Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear itself - 6. kapitola

28.09.2010 (10:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1346×

6. kapitola

LILI:

Za poslední tři dny jsem si konečně udobřila Laynie a Natea. Oba na mě byli naštvaní, že s nimi trávím tak málo času. Věděla jsem, že musím být jinde, hlavně proto, že se musím naučit ovládat svou novou schopnost… Párkrát se mi ještě stalo, že jsem někomu omylem ovlivnila emoce, ale jakmile jsem si to uvědomila – a tentokrát jsem si toho všimla i sama, protože jsem to už cítila. Ano, svou schopnost jsem už začínala cítit, začínala jsem ji brát jako svou součást – snažila jsem se soustředit na něco jiného, co by mě od toho odlákalo. Nemyslet prostě na tu věc, která to spustila.

Stalo se mi to s Laynie. Tak moc jsem i přála, aby na mě nebyla naštvaná a aspoň trošku mi odpustila a najednou se začala chovat mile. To mi došlo, že jsem to byla já.

Udobřila jsem si je tak, že jsem s nimi byla celý den. Jak s Natem, tak s Laynie. Pozvala jsem je do kina. Přece jenom jsem ještě něco málo měla. Většinu jsem sice utratila při nákupech, ale zbylo mi něco. Nate to chápal, i když byl tak malý. Stejně jsme ale šli na pohádku. Laynie to nevadilo. Dělala si srandu, že se vrací do dětských let.

A další den jsem přijela domů hned po škole a hlídala Natea, aby se Laynie mohla vyspat. Chtěla jít do baru. Už dlouho tam nebyla. A kvůli komu?

„Tak ahoj, Laynie,“ zakřičela jsem do bytu, když jsem odcházela. Převléknula jsem se do sportovnějšího oblečení a zároveň do oblečení, které jsme nakoupili s Nessie. Ta bude mít radost.

„Ahoj, Lili. A vrať se brzy, ať o tebe nemusím mít strach,“ zakřičela nazpátek. Starala se o mě jako máma. Já rychle běžela zpátky a objala ji. Potom jsem políbila Natea na čelíčko. Spinkal, mé zlatíčko spinkalo v náručí Laynie.

„Děkuju ti moc, za všechno,“ dostala jsem ze sebe.

„Víš, že jsi má nejlepší kamarádka. Tohle je maličkost. Navíc mě necháváš s tím nejvíce úžasným miminkem, jaké svět viděl,“ řekla svou obvyklou větu.

„Ale to není vůbec pravda. Je toho hodně, co pro mě děláš. Hlídáš Natea, necháváš nás tu a ještě nám vyděláváš na jídlo. Je toho hodně, co ti dlužím.“

„Hele, nechtěla jsi náhodou někam jít?“ zeptala se, aby odvedla pozornost. Povedlo se jí to skvěle. Už jsem stála ve dveřích a za sebe ještě zavolala něco ve smyslu, že to ještě probereme. Už jsem slyšela jenom její smích. Prostě to byla má druhá maminka. Skvělá druhá maminka.

Jela jsem ke Cullenům a už cestou se přinutila zase nemyslet na Natea a Laynie. Bohužel, pro mě, bylo čím dál těžší na ně nemyslet. Zanedbávala jsem je, a proto jsem na ně myslela. Vymýšlela jsem, co by se jim mohlo líbit a co bych tak mohla podniknout, abych jim to vynahradila. Ty dva dny ani v nejmenším nestačily. Vždycky jsem byla s nimi a povídali jsme si. Teda spíše jen já a Laynie. Nate jenom poslouchal. Ještě neumí mluvit. Smáli jsme se. A teď jsem pár dní hned po sobě Laynie skoro neviděla, nebo ji viděla ve spánku. Takže jsme si pokecat opravdu nemohly.

Tak, a dost. Musím na ně teď hned přestat myslet.

Jenže to je tak zatraceně těžký.

Ale musím to dokázat. Přece budu trénovat novou schopnost, tak se odreaguju, ne?

Ale i tak na ně budu myslet.

TAK DOST!

Moje dobré a špatné já se začali bouřit proti mně. Bylo to k zešílení. Musela jsem je zastavit.

Sakra, teď už budu asi patřit do blázince. Hádám se sama se sebou. To je perfektní. A sama sebe uklidňuju a zastavuju před vzpourou, kterou na sebe, jak jinak, chystám zase já. Tohle kdyby slyšel Edward…

Přijela jsem k nim a Edward se potutelně smál.

„Co je?“ zeptala jsem se ihned, jak jsem vystoupila.

„Ale já to slyšel,“ oznámil mi se smíchem.

„A co všechno?“ zeptala jsem se. Myslela jsem přece na…

„Jenom to, jak sama sebe uklidňuješ a dál,“ rozesmál se nahlas. Aspoň něco je na tom dobré.

„Tak jo, jdeme trénovat?“ zeptala jsem se obvyklou energií. Od té doby, co jsem s Cullenovýma, mám při nich více energie a nadšení, než normálně. Ale to mám i s Natem.

„Jasně,“ podíval se na mě podezíravě. A sakra.

„Nessie, máš tady někoho,“ řekl jen trochu zvýšeným hlasem Edward. Nessie ihned přiběhla, a jakmile mě spatřila, vrhla se mi kolem krku.

„Super, jsi tady!“ zakřičela mi do ucha a já měla pocit, že ohluchnu.

„Jsem tady,“ sundávala jsem ji s úsměvem ze sebe.

„Jdeme trénovat,“ ozvala se Bella ode dveří. Byla taky ve sportovnějším oblečení.

„Jasně,“ souhlasila jsem.

Tak jsme tedy začali trénovat.

„Takže, pro začátek zkus někomu vnutit svou náladu. Nevím, jak to funguje, jestli ji dokážeš cítit, nebo jestli cítíš, když ji někomu vnutíš. Ale dokážeš ji vnutit, tak to zkus. Na komkoli,“ začal Edward. To by mě zajímalo, jak normálně trénují.

Zkusila jsem Edwardovi vnutit pocit zmatenosti. Chtěla jsem to zkusit. A hlavně proto, jestli náhodou neslyšel v jednom místě mé myšlenky. Přála jsem si to tak strašně moc. Dokonce jsem si i odůvodňovala, proč by se měl cítit zmatený, proč to chci. Nakonec to zabralo tak po minutě, kdy jsem si v hlavě tvořila monolog. Už by to bylo tak na dvě stránky, když to nakonec zabralo. Edward se podíval nechápavě kolem sebe. V otázce nadzvednul obočí a podíval se na mě. Pak se pořád zmateně rozhlížel kolem sebe.

„Já… Co se vlastně děje?“ ptal se pořád zmateně. Já se jenom ušklíbla a posílila to. Povedlo se. Už ani nevěděl, kdo je. Jupí, tohle mě začíná bavit. Cítila jsem pocit zadostiučinění. Bohužel se tenhle pocit přenesl i na Edwarda. Ten se přestal zmateně rozhlížet kolem sebe a začal se lišácky usmívat. Raději jsem zkusila stáhnout své vnucené pocity. Hm, tak zas taková sranda to asi nebude.

Po nějaké době se mi to podařilo vypnout. Bella nás celou dobu pozorovala se zvednutými koutky. Zkusila jsem na ni strach.

„Hele, na mě to nezkoušej. Nezapomeň, že mám štít, který ti v tom zabrání,“ oznámila mi.

„A jak víš, že jsem to zkoušela?“ zeptala jsem se udiveně.

„Protože jsem to cítila. Narážela jsi svou mocí do mého štítu. Věděla jsem, že jsi to ty,“ pokrčila rameny. Když se Edward vzpamatoval z obou právě vnucených emocí, otočil se na mě a Bellu.

„Chtěl jsem s vámi něco probrat,“ ukázal hlavou na mě a Bellu.

„Když jsme se vrátili z lovu na vlka, když jsi byla s Nessie na tom nákupu, něco mě napadlo. Když má Lili schopnost zakrývat pach, proč by to nemohla udělat i s jiným pachem. Víš, tehdy, jak jsme tam bloudili. Kdyby dokázala rozeznat starší pachy a zakrýt je, našli bychom jeho stopu. Vím, že to není upír, tudíž nemá tak dobré smysly, ale když má takovou schopnost, neměla by automaticky být v tomhle lepší? A taky jsem přemýšlel, že pokud bychom ho našli, nebo by nás našel on, nic by se jí nestalo, pokud bys ji dala do zdi. Jenže bys pak nemohla dát do zdi vlka. Jestli bys zvládla udělat dvě zdi najednou. Pak bys dala Lili pryč ze zdi, aby ses mohla plně soustředit na toho vlka. Tak jsem si myslel, že když už dneska trénujeme, že bychom mohli zkusit i tebe, miláčku,“ otočil se na Bellu. Říkal to tak rychle, že jsem tak-tak stačila pochytit všechna jeho slova. Ale dalo se to. I když jsem z toho byla celá pryč. Tak jsem se ho snažila uklidnit. Vnutit mu klid. Zabralo to téměř okamžitě. Dýchal pomalu, zhluboka (i když to nepotřeboval) a díval se na nás s klidem v očích. Tak mě napadá, že problém nebude v tom, někomu vnutit emoci. Myslím, že bude spíše v tom, někomu ji nevnutit, pokud to budu chtít, ale zároveň ne.

Všichni jsme souhlasili. Belle to šlo skvěle. Mně už šlo ovládání té schopnosti perfektně. Aspoň z jednoho směru. Ten druhý se tady cvičit nedal. Ale největší sranda byla, když jsem zkusila Edwardovi vnutit únavu. Teda, šlo to ztuha, protože se to asi nebere jako emoce, ale když jsem si to odůvodnila (už zase jsem vedla monology), šlo to. Ještě jsem pak zkoušela použít svou schopnost na dva lidi zároveň, a když se mi to po dlouhé chvíli (tak dvě hodiny) podařilo, Bella sundala štít a zkoušela jsem tři lidi najednou.

Jakmile jsme skončili, byla jsem totálně vyřízená. Tak dlouho trénovat, i když jsem se v podstatě nepohybovala, mi dělalo potíže. Vyčerpalo mě to psychicky a já jsem za pochodu usínala.

„Takhle tě nenechám jet domů,“ řekla Bella a sedla si na místo řidiče.

„Já to,“ zívla jsem pořádně, „dojedu. Neboj.“

„Nic takového. Já tě odvezu. Zpátky poběžím,“ řekla nekompromisně. Tak jsem souhlasila, ale cestou – byť byla krátká -  jsem usnula.

„Lili, probuď se,“ zatřepal se mnou někdo jemně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se rozespale.

„Vystupuj, jsi doma. Běž si lehnout.“

„Mně se nechce,“ převalila jsem se na druhý bok. Bella se tlumeně zasmála a vytáhla mě za rameno. Zamkla auto a podepírala mě cestou nahoru.

„Kde bydlíš. V kterém patře?“ zeptala se. Jen jsem jí to řekla a zase upadala do spánku.

„Lili, ještě nespi. Až budeš doma,“ probouzela mě stále.

Jen jsem nechávala oči napůl otevřené, ale skoro jsem nevnímala. Pak jsem slyšela klepání.

„Ano? Prokristapána? Co jste s ní udělala?“ zeptal se mi známý hlas. Laynie.

„Nic, jen je strašně ospalá,“ uklidňovala ji Bella. Na důkaz toho jsem znova zívnula.

„Lili, cos to dělala, že jsi tak utahaná?“ zeptala se Laynie. Vzala si mě od Belly a zavřela dveře.

„Nate měl žízeň, tak jsem mu dala poslední lahvičku ze zásob, ale musíš je zase naplnit,“ řekla, když zavřela dveře. Asi si myslela, že už nás Bella nebude slyšet, když jsou dveře zavřené. Jenomže o upířím sluchu nevěděla. Slyšela jsem tiché zalapání po dechu na chodbě. A sakra. To bude vysvětlování zítra ve škole. Co jim asi tak řeknu?

Ale teď jsem si lehla a prostě usnula. Už jsem neměla sílu. Ani svůj rituál jsem neudělala, protože jakmile se mi hlava dotknula polštáře, já ihned usnula. Doteď jsem se totiž aspoň trošku vzhůru držela jen zuby nehty.

NEZNÁMÝ TVOR Z LESA:

Nemohl jsem na ni přestat myslet. Už když jsem odcházel od té školy, cítil jsem se nějak divně. Prázdně. To ten pitomý otisk.

Věděl jsem, že jednou či později po mé stopě budou chtít jít, tak jsem tam zkušeně kličkoval a nechal tam svůj pach. Tak hodinu jsem se tam proháněl a potom pádil domů. Tam jsem si uvařil jídlo. Skoro jsem ho připálil, protože jsem byl myslí zase u Nessie. Proč mi tak zamotala hlavu. A v tu chvíli mě to trklo.

Musím se s Nessie nějak nenápadně seznámit. S tou Lili často chodí na nákupy. Až mě bude znát, a jestli poznám, že mě taky miluje, unesu ji. Neměla by být proti.

Ne, špatný nápad. Byla by tam ta Lili. Sakra, to je těžké. Já bez ní nemůžu být, jinak se tady zblázním. Zblázním se touhou po ní a steskem po její vzdálenosti ode mne. Usoužím se.

Další dva dny jsem jenom seděl doma a vzpomínal na každý detail jejího obličeje. Její postavy. Vzpomínal jsem, jak se smála. Jak mě oslovila vlčku. Jak nedočkavě za mnou volala, když jsem odbíhal…

Utíkal jsem jako zbabělec. Ale je jich moc, nemůžu přece bojovat proti třem upírům. Vlastně jedné poloupírce. A další divné holce. Asi taky poloupírce. Takže proti čtyřem. Navíc mi stále nejde do hlavy ta barva jejích očí. Je to divné. Zlatou jsem ještě nikdy neviděl. Musí být upíři, to je z nich cítit (až moc), ale asi nějaký zvláštní druh. Možná mají kontaktní čočky. Jenže to je blbost. Přece by si nebraly kontaktní čočky tak nezvyklé barvy. To už by si vybrali méně nenápadnou barvu, kdyby chtěli zapadnout.

To je druhá věc, která mě zaráží. Jsou to upíři, kteří jedí lidi. Ne doslova, ale vysávají jejich krev, jak nechutné a zvrácené. Proč by chtěli zapadnout mezi lidi. Proč by riskovali odhalení a šli do školy na lov?

A to je třetí věc, která mě zaráží. Proč ještě nevím o žádné vraždě člověka, která by se nedala vysvětlit. Pokud do školy nešli na lov, proč by tam chodili? A jak by to vydrželi. Přece jenom vím, ze zkušenosti, že se nedokážou dost dobře ovládat. Proč by riskovali odhalení?

A čtvrtá, a zároveň poslední, věc, která mě zaráží a nedá mi spát… Proč té upírce říkala mámo. Upíři přece nemohou mít děti. Jenže jakmile jsem si je ve vzpomínkách prohlédnul znova, zaznamenal jsem určitou… podobu. Měla rysy jak toho upíra, tak té upírky. Nebyla klonem ani jednoho (i když nevím, co mě to napadá za blbost. Klon!!!) a přesto má kousek od každého.

Všechno jsem promýšlel celé tři dny. Včetně toho, kdy jsem jako zbabělec utekl.

Ten třetí jsem se chtěl uklidnit. A co jiného by mě uklidnilo lépe, než vražda upíra? Proto jsem se vydal k domu té poloupírky, či co vlastně byla zač, a začal hlídkovat. Já ji zlikviduju, pak se pustím do těch dvou, možná. Uvidíme, jak moc na nich má láska lpí.

Byl jsem tam pouze chvíli a už přijíždělo auto té osoby, na kterou jsem tady čekal.

Ale nebyla sama. Z auta vystoupila ta upírka. Ta „máma“ od mé lásky. Vytahovala Lili – ani nevím, kdy jsem jí tak začal říkat – z auta. Ta vypadala, jakoby za sebou měla několik litrů alkoholu, nejméně. Ale když jsem se podíval blíže a zaposlouchal se, tak jsem zjistil, že je unavená. Sakra, kdyby tady teď nebyla „máma“, tak se na ni vrhnu, protože by to byla skvělá příležitost. Jo, zase si budu muset počkat. Ale nevadí, nevadí. Já si rád počkám. Jsem zvyklý. Protože kdo si počká, ten se dočká. A to já mám rozhodně v plánu, dočkat se. Dočkám se své příležitosti.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fear itself - 6. kapitola: