Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fallen Angel 7. kapitola

04.11.2009 (18:45) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2261×

7.

Violet ucítila jak leží v měkkých peřinách a zdálo se jí, že slyší hlasy. Pozorněji se zaposlouchala do zvuků v pokoji.

“Jak je jí?” Zaslechla hluboký saténový hlas plný obav.

“Nevím, můj pane. Nikdy jsem se s ničím jako ona nesetkala.” Samozřejmě, že ne. Pomyslel si Marcus. Ona je stejně výjimečná jako Vivien.

“Podívejte co měla na krku výsosti.” V bledé ruce podřazené upírky ležel jemný zlatý řetízek s krvavým diamantem ve tvaru slzy. Znak královského rodu.

“O tom, že tu je ani o tom medailonu se nikdo nedozví.” Dal příkaz služebné.

“Zajisté pane.” Ani kdyby jí to pán nenařídil by Maria tu dívku nevyzradila. Měla v sobě něco co nedokázala zradit. Možná proto, že Maria byla ještě jako člověk silně věřící žena a z té dívky zde cítila jakoby svou víru nacházela znovu. A taky věděla, že je lepší sloužit a poslouchat tohoto pána nežli pana Antonia. Marcus ač ho velice lidí pomlouvalo byl laskavý člověk a svými malými činy, tak malými aby si jich jeho bratr nevšiml, zachránil již tisíce možná miliony lidí. A jako trest za svou laskavost snášel krutosti svého bratra a předstíral, že je na jeho straně.

Maria však věděla, že to nebude dlouho trvat a upíří král se změní.

Violet byla natolik vysílená, že nedokázala déle vnímat dění v pokoji a raději znovu upadla do bezesného spánku. Bála se probudit a přemýšlet.

Marcus se usadil do křesla u okna a sledoval dívku, jež vypadala tak drobně a křehce oproti posteli, do které ji uložili. Její vůně prostoupila celý pokoj. Rozeznal vůni jediné ženy, kterou kdy miloval. Co ho však ohromovalo ještě víc bylo, že s té dívky cítil i sám sebe.

Ach má drahá Vivien. Už je to celých osmnáct let a devět měsíců co jsem tě naposledy spatřil a neuplynul jediný den, kdybych nepomyslel na tvou hebkou tvář, kdybych se nezatoužil dotknout tvé sametové pokožky, kdybych nechtěl políbit tvá horoucí ústa či slyšet zvonkohru tvého smíchu.

Přes dva tisíce let jsem chodil po světě a miloval život. Snažil jsem se darovat ostatním co jen to šlo. Hrál jsem Antoniovu špinavou hru a zachraňoval co se dalo. A pak mi bůh seslal tebe. Mého krásného andílka. A já tě musel opustit. Přesto jsem nikdy nebyl štastnejší nežli v těch pár hodinách kdy jsem tě směl milovat.

Marcus v duchu promlouval k ženě, kterou miluje, tak jako už tolikrát za poslední dvě desetiletí. Při tom sledoval neklidný spánek její dcery.

Je ti tolik podobná Vivien. Je tak krásná. Kolik sis jen musela vytrpět má lásko? Byl jsem sobec. Jenže, kdybych s tebou zůstal byl bych ještě větší sobec. On by tě zabil Vivien a nebo přeměnil. Udělal z tebe zrůdu jako jsem já. To jsem přeci nemohl dopustit. Proč jen naší lásce nebylo přáno?

Violet se znovu prudce přetočila na posteli. Zadíval se do rysů jejího obličeje a opět si uvědomil, že tam byť jen nepatně vidí sám sebe. Je skutečně možné, aby to byla jeho dcera? Aby to překrásné stvoření bylo plodem jeho lásky? Byl si tím téměř jist. Stačilo, když ji poprvé spatřil. Zrovna šel za sestrou, chtěl ji varovat před Antoniovým útokem, když ji našel u toho jezera. Tolik mu připomínala Vivien a jeho srdce mu nedovolilo ji tam nechat jen tak ležet.

Zajímalo ho co se jí jen mohlo stát, že ji našel v takovém stavu. Snad ji nikdo neublížil. Teď už to ale bude dobré on ji ochrání, i kdyby za ni měl položit vlastní život.

Za Samanthou nakonec poslal jednoho ze svých věrných. Antoniovi špezi zjistili, že se ty její děti začali bavit s nějakým člověkem. To byla právě ta chyba, na kterou bratr čekal. Objevil jejich slabý článek a chtěl se ho zmocnit. Doufám, že mé varování přijde včas a té lidské dívce se nic nestane. Zadoufal Marcus.

Nyní tu však před ním leží jeho vlastní dcera. Krev jeho krve. A on netušil co jí má říct. Co když ho bude nenávidět? Opustil přeci její matku a nechal je samotné. A kde je Vivien? Co když je někde blízko a strachuje se o jejich dceru?

Violet se konečně začínala probouzet k plnému vědomí. Pomalu otevřela oči a studovala detaily mahagonových nebes nad její postelí. Hned poté si však uvědomila, že ona přeci nemá postel s mahagonovými nebesy a hedvábnými přikrývkami. Prudce se posadila a těkala očima po pokoji. Starožitný, přesto velice vkusný nábytek se jí velice líbil, ale uvědomila si, že nic takového neviděla ani v domě Greyových. Takže tam asi taky nebude. Její pohled se zastavil na muži sedícím v křesle u okna. Sledoval ji opatrným pohledem. Z jeho tváře vyzařovala moudrost a autorita.

Dívčina ruka při pohledu na jejího otce bezděčně vyletěla ke krku. K místu kde spočíval přívěsek. Violet s hrůzou zjistila, že tam není. Snad ho neztratila v té bouři, kterou sama vyvolala.

“Hledáš tohle?” Znovu se pokojem rozezněl ten hluboký saténový hlas. Vai pomalu zvedla zahanbený pohled k otci. V jeho velkých rukách spočíval krvavý diamant ve tvaru slzy.

“Ano.” Odpověděla tiše. Marcus s láskou sledoval jak je v rozpacích. Zajímalo ho jestlipak ví kdo je on. Sám už si byl jist, že ona je jeho dcera. Koho jiného by si mohl za těch pár okamžiků tolik zamilovat nežli svou a Vivieninu dceru.

“Víš co to znamená?” Zeptal se jí opatrně. Viole přemýšlela. Nevěděla jestli mu má přiznat, že je jeho dcera. Co když to co říkal Nath je pravda? Ne! To nemohla být pravda. Její matka ho milovala a to jí stačí k tomu, aby věděla, že je to dobrý člověk. Stejně raději zůstane opatrná.

“Ne.” Odpověděla tedy. Marcus sledoval jak se v jejích očích odvíjí jakýsi duševní boj. Ty oči mu tolik připomínaly Vivien.

“Je to znak královského rodu Remusů.” Pronesl Marcus a zvedl se z křesla. Pomalým krokem přešel k zaražené dívce na posteli. Ta si ho měřila obezřetným pohledem. Tolik si přála ho obejmout.

“Pamatuji si jakoby to bylo včera, kdy jsem ho dával tvé matce.” Podal jí přívěsek. Ta si ho svou drobnou ručkou vzala z té jeho natažené a opatrně připnula na krk.

“Jsi jí tolik podobná. Jak se jmenuješ?” Violet se znovu zaleskly oči při pomyšlení na maminku. Na ženu, která zemřela proto, aby její dcera mohla žít.

“Violet.” Vyšlo nakonec z jejích úst. Marcus nechápal slzy v jejích očích. Bála se ho snad vlastní dcera?

“Pročpak pláčeš Violet?” Snažil se jí zeptat co nejláskyplnějším hlasem.

“Vzpomněla jsem si na maminku.” Přiznala se dívka roztřeseným hlasem. Tolik si přála se schovat v otcově obětí. Ale jak by ji mohl mít rád, když kvůli ní zemřela žena co miloval.

“Kde je teď.” Položil Marcus otázku, která ho už tak dlouho trápila.

“Zemřela.” Vydechla Vai s novým přívalem slz. “Zemřela při porodu. Je to má vina.” Do skleněných výplní okna začaly bušit dešťové kapky.

Marcus se nedokázal pohnout. Zemřela, znělo mu stále v uších. Jeho anděl je mrtvý. Tolikrát přemýšlel co jen se s ní stalo. Tolikrát ji chtěl najít. vždy to však zavrhl. Doufal, že si našla někoho jiného. Doufal, že je někde štastná. Bylo mu jakoby se jeho mrtvé srdce rozpadalo na prach. Vivien mu tu však zanechala něco co ho udrží pohromadě.

Zanechala mu tu jejich dceru. To nádherné stvoření jehož tvář se máčela v slzách. A to jen kvůli tomu, že si připisovala vinu za jeho chybu. Bez rozmýšlení objal dívku a snažil se ji utěšit. Violet konečně pocítila konejšivou pohodu otcovského náručí.

“Ššš.. Holčičko moje. To přeci nebyla tvá vina. Maminka by nechtěla, aby ses kvůli tomu tak trápila. Určitě na nás teď ze shora shlíží a její líto, že si to připisuješ za vinu.” Chlácholil ji jemným hlasem. A ani netušil kolik pravdy je v jeho slovech. Vivien nikdy svou dceru neopustila, vždy na ní ze shora dohlížela. Tolik ji trápilo, že jí nemohla pomoci a ještě více ji trápilo, že nebude moci své rodině pomoci ani v příštích velice těžkých dnech. Violet se však pomalu začala uklidňovat tak jako déšť za oknem.

“Ty se na mě nezlobíš?” Zeptala se se strachem v hlase.

“Jak bych mohl?” Odpověděl ji se smutným úsmevem Marcus a pohladil ji po hedvábných vlasech. “Jsi přeci moje dcera. Má jediná památka na Vivien.” Violet překvapeně zamrkala uplakanýma očima.

“Ty víš, že jsem tvá dcera?” Zeptala se udiveně.

“Ano, vím. Voníš částečně jako já a dokonce bych si dovolil tvrdit, že máš nějaké moje rysy v obličeji.” Usmál se na své dítě. “Spíše mě překvapuje, že ty víš, že jsem tvůj otec.”

“Maminka mi tě ukázala.” Odpověděla pohotově Vai. Cítila se tolik bezpečně v jeho objetí.

“Ale jak ti mě mohla ukázat? Neměla přeci žádnou mou podobiznu.” Divil se Marcus.

“Řekněme, že jsem byla zvláštní už před tím, než jsem se narodila. Ukázala mi tě ve své mysli. Pověděla mi toho hodně a díky tomu jsem mohla tak nějak očekávat co se stane v průběhu mého dospívání.” Řekla už trochu klidněji Violet a znovu nasála otcovu kořeněnou vůni.

“Budeš mi toho muset o sobě ještě hodně povědět.” Konstatoval Marcus. “Co jsi vůbec dělala tam venku v tom hrozném počasí?” Violet se zarazila při vzpomínce na důvod jejího zhroucení.

“Někdo mi o tobě vyprávěl. Říkal hrozné věci a já to nevydržela a utekla. S tou bouřkou jsem to trochu přehnala já vím. Ale to co jsem slyšela bylo příšerné.” Pohlédla na otce. Její oči ho prosily, ať řekne, že to není pravda, že nikdy nic špatného neudělal. Marcus si povzdychl. Bude jí toho muset ještě hodně vysvětlit.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fallen Angel 7. kapitola: