Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fear - prolog + 1. kapitola

30.08.2010 (19:00) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4489×

Fear

Prolog

Jedna dívka bloudila ulicemi. Cítila se poníženě a špinavě. Bylo jí špatně. Nevěděla kudyma se má vrátit domů. Motala se jí hlava a byla k smrti vystrašená. To, co se jí stalo, ji do konce života zřejmě poznamenalo.

Cítila se sama a po líčkách jí stékaly potoky slz, že kvůli nim skoro neviděla na cestu. Byla noc a v ulici neviděla žádného člověka, který by jí pomohl. Ale přijala by pomoc nějakého cizího člověka? Ne... bála by se ho. Bála by se, že by se ta noční můra mohla opakovat. Unaveně si sedla na lavičku, přitiskla si kolena k hrudi a objala se. Byla jí zima a cítila se ztracená a na umření. Chtěla umřít. Vzlykala a vzlykala a proklínala se, že měla zůstat doma a nikam nechodit. Neměla se nechat přemluvit svou kamarádkou, aby šla do nějakého nově otevřeného klubu. Měla zůstat doma. Doma v bezpečí.

Její vzlyky byly hlasitější a tím přilákala jednoho pána, který se právě procházel venku se svým psem. Chtěl té dívce pomoct a zeptat se jí, co se stalo.

„Nestalo se vám něco, slečno?“ zeptal se jí pán a chtěl se dotknout jejího ramene, ale ona ucukla a vykulila na něj svá hnědá očka. Muže trošku vyděsilo, jak vypadala ztrhaně. Než však stačil říct ještě něco, dívka se zdvihla a s veškerou silou, kterou ještě měla, se rozutekla dál od něj. Běžela, jak jen jí síly stačily. Muž za ní pouze volal, ale neběžel za ní... Nechtěl ji ještě více vyděsit.

Vyděšené dívce se podařilo doběhnout domů. Ale její maminka doma nebyla... Měla být u své kamarádky.

Když si uvědomila, že nemá u sebe svou kabelku a vzpomněla si, z jakého důvodu ji nemá, hrdlem se jí vydral další vzlyk. Bála se, že by ji mohl najít a znovu ublížit. Otřásla se. Naštěstí byl náhradní klíč schovaný pod rohožkou, tak ho použila a vyběhla s pláčem rovnou do svého pokoje a spadla do své postele, kde nechala své bolesti volný průběh.

Takhle tam ležela a plakala snad dvě hodiny a potom se rozhodla, že si vleze pod sprchu a pokusí se ze sebe smít tu neviditelnou špínu, kterou na své kůži stále cítila.

Drhla si kůži až tak, že byla celá rudá... Stále cítila na sobě ten jeho pach a ty hrozné doteky a jeho rty... brr...

Její ponížení si pomalu brala voda...

Když si uvědomila, že se tohoto hrozného pocitu nezbaví, svezla se po kachličkách dolů a nepřestávala naříkat. Už to nebude nikdy jako dřív. Ona už nebude stejná jako dřív.

1. kapitola :(

Běžela jsem, ani nevím kam. Ale chtěla jsem utéct co nejdál. Nejdál od všeho. Od bolesti, strachu a... a... od vzpomínek. Psychicky jsem sice běžela, ale fyzicky jsem stále seděla na stejném místě. A to v letadle. V letadle plném lidí. Neznámých lidí. Měla jsem zavřené oči a snažila se uzamknout jen ve své hlavě. A tohle pomáhalo. Když jsem chtěla být sama a nechtěla se nechat přemoct strachem, zavřela jsem oči a představovala si, že běžím hodně daleko, daleko od všeho. Běžela jsem skrz krásné, rozkvetlé louky a bylo mi líp. Dokonce jsem cítila, jak mě hladí stébla trávy po holých kotnících. Slunce mi svítilo nad hlavou a hřálo mi odhalený krk. Ale já stále běžela. Bála jsem se otočit. Měla jsem strach, co uvidím za mnou.

Kolem mé hlavy přelétl modrý motýl a já pomalu zastavila. Vydechla jsem a pootočila hlavu směrem, kam odletěl. Mé rty se roztáhly do malého úsměvu, který najednou zamrzl, protože jsem pocítila, jak za mnou se rozprostírá chlad. Nemohla jsem se ani pohnout, jen jsem ztuhle zírala před sebe. Měla bych se probrat, říkala jsem si v duchu. Měla bych se probrat, tohle se mi vůbec nelíbí. No tak, Bello, prober se! Studený větřík mi ovál krk a na mém těle se objevila husí kůže. Otřásla jsem se. Zavřela jsem oči a přála si, že až je zase otevřu, tak budu sedět vedle mé matky v tom letadle.

Chvíli jsem je měla zavřené, ale žádný vánek jsem necítila. Vlastně ani teplo. Otevřela jsem oči a lekla se. Stála jsem uprostřed ničeho. Nic tu nebylo. Vyděsilo mě to a já se otočila okolo vlastní osy. Stěny i podlaha byly bílé a tudíž splynuly tak, že jsem ani nepoznala, kde končí. Mé čelo se orosilo strachem, ale stále jsem si opakovala, že to je jen výplod mé fantasie, že sedím v bezpečí letadla a nic se mi nemůže stát. Prostě nic!

Zavrtěla jsem hlavou a rozeběhla se někam do bílého prostoru. Můj dech se začal zrychlovat a já nevěděla kam jít a jak mám z tohoto vymyšleného světa zmizet.

„Bello...“ ozval se ten známý chraplavý, slizký hlas a já celá zkoprněla. Mé jméno se odráželo od stěn a doléhalo ke mně zpátky jako ozvěna.

„To ne... už ne,“ zašeptala jsem a dala si dlaně na uši, abych ho už neslyšela. „Já už nechci... Neubližuj mi...“ Z očí se mi začaly spouštět slzy a celá jsem se chvěla.

„Bello... Bello... Bello...“

Zavrtěla jsem hlavou a s dlaněmi stále přitisknutými na mých uších, jsem se svezla na kolena a začala se kolébat dopředu a dozadu. Už ne! Já už nechci! No tak... Sklapni! Prosím... No tak, Bello, prober se! Prosím...

„Bello, Bello...“

Ne, já už nechci...

„No tak, Bello, prober se. Už budeme přistávat. Bello!“ Mámin hlas mě překvapil a já konečně otevřela oči. Viditelně se mi ulevilo, když jsem zahlídla její tvář, jak mě znepokojeně sleduje. „Jsi v pořádku? Vypadáš vyděšeně.“

Rychle jsem se koukla stranou a zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pohodě. Jen zlý sen,“ pípla jsem a zadívala se z okýnka. Slyšela jsem mámin smutný povzdech a její dlaň mě pohladila po vlasech. Asi jsem opravdu usnula. Nechtěla jsem usnout. Většinou když jdu spát, tak si beru prášek, ať nemám takovéhle hrozné sny. Ale kdo mohl vědět, že usnu, že? No nic...

Zavrtěla jsem se na sedadle, protože jsem už měla přesezený zadek a ujistila se, že mám zapnutý pás. Akorát letuščin hlas říkal, že budem přistávat. Super. Mé první přistávání. Povzdechla jsem si a koukla se z okna, jak se pomalu blížíme k zemi. Stěhujeme se. Kvůli mně. Ne, že by to byl můj nápad, ale máma chtěla, abych na vše zapomněla. A nové město je prý dobrý začátek. Prvně jsem byla proti. Děsila mě představa, že budu někde, kde to vůbec neznám a taky nikoho. Vždyť i máma si bude muset najít novou práci a tak. Ale nakonec mě mamka přesvědčila. No doma se to taky vlastně ani nedalo vydržet. Do školy jsem prakticky nechodila, ale učila jsem se doma, jen jsem chodila na přezkušování. Je září a já teď půjdu do druhého ročníku střední školy.

Kvůli mámě se chci chovat co nejnormálněji, tak půjdu i do školy. Sice z toho mám hrůzu, ale chci to mámě co nejvíc ulehčit. Už tak to má se mnou moc těžké.

Ucitíla jsem tlak a věděla jsem, že za pár vteřin přistaneme. Zavřela jsem oči a zmáčkla mámě ruku, která mi stisk opětovala.

Po přistání jsme s mámou si vzaly své kufry a šly jsme se postavit kousek dál, ať se mohli ostatní dostat k zavazadlům. Právě jsme byly v Seattlu, ale bydlet jsme měly až v nějakém Forks. Ani nevím, kde na to místo přišla. Vlastně, když jsem se jí na to zeptala, tak převedla rozhovor jinam.

„Pojď, vezmeme si taxíka, ať tam jsme co nejdřív.“ Táhla mě mamka ven před letišní halu k silnici. Obě jsme měly v každé ruce jednu velkou cestovní tašku. Moc věcí jsme sebou neměly, ale ostatní věci nám pošlou přímo do Forks.

Snažila jsem se nevnímat pohledy ostatních a stále si říkala, že nezíraj na mě. Byla jsem celou dobu jako na trní a bylo mi hned líp, když jsme si sedly do taxíku a vyjely na místo, jenž mamka sdělila řidiči. Forks. Ale jen co jsem se podívala, kdo to auto řídí, žaludek se mi stáhl a rozklepaly se mi ruce. Za volantem seděl černovlasý muž, jehož vlasy nebyly nijak zvlášť upravené, ale trčely mu okolo uší. Viděla jsem pouze jenom jeho pravou stranu tváře, ale i tak jsem si nemohla nevšimnout dvoudenního strniště. Možná to byl dobrý člověk, ale mně naháněl hrůzu. Tak jako asi všichni muži. Kdyby vedle mě neseděla má matka, tak bych zřejmě už v tom autě neseděla.

Seděla jsem ztuhle, ruce v klíně, pěsti zaťaté v pěst a obezřetně ho pozorovala. Všiml si mě ve zpětném zrcátku a zamračil se. „Jste v pořádku, slečno? Nebojte, ještě nikdy jsem neboural,“ zasmál se. Mně to směšné nepřišlo.

Odvrátila jsem hlavu a koukla se z okýnka.

„Jen je jí ještě trošku špatně z toho letu,“ zalhala mamka.

„Jasně,“ souhlasil řidič. „Lepší je sedět v autě než v letadle.“

Máma mě pohladila po ruce, ale já stále nepřestala koukat z okýnka i přesto, že mé srdce zběsile tlouklo.

Vysadil nás před naším novým domem. Máma mu zaplatila a já, aniž jsem se s ním rozloučila, jsem udělala pár kroků před dům a zdvihla hlavu, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Byl v žluto-béžové barvě, měl dvě patra a docela dost oken. Střecha byla v tmavě hnědé barvě. No... normální baráček. Pootočila jsem hlavu a překvapil mě les asi tři domy od toho našeho. Byl velký a tmavý. A hlavně bez velkých skupin zvědavých lidí. Myslím, že to tu půjde. Je to jen malé město a to znamená málo lidí.

„No tak, Bello, jdeš dovnitř?“ zavolala na mě máma, která stála už v otevřených dveřích a na tváři jí hrál úsměv. Přikývla jsem, chytila ty dvě tašky a šla dovnitř. „Líbí se ti?“ zeptala se mě.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě a postavila tašky do místnosti, co může být asi tak obývací pokoj. Byl už všude nábytek, přes který byl přehozený igelit.

„Co asi?“ Zdvihla oči v sloup. „Ten dům přece, Bello.“

„Aha.“ Začervenala jsem se, že mi to nedošlo. „Jo, líbí.“ Nevěděla jsem, co jiného říct.

Začaly jsme gruntovat. Oddělávaly jsme igelity přehozené přes nábytek, utíraly prach a dávaly vše do pořádku. Dole v patře byl obývák, kuchyň s malým jídelním stolkem, u kterého se tak mohly najíst maximálně tři osoby, ale i tak byl dobrý. A nahoře byly dva pokoje plus koupelna a záchod. Trochu mi připomínal dům ve Phoenixu. Ale já doufám, že to tu nebude jak tam. Chci začít od znovu, i když vím, že to bude těžké a že to možná nevýjde, ale budu se snažit. Zítra mám jít do školy, tak snad to bude první správný krok do mého nového života. Ale i tak mám šílený strach. Strach i tak z malého krůčku, jako je jít do školy. Snad se nic nestane...