohlazení slunce se stala noční můra beroucí dech. A tam ve středu toho i pro samotného ďábla nehostinného počasí ležela dívka.

Dívka tak krásná, že blesky svítily jen pro ni. Dívka tak nádherná, že vlny s větrem zpívali jen pro ni. Dívka tak éterická, že ani proudy vody ji nezbavily jejího kouzla.

Violet s posledními zbytky vědomí ucítila dvě silné paže jak zvedají její bezvládné tělo k sobě do náručí a konečně upadla do bezbolestného spánku.