18. kapitolka - tentokrát zase z pohledu Renesmee
18.05.2009 (16:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2665×
18) Hadrová panenka
Ležela jsem v temnotě a nemohla se pohnout. Připadala jsem si, jako hadrová panenka, kterou někdo pohodil do kouta a nechal jí tam. Byla jsem jako dřevěná loutka, které někdo odstřihal provázky a znemožnil jí tak vládu nad svými pohyby. Hlavu jsem měla otupělou, celé tělo mě bolelo a táhlo k zemi. Z velké dálky jsem slyšela tiché hlasy a otravné pípání. Poznala jsem Jacoba. Jeho hlas byl plný úzkosti, což mě zmátlo. „Bude mě nenávidět." držel mě za ruku a já cítila, jak na ní dopadají horké slzy. Proč pláče? Jacob přece nesmí plakat. Nikdy nepláče. On je ten silný. To on je můj ochránce. Sebrala jsem veškerou sílu a slabě mu stiskla ruku. Vzlyky okamžitě ustaly. „Ness?" Pevně mě stiskl. „Srdíčko?" Pootevřela jsem oči a zamžourala do ostrého denního světla. Ležela jsem v obýváku na posteli snesené z horního patra, nábytek byl odsunutý stranou a kolem mě stála celá moje rodina. Z jedné strany se ke mně nakláněl Jacob s uslzenýma očima a držel mě pevně za ruku. Na druhé straně stál táta, objímajíc mamku kolem pasu. Emmett s Rosalií stáli kousek od postele, Alice s Jasperem u mé hlavy. Carlisle stál u přístroje, ze kterého se ozývalo pípání. Esme se na mě soucitně dívala. „Ness, broučku, jak ti je?" pohladila mě mamka po vlasech. „Nechte jí trošku vydechnout, musí být chudák zmatená." ozval se Carlisle od přístrojů.
Znovu jsem oči zavřela. Celá místnost se se mnou točila. Co se stalo? Proč tady ležím a nemůžu se ani pohnout? V hlavě jsem měla okno. Poslední, co jsem si pamatovala bylo, jak Jane mučila taťku. Mamka ležela spoutaná na zemi a Alec na nás poslal mlhu. A pak? Nemohla jsem si vzpomenout. V uších mi stále zněl tátův bolestný křik. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Pod očima měl obrovské tmavé kruhy, ale jinak vypadal v pořádku. Usmál se na mě. Rozhlédla jsem se po ostatních. Nikdo nevypadal zraněný. „Všichni jsme v pořádku Ness, neboj." odpověděl mi táta. „Co se stalo?" chtěla jsem říct, ale z hrdla se mi vydralo spíš zaskřehotání, než slova. Táta mě vzal za volnou ruku. „Stalo se něco, co nikdo z nás nečekal, ani o tom nikdo neslyšel. Ty nemáš pouze jeden dar. V sobotu jsi objevila moc, která tě ale málem zabila. Dokázala jsi nashromáždit veškerou svou energii a doslova jí ze sebe vystřelit proti nepřátelům." Hlavou mi probleskla vzpomínka na Arův zděšený výraz. Na plameny, šlehající do nebe a štiplavý dým. „Holka, ty jsi skolila Jane!" zařval Emmett slova, která v sobě dusil asi hodně dlouho. Leknutím jsem nadskočila. „Emmette!" ozvalo se ze všech stran. Rosalie ho praštila. „A mě jsi zachránila život." zašeptal táta. „Nám všem zamumlali ostatní unisono.
„Ale... já.. já jsem zklamal. Já selhal." zašeptal Jacob. Otočila jsem se za jeho hlasem. Seděl vedle mé postele, jako hromádka neštěstí, hlavu mezi koleny. Namáhavě jsem zvedla ruku a pohladila ho po vlasech. „Co to říkáš Jacobe? Co se stalo?" „Přeměnil jsem se." hlesl. Znovu mi proběhla hlavou vzpomínka. Vlci, běžící za zbytkem Volturiových v čele s Jacobem. Pořád jsem nechápala, co pokazil. V čem selhal. „Jacob zabil toho novýho." Dodal táta. „Ale to je přece skvělý Jacobe." znovu jsem ho pohladila po vlasech. Zvedl hlavu a v obličeji měl bolestný výraz. Pomalu ke mně natáhl ruku a ukazováčkem mi jemně přejel po tváři. Cítila jsem, jak jeho prst zavadil o náplast. „Aha." hlesla jsem. Vzpomněla jsem si na řezavou bolest chvilku před jeho přeměnou. „Jaku, na tom ale vůbec nezáleží. Zabil jsi toho, kdo jako jediný dokázal zastavit mamku, To je hlavní." „Nic neomluví to, že jsem tě zranil." vyštěkl. Znovu jsem zavřela oči. Místnost se mezitím vylidnila. „Omlouvám se." zašeptal do ticha. „Nemáš se za co omlouvat Jaku, kdybych neodmlouvala, nic by se nestalo. Měla jsem Arovi odpovědět hned, ne být tak paličatá." „Udělali by to stejně." ozval se táta z kuchyně. „Tenhle plán měli od začátku. Za nic nemůžeš Ness." Jacob vedle mě praštil do stolu. Ten se nebezpečně zakymácel. „Jaku, co ti mám ještě říct, abys pochopil, že je mi jedno, jak vypadám?" Už jsem na něj začínala být naštvaná. Kdybych se dokázala zvednout, pořádně bych jím zatřásla, aby se konečně vzpamatoval. Jacob rozpoznal tón mého hlasu a vstal, aby mě mohl vzít do náruče. Opatrně mě zvedl z postele a sedl si se mnou na pohovku. Stulila jsem se mu na klín. „Promiň." zopakoval. Zaskřípala jsem zuby. Ještě jednou to řekneš a půjčím si od Emmetta baseballovou pálku!" Na tváři mu probleskl úsměv.
Ležela jsem mu v náručí a on mě kolébal sem a tam. Přemýšlela jsem nad tím, co se odehrálo. Byla jsem v bezvědomí celkem 3 dny. Jak je to možné, aby měl poloupír dvě schopnosti? A .. jak jsem to dokázala? Na tyto otázky jsem nedokázala odpovědět. Ale jedno bylo jisté. Jane zemřela. Mojí zásluhou. A podle toho, co říkal táta, tak Jacob stihl zabít i toho nového. Jediného upíra, který dokázal spoutat mojí mamku.
Znovu jsem si promítla Arovo zděšení ve tváři v okamžik, kdy ze mě vystřelila ohnivá koule. Bylo jisté, že ani on se nikdy nesetkal s někým, kdo by měl dvě schopnosti. S úsměvem na tváři jsem usnula.
Moc prosím o komentáře, dík ;)
Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Falling star - 18. Hadrová panenka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!